Bláznivá dějepisářka Jana Kudrnová: Příběhy silných žen vedou

Pamatujete si první příspěvek, který jste dala na Instagram?

Byl o dějinách brambor. Sice je máme na talíři často, ale většinou netušíme, odkud se na něj dostaly. Jejich rozšiřování na evropském kontinentu bylo pomalé. Přestože se jedná o benefit zámořských objevů, venkované si na ně jako běžnou součást stravy navykli až v 19. století. Předtím byly většinou záležitostí šlechtické tabule.

Čím to?

Jejich rozsáhlejší pěstování zavedla až Marie Terezie ve druhé polovině 18. století v reakci na hrozící hladomor. Zajímavý je také etymologický výklad slova brambora. Údajně tyto plodiny lidé začali nazývat brandembury podle území Braniborska. Právě odtud k nám byly totiž hlízy této rostliny v 18. století dovezeny.

Témata, která sdílíte, jsou pestrá. Dobové předměty prokládáte lidskými osudy, zajímavými místy, vymýšlíte historickou seznamku. Skutečně je historie tak bláznivá?

Spíš se ji snažím bláznivým, nebo alespoň zábavným a poutavým způsobem představit. Projekt vznikl v době covidu, kdy jsem byla na mateřské, hodně izolovaná a spojení s vnějším světem jsem hledala na Instagramu. Jenže tam jsem informace jen konzumovala. Měla jsem potřebu dělat něco produktivního, chybělo mi učení ve škole i historie samotná. A tak jsem si založila profil o historii. Zpočátku jsem chtěla vytvářet hlavně zábavná videa. Časem jsem se ale začala věnovat i vážnějším tématům. Ta teď na mém profilu převažují.

Kolik času vám zabere připravit jeden krátký příspěvek?

Záleží na typu. Některá videa vznikají přímo na místech spojených s historií, což není tak časově náročné. Horší jsou ty „vysezené“. Tak říkám postům, jejichž příprava zahrnuje hledání zdrojů, tvorbu rešerší, často to jsou hodiny strávené nad knihami, odbornými články či katalogy z výstav, aby vše bylo faktograficky přesné. Pak teprve tvořím příspěvek, většinou s ilustračními obrázky. Příprava 90vteřinového videa mi tak někdy zabere i několik dní.

Býváte výsledky svých průzkumů překvapena?

Často. Z poslední doby mi utkvěl v hlavě příběh Vlasty Kálalové-di Lotti, lékařky se specializací na tropické nemoci. Poslední den války jí nacisté zavraždili muže i děti, ona se nesložila, později poslala Klementu Gottwaldovi dopis, v němž prosila o milost pro Miladu Horákovou. Je to jeden z mnoha příběhů, na kterém se dá demonstrovat, jak osud jednoho člověka může ovlivnit obecné dějiny.

Jak postavy, na nichž ilustrujete chod dějin, vybíráte?

Občas mi lidé napíšou a osobnost či událost doporučí. Tak to bylo i v případě Vlasty Kálalové-di Lotti. Příběh mě musí zaujmout a musím cítit potřebu předat ho dál. Na osudy lidí narážím i v knihách, široká veřejnost je bohužel často nezná, proto se snažím tyto neznámé hrdiny, a hlavně hrdinky zviditelnit. Příběhy silných ženských osobností, panovnic, vědkyň, političek, bojovnic za ženská práva patří k nejsledovanějším příspěvkům.

Máte nějakou favoritku, v jejíž blízkosti byste se chtěla na chvíli ocitnout?

Nemám touhu se osobně s některou z historických postav potkat. Jsem introvert, styděla bych se. Láká mě ale představa, že bych je tajně pozorovala. Třeba v neviditelném plášti, abych se k nim mohla přiblížit a zjistit, o čem si povídají, co je trápí, co mají rádi. A nemusel by to být nikdo známý, stačilo by mi nakouknout třeba do kuchyně venkovanky.

Do jakého období byste se ráda vypravila?

Do raného novověku, láká mě rudolfinská Praha. Sídlil v ní císařský dvůr, tehdy byla mnohonárodnostní a nábožensky svobodná. Vedle sebe tu žili katolíci, utrakvisté, židé, luteráni… Situace se ale postupně vyostřovala, což vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře, popravou českých pánů a obnoveným zřízením zemským. Poměry v Království českém se zcela změnily. Bylo by zajímavé zeptat se tehdejších lidí, jestli si uvědomovali, jak moc se svět kolem nich mění, jestli dokázali vnímat, že jsou svědky nějakého dějinného předělu.

Pocházíte z jižních Čech. Dařilo se jim jako Praze, považované za ukázkový příklad renesance?

Zrovna tam renesance také kvetla, což bylo dáno i tím, že jihočeská šlechta, tedy například Rožmberkové nebo Páni z Hradce, byli součástí královského dvora a mohli hodně cestovat. Vilém z Rožmberka se jako člen slavnostní výpravy, která jela vyzvednout manželku budoucího císaře Maxmiliána II. Habsburského, dostal do Itálie, konkrétně do Janova, a tamější renesance ho naprosto očarovala. Pod jejím vlivem nechal po návratu do vlasti přestavět část zámku v Českém Krumlově a na sklonku života také vybudoval zámek Kratochvíle.

Mnoho z těch staveb byste asi neměla jako žena z lidu šanci navštívit. Plně by vás zaměstnala robota od slunka do soumraku. Nebo se pletu?

Záleží, jestli bych byla venkovankou, nebo měšťankou. Jako venkovanka bych pravděpodobně strávila celý život na jednom místě. Většinu času bych věnovala péči o děti a práci v domácnosti či v zemědělství, zaměstnávaly by mě věci týkající se přežití a obyčejného života. Pravděpodobně bych neměla ambice naučit se číst či psát. Ve šlechtickém prostředí ženy v daném období ale již zpravidla uměly obojí, v měšťanském prostředí to také nebylo nic neobvyklého.

Naši předci žili sice v čistším světě, ale doba idylická rozhodně nebyla. Jaká příkoří osudu museli například snášet?

Nedostatečnou zdravotní péči, neměli antibiotika a léky na nemoci, s kterými si dnes dokážeme poradit. I lehčí zranění mohlo být fatální. Pro ženu i dítě byl v porovnání s dneškem obrovským rizikem porod. Velký strašák byl mor a také různé přírodní katastrofy a pohromy. Následky v podobě velkých požárů mohla mít obyčejná bouřka, nebezpečné bylo také sucho, nebo naopak povodně. Tyto obavy se výrazně projevují v myšlenkovém světě tehdejšího člověka. Představu si o tom můžeme udělat například z dobových kázání nebo také ze soukromé korespondence, ve které se lidé se svými strachy svěřovali. Zajímavý historický pramen jsou také vrchnostenská nařízení na některých panstvích, která například pro jejich ochranu přikazovala při bouřce zvonit na kostelní zvony. Tato nařízení zrušil až Josef II.

Myslíte si, že si minulost občas idealizujeme?

Myslím. Často si nedovedeme ani představit negativní aspekty každodenního života, které jsem tady už zmínila.

Jak si dnes stojí výuka dějepisu?

Věřím, že se úroveň zlepšuje, minimálně v tom smyslu, že se výuka více zaměřuje na moderní dějiny, které jsou klíčové pro pochopení současného světa.

Ustoupilo biflování dat?

Vždycky záleží na konkrétním učiteli, jakým způsobem se rozhodne děti s historií seznámit. Mně se třeba osvědčilo, když si žáci představovali sami sebe v roli nějaké historické osobnosti, třeba Karla IV. Jak se mohl cítit, když se vrátil ze skvostného francouzského královského dvora do zanedbané Prahy? Ptala jsem se žáků, co by tam v roli panovníka chtěli vylepšit. Myslím, že je důležité snažit se děti jakýmkoliv způsobem vtáhnout do tehdejší doby.

Co ještě v hodinách dějepisu zabíralo v době, kdy jste stála za katedrou?

Badatelská výuka, ta je mi velmi sympatická. Žákům se předloží určité téma či situace, ke které dostanou materiály, často dobové historické prameny, a jejich úkolem je klást si otázky k tématu a pak na ně odpovídat. Na konci hodiny si společně s učitelem zhodnotí, k čemu se dobrali. Podporuje se tím kritické myšlení. Na historických zdrojích lze velmi dobře trénovat, že nemůžeme slepě všemu věřit. Propaganda je stará tisíce let, doložená už ve starověkém Řecku a Římě. Proto je dobře, když žáci z hodin dějepisu odejdou s tím, že vedle faktografie umějí pracovat také s psaným textem, vyhledávat informace, pracovat s historickými i současnými zdroji, ověřovat si je, zkoumat. Jinak také považuji za velmi přínosné vyrazit ze třídy na konkrétní místo nebo za konkrétním pamětníkem.

Co všechno se dá zařadit pod pojem dobové prameny?

To je velmi široký pojem. Mohou to být různé archeologické nálezy, literární díla, novinové články, dobové televizní dokumenty, díla výtvarného umění, listiny úředního charakteru, dopisy, deníky. S nadsázkou by se dalo říci, že pramenem může být cokoliv, co se nám dochovalo z minulosti, třeba i patnáct let starý nákupní seznam.

Máte vy sama pramen, ke kterému se vracíte?

Ráda si pročítám korespondenci Polyxeny z Lobkovic a jejího muže Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Knižně dopisy vydal historik Pavel Marek. Lobkovičtí manželé byli v dopisech velmi otevření, a tak jde o cenné svědectví zachycující každodennost, dobovou atmosféru i politické pozadí událostí přelomu 16. a 17. století, tedy doby plné změn, o které jsme již hovořily.

O čem si psali?

Polyxena bydlela v Praze, kdežto Zdeněk Vojtěch Popel trávil hodně času ve Vídni. Byl nejvyšší kancléř Království českého, tuto funkci bychom dnes mohli velmi zjednodušeně přirovnat k funkci premiéra. Musel se pohybovat v blízkosti panovníka. Manželé odloučením zřejmě hodně trpěli, historikům to ale přineslo cenný pramen. Nebýt odloučení, nebylo by ani dopisů. Dopisy sloužily jako informační kanál, probírali, co je nového v Praze i ve Vídni, komentovali chování lidí v okolí, řešili tajné politické kroky i drby. Proto si také psali ve španělštině, aby eliminovali riziko, že si dopisy přečte někdo nepovolaný. Pro významné osobnosti tehdejšího společenského a politického života měli i různé přezdívky.

A co milostná vyznání?

O vzájemné náklonosti může svědčit časté stěžování si na odloučení. Manžel Polyxeny z Lobkovic se v dopisech celkem neobvykle podepisoval „věrný manžel a otrok“.

Poněkud odvážně mě napadá, jestli to nemůže být odkaz na sexuální preference?

Pravděpodobně ne. Máme ale jen omezené možnosti, jak se dozvědět o sexuálním chování předků. Jednou z nich jsou třeba trestněprávní prameny ve venkovském prostředí, které řeší například nemanželské děti nebo znásilnění. V soudních spisech se často vyskytuje postava anonymního vojáka, který procházel vesnicí. Vzhledem k četnosti, s jakou se tento termín objevuje, je jasné, že to byla jen zástěrka, která měla krýt opravdového pachatele.

Stalo se vám někdy, že jste se v pojetí historie mýlila?

Při návštěvě Vídně jsem studovala dochovaný rokokový kočár v lichtenštejnských sbírkách, který byl součástí slavnostního příjezdu manželky Josefa II. Isabely Parmské na císařský dvůr. Přišel mi nádherný. Následně jsem z dobových pramenů zjistila, že byl až pátý nejhonosnější, proto jel ve slavnostním průvodu až pátý v řadě. To znamená, že ty čtyři před ním musely být ještě propracovanější, zdobnější, nádhernější. Protože se nedochovaly, nemáme srovnání. Připomnělo mi to, že to, co dnes můžeme zkoumat z minulosti, představuje jen naprostý zlomek toho, jaký tehdejší život ve skutečnosti byl.

V rámci vídeňského pobytu jste měla možnost setkat se s lichtenštejnskou princeznou. Jaká je?

Moc milá a příjemná. Působí jako diplomatka, velvyslankyně Lichtenštejnska v Česku a v Rakousku. Zajímavé je, že paní Marie Pia z Lichtenštejna je přes maminčinu stranu prapravnučkou císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, známé jako Sisi. Ptali jsme se jí, jestli mají se Sisi něco společného. Marie Pia se svojí předkyní prý sdílí lásku k procházkám v přírodě, a naopak se Sisi nesdílí její nadšení pro gymnastiku.

Trávíte dlouhé hodiny nad historií, která je dost často smutná. Čím si těžká témata kompenzujete?

Je pravda, že v poslední době čtu velmi ponuré knihy pojednávající o událostech 50. let. Je to těžké čtení, ale pro mě momentálně velmi důležité, píši totiž knihu o dějinách Československa od roku 1948 do roku 1989 určenou pro děti a dospívající. Půjde o osm až deset povídek, které se budou věnovat důležitým osobnostem i událostem z této doby. Když nepracuji a nejsem s dětmi, čistím si hlavu zahradničením.

Plánujete se vůbec někdy vrátit za katedru?

Do školy bych se vrátila ráda, ale v tuto chvíli mě Instagram i kniha zaměstnávají naplno. Uvidíme, co bude za rok.