Beetlejuice je v USA opravdu kult, rok jsem se na tu roli připravoval, říká Jan Sklenář

Karlínská produkce přišla s tím, že s broadwayským muzikálem sází i na broadwayský styl. A že postaví kus na jediné tváři v jedné z hlavních rolí. To mě zaskočilo. V našich podmínkách je to odvážné. Získal jsem tím ale ohromnou tvůrčí svobodu vytvořit roli. Ze začátku jsem to cítil jako handicap, že jsem se o roli nemohl poradit s kolegou. Ale když jsem poznal, jak obrovské penzum práce, energie a vlastního otisku do toho musím dát, už jsem si nedokázal představit, že bych to dělal ještě s někým druhým.

Nakonec to byla výhoda. Mile mě překvapila i podpora od tvůrčího týmu a kolegů. Byli sice zvědaví, zda to zvládnu, ptali se, jestli mám dost síly nebo kdy mi odejde hlas a já kleknu. Ale všichni mi roli a její exkluzivitu přáli. A mnohdy říkali, že si v ní ani nedokážou představit někoho jiného.

Nesmírně. Beetlejuice není člověk, je to duch, který je nepolapitelný a neuchopitelný. Herec pak v roli lítá ode zdi ke zdi, od portálu k portálu, od orchestřiště k lustru. Stejně náročné to bylo i po psychické stránce. Přijít na to, jak přepínat ve velmi rychlých hereckých střizích, na nichž je role postavená, a jak to ukočírovat v hlavě, nebylo jednoduché.

Pro herce je vždy velmi bolestné fyzicky i psychicky se do role nasoukat. Tahle role je jiná v tom, že jde o úplně jinou psychiku nežli lidskou. I o jiný tělesný gestus, než má lidské tělo, které je zvyklé na svoji rutinu, a tak mému uvažování chvilku trvalo, než přijalo nový vnitřek téhle velmi exponované postavy. Byl jsem připravený i na spoustu slepých uliček. Cest, které nikam nevedou. Bylo mi jasné, že budu i chybovat. Důležité bylo se chyb nebát, těmi jsem si vytyčoval hrací pole.

S režisérem Gabrielem Barrem jsme se znali již z muzikálu Legenda jménem Holmes. Na počátku tohoto zkoušení mi přikázal, abych nekopíroval originální muzikál, ale abych vyšel ze sebe. Důvěřoval mně a mému temperamentu. Šel jsem více cestou filmového představitele ducha Michaela Keatona než muzikálového Alexe Brightmana. On je výborný, ale jiný, silnější postavy, prostě komik jiného naturelu než já. Musel jsem se inspirovat jinde, i mezi českými komiky.

Vodítky pro mě byli Jim Carrey ve filmu Maska, dále Charlie Chaplin, ale i Michael Jackson a jeho pohyby. Z našich komiků mě svou osobitou rychlostí a sukovitostí inspiroval Vladimír Menšík nebo zvláštní a bizarní energie Oldřicha Kaisera, ale i brysknost a výřečnost Jirky Lábuse. O pomoc těchto kolegů jsem se trochu opíral. Ta role mě pohltila, bylo to exkluzivní. Vždyť Beetlejuice ještě neopustil Broadway a první, kdo ho uvádí, je Karlín. A já v hlavní roli! Cítil jsem velkou podporu vedení. Požádal jsem o roční přípravu na roli a oni mi ji zprostředkovali a zaplatili.

Měl jsem hlasovou koučku Hanku Peckovou, mima Marka Zelinku a na hiphopový tanec Andyho Urysiaka. K tomu mi najali Jakuba Prchala, mistra světa v kulturistice, kvůli udržování tělesné kondice. To vše je v českých podmínkách nebývalé.

Ano. Když mě vzali na speciální přístroj, aby změřili, jak na tom jsem, co moje tělo umí a co ne, a vzhledem k výkonu, který jsem měl před sebou, vyhodnotili, že je třeba mě vést jako špičkového olympijského sportovce. Musel jsem hodně jíst, protože jsem měl obrovský výdej, a stejně jsem měl pořád hlad. Nepřibral jsem ani deko, i když jsem přijímal asi deset tisíc kalorií za den jako vrcholoví sportovci.

Teď už jo. Poprvé v životě! Kulturistice jsem se vždycky smál, přišla mi jako neintelektuální činnost. Jakub Prchal mě vede stále. Zabývá se tím, jak vést lidi k pohybové kultuře a zdravému životnímu stylu. Je chytrý a bere to celostně, i s výživou, anatomií a s psychikou. Je to zajímavý člověk a má mě v rukou pořád, po celou dobu nasazení představení.

Její autorkou je Michaela Horáková Hořejší. Tvůrčí tým byl anglicko-americký, ten udělal návrh, který pak zpracoval jeden z nejvýznačnějších maskérů René Stejskal. Vymyslel mechanismus, díky kterému to celé na hlavě bezpečně drží. Maska sestává z velké pleše, tu mi lepí na obočí, aby se zachytila za nadočnicové oblouky, a jde mi až do týlu. Ta velká pleš je doplněná chomáči vlasů. Obličej se doličuje.

Původně jsme měli drahé filmařské barvy, aby make-up neslezl. Byly lihové a hodně zatěžovaly pleš. Pak jsme raději přistoupili ke kombinaci lihu a mastných barev. Konečnou podobu masky jsme hledali hodiny, než to bylo ideální. Později jsme líčení stáhli na hodinku a nakonec jsem se to naučil sám. Bavilo mě to. Za pomoci vlásenkářky se zvládnu nalíčit asi za čtyřicet minut. Před představením se líčím sám. Je to rituál, při kterém se soustředím na roli. Pomáhá mi ji oddělit od reality.

To vzniklo, když jsme letěli kvůli propagaci do Ameriky. Ředitel divadla, Leoš Mareš, který pomáhal s propagací, a já. Cestovali jsme tam se záměrem udělat prvotní fotodokumentaci a videa právě tam, což se podařilo. Beetlejuice se aktuálně hraje v broadwayské zájezdové verzi a my ho zastihli v Atlantě. Na představení jsem šel v kostýmu a masce. Původně jsem chtěl takto cestovat už letadlem, ale pravidla se zpřísnila, a tak to neprošlo.

Převlékl a nalíčil jsem se až v hotelu a na představení jsem už přišel v masce a kostýmu. Vzbudilo to obrovský zájem. Hrálo se pro čtyři a půl tisíce diváků a sál byl narvaný. A to se hrálo celý týden dvakrát denně! Beetlejuice je v USA opravdu kult. Hodně lidí chodilo na představení s náznakem kostýmu. To se mimochodem děje i v Karlíně. Lidé se obléknou trochu gothic a jdou nás povzbudit.

Moje precizní maska se moc líbila. Lidé se s námi fotili, skoro jsme se nemohli dostat na naše místa, jak nás stále zastavovali. Pak Leoše Mareše napadlo, že se večer hraje nejvyšší soutěž basketbalu NBA, a koupil pro nás lístek do první řady. Šel jsem mezi patnáct tisíc diváků opět v kostýmu. Na reklamních tabulích, takzvané kostce, kde se snímají slavní lidé, co se na zápas přišli podívat, jsme se taky ocitli. Společně s herci Ewanem McGregorem a Anne Hathawayovou.

Mě kamera zabrala jako posledního a byl jsem v záběru celou minutu. Bylo to famózní a celá hala řvala. Uvědomoval jsem si, že to už asi nezažiju. Leoš byl v civilu a vysvětloval mně všechna pravidla takového zápasu. Jsem sportem nepolíben, a tak mě mohl zasvěcovat. Basket je v Americe obrovská show. Zápas je často přerušován. O přestávkách nastoupí mažoretky, kapela, akrobati. Z nebe se snáší reklamní zboží, děla ho vystřelují mezi lidi. Byl to velký zážitek.

Na střídání tři stejné. Beetlejuice hrajeme každý den a v sobotu dvakrát. Teče ze mě opravdu dost. V rámci představení mám taky tři různé převleky. Dokonce i jeden kouzelný rychlopřevlek, kdy se ani ne během vteřiny zcela proměním.

Kolem premiéry jsem takhle jel tři týdny. To bylo vyčerpávající, ale zvládl jsem to. Navíc jsem si den před premiérou zranil záda. A vypadalo to skoro, že premiéru snad ani nebudu moci zahrát.

Známá fyzioterapeutka od Ondry Brzobohatého mě dávala dohromady a v noci mi vedení divadla sehnalo pana profesora Koláře, našeho nejvýznačnějšího fyzioterapeuta, abych mohl večer nastoupit. Byl to obrovský adrenalin, souboj sám se sebou, s vnitřní motivací, a taky odbourávání stresu. Hrál jsem pak vlastně na kapačkách a na práškách. Ale uskutečnilo se to. I set dalších jedenadvaceti představení jsem odehrál. Říkám si, že se mi to muselo stát. Beetlejuice je mrtvola, vykořeněný chudák, ze kterého odpadá všechno, co může. Je na naprostém dně, takže jsem si prošel i tímto a dostal asi to poslední, co mi k té roli ještě chybělo. Díky těm bolavým zádům jsem dostal fakt komplexní přípravu.

Vyvolávání duchů byla oblíbená hra dětských let a dospívání, u které je možné osahávat se se spolužáky. (směje se)

Ale vážně, jsem věřící a nejsem ezoterik, který by ujížděl na mystických věcech. Miluju přírodu, její energii a věřím na léčebné účinky bylin. Věřím v energii stromů, v mnoha věcech vidím duchovní rozměr. I u lidí, kteří odejdou, opustí nás. Věřím, že po nich energie zůstává. V nás, v našich zkušenostech, vzpomínkách, v energetickém otisku, který nám ti lidé zanechali. To jsou pro mě věci mezi nebem a zemí. Věřím na zázraky, protože věřím, že různé energie je tu nakumulováno tolik, že se mohou stát i věci, které jsou nepředvídatelné.

Spíš se mi stalo, že jsem byl v úzkých a řetězově odněkud přišla pomoc. Zásah, nevím jestli shůry, ale někde ve vesmíru se asi nakumulovaly siločáry, které pak doputovaly ke mně a včas. Dějí se i lékařské zázraky. Člověk se může sám dostat z nějakých trablů, protože dokáže do svého těla vyslat tu správnou myšlenku. I to moje premiérové vystoupení bylo tak trochu zázrak. A taky to, že Karlín uvádí broadwayského Beetlejuice.

No, mám pocit, že mi trochu hráblo. Tím vychýlením a vysílením. Kromě toho, že hraju takovou postavu, jsem byl i stržen energií a rytmem zkoušení. Bylo naprosto profesionální, takové jsem v jeho kadenci a náročnosti ještě nezažil. Když teď dělám i něco jiného někde jinde, přijde mi to vlastně pomalé. Na to si musím zvykat. Mrzelo mě a doposud mě trochu štve, že jsem nemohl oslavit konec zkoušení. Jsem člověk, který si rád užívá euforii, a myslím, že konec náročné práce by se měl oslavit, zapít, tancovat s kámoši, uvolnit se a třeba i odhazovat oblečení. Zrelaxovat se euforickým transem jsem si teď nemohl dovolit. Trochu mi to chybí.

V mateřském divadle jsem v Dlouhé a tam se mi s finišem Beetlejuice křížilo představení Kartonový taťka, které režíruje Michal Vajdička. Je to podle mě jeden z nejzajímavějších divadelních režisérů současnosti. Hodně pracuje v Dejvickém divadle, je to strhující tvůrce a mě chtěl do hlavní role. Když se mi to nejméně hodilo, museli jsme začít zkoušet. Je to nádherná práce, premiéra bude v lednu. A pak už až do konce sezony zkoušet nebudu. Myslím, že si splním další sen, protože jsem dostal nabídku nahrát sólové album. Poprvé v životě tak dostanu možnost zaměřit se jen na muziku a tvorbu písniček.

Ano. Je to komplikované téma a já si nebyl jistý, zda nebude divácky odpudivé nebo nepřitažlivé. Zamýšlel jsem se, co smrt vlastně je. Přišel jsem na to, že to je jakákoli rezignace, lhostejnost, oddálení řešení, zametání nepříjemných věcí pod koberec. To všechno jsou naše každodenní malé smrti. V našem muzikálu je smrt vždy nový začátek. Rozhodnutí. Uvědomění si, po čem skutečně toužím. Vzkříšení. Každá smrt je vzkříšení a to mě naplňuje nadějí. Mějme víru, naději a nerezignujme, rezignace trápení jen prodlužuje. A křísit se musíme navzájem.