Beáta Kaňoková: Mám pocit, že musím všechno zvládnout sama, to je moje prokletí

Po DAMU jste měla slibně nastartovanou kariéru, osud vám ale nachystal jiné plány.

No to teda! Dostala jsem nabídku z Městských divadel pražských, a sotva jsem nastoupila a začala zkoušet roli ve hře Andělé v Americe, neplánovaně jsem otěhotněla. První tři měsíce, kdy jsem nikomu nemohla a nechtěla z logických důvodů nic říci, jsem hodně trpěla.

Svírala mě nejistota a strach, co se stane, až to vedení divadla oznámím. Byla jsem totiž ve zkušební době. Neuvěřitelně se ve mně všechno tlouklo. Přála jsem si rodinu a měla radost z nového života, na druhé straně jsem byla v rozletu, plná energie a touhy tvořit. Cítila jsem v sobě pověstné umělecké pnutí a nechtěla jsem se všeho vzdát. Musela jsem se taky popasovat s tím, že jsem nahraditelná.

Jak vedení divadla zprávu o vašem těhotenství nakonec přijalo?

Dostala jsem od nich krásnou zpětnou vazbu, že jsou se mnou spokojeni a mojí práce si váží. Domluvili jsme se, že o mě nechtějí přijít a počkají, až se budu moci vrátit. Strašně se mi tehdy ulevilo.

Podařilo se vám vrátit se, jak jste si plánovala?

Plánů jsem měla hodně, ale nakonec jsem musela improvizovat. Neuměla jsem si vůbec představit, co s mým tělem těhotenství a porod provedou a jak budou fyziologické změny omezující. Všechno bylo nové, proměnlivé, nešlo nic plánovat. Ocitla jsem se zcela mimo svět, na který jsem byla zvyklá. Neměla jsem nablízku rodiče ani kamarády, kteří by měli také děti. Na všechno jsem si musela přicházet sama.

Cítila jste se osamocená?

Ano. Většinu dne jsem trávila pouze s dítětem a byl to tvrdý střet s realitou. Jsem společenský typ, takže jsem docela trpěla. Za celý den jsem kolikrát nepromluvila slovo s dospělým člověkem. Paradoxně mi pomohlo až to, že přišla covidová pandemie, která všechny uvěznila doma. Odezněl pocit, že neustále o něco přicházím. Najednou se vlastně všichni ocitli na takové „mateřské“. Pak přišel moment, kdy jsem věděla, že se musím vrátit zpět do práce a vydat se i jiným směrem, než je divadlo.

Jaký směr máte na mysli?

Bojovala jsem s averzí ke kameře a pochopila jsem, že ji musím pokořit. Chodila jsem na castingy a velmi záhy se to zlomilo. Takřka ve stejnou chvíli jsem dostala roli v seriálu Pan profesor a ve filmu Běžná selhání. Nová práce mi dala sebevědomí, zázemí a finanční jistotu, abych se mohla postavit na vlastní nohy, když jsme se rozcházeli s partnerem. Bez vlastního výdělku bych tak zásadní krok nemohla udělat. Znám ženy, které žijí v nešťastných vztazích právě z tohoto důvodu. Podpora matek je strašně nízká, takže jsou závislé na partnerovi. I když pracovat chtějí, zdejší systém jim to moc neumožňuje. A tak jsou často v pasti.

Hodně žen zůstává v nefunkčních vztazích také kvůli dětem.

Rozumím, že chtějí udržet rodinu, aby dítě mělo oba rodiče. Taky jsem to takhle dlouho cítila. Pak jsem ale pochopila, že nemá cenu zůstávat ve vztahu, kde je bolest, ať už fyzická, nebo duševní. Děti všechno vidí a vnímají. Došlo mi, že nechci dceři předávat špatné vzory a setrvávat v něčem, co nepovažuji za zdravé. Odejít je nesmírně těžké. Rozbíjíte něco, co pak musíte složitě znovu budovat, vstupují do toho další lidé a vlivy. Odchod bolel i dlouho poté. Ale mnohem větší bolest jsem zažívala ve vztahu. To bylo nejděsivější uvědomění.

Zafungovalo pořekadlo, že čas hojí všechny rány?

Rozhodně. Když prožíváte rozchod, musíte se vyrovnat s vlastním selháním, odmítnutím, se zradou, se lží nebo s podvodem. Ale intenzivně vnímáte hlavně tu bolest a pocit, že jste na dně. Do toho musíte řešit praktické věci, fungovat. Žít. Pracovat, abyste to finančně utáhla. Není moc čas na nějakou psychohygienu, ani na to se hroutit. To přišlo až mnohem později, kdy se vyřešily základní potřeby. Pak na mne teprve dolehla realita.

Pomohla vám v té chvíli rodina?

Potřebovala jsem si všechno nejprve zpracovat sama, dlouho jsem se své rodině nesvěřila, abych nemusela poslouchat rady, co mám či nemám dělat. To je takové moje prokletí, že mám pocit, že musím všechno zvládnout sama. Trvalo to, než se všechno otočilo.

Co vás v krizových momentech drželo nad vodou?

Moje dcera. Taky terapie, na které jsem chodila, abych se s tím vším mohla vyrovnat a najít zase sebe samu. V neposlední řadě byl pro mě důležitý i čas, který jsem si mohla ukořistit jen pro sebe. Starala jsem se o dceru a do toho na plné pecky pracovala. Pak nastala chvíle, kdy jsem si uvědomila, že musím zastavit a rozmyslet si, co dál. Odjela jsem sama na dvě noci na takový glampingový posed. Stál uprostřed louky, opodál byl rybník, všude ticho, klid. Srovnala jsem si myšlenky, které jsem pak na té louce vyslovila nahlas a poslala je do vesmíru, byla jsem velmi konkrétní, včetně toho, že si přeji mít po boku vysokého muže.

Vyslyšel vás vesmír?

Vím, byla to taková pošetilost, ale nějak jsem cítila, že se potřebuji do někoho zabalit, vnímat ochranu. Odjížděla jsem tehdy odtamtud odpočatá, plná energie, svítilo sluníčko a moje intuice mi říkala, že změny ke mně zanedlouho přijdou. Vím, že to zní dost ezo, ale věděla jsem, že až si definitivně vyřeším minulost, tak mě na konci cesty čeká ten správný muž. Předtím sice přišly různé větší či menší zkoušky, svého vysněného štěstí jsem se ale opravdu dočkala.

V současné době jste znovu na rodičovské dovolené. Stýská se vám po hereckém světě?

Stýská. Jsem šťastná za to, co mám, ale to neznamená, že nemůžu cítit smutek, že jsem o něco přišla. Vím, že tento rozpor řeší spousta žen. Matky jsou odstaveny od práce a pro některé je těžké se s tím smířit, protože jejich součástí může být právě i jejich povolání. Vědomě ji potlačit je vlastně v něčem trýznivé. Jsem herečka a to mě definovalo mnohem dříve než role matky. Naštěstí díky partnerovi, který je mi nesmírnou oporou, jsem se už částečně mohla vrátit do práce. Hraju v Geniální přítelkyni a v Hamletovi v Divadle ABC, na podzim se budu vracet i do Honzlové v Divadle Rokoko. V létě mě čeká dokonce natáčení filmu.

Zažíváte s druhým dítětem pocit, že teď už máte vše vyzkoušené a vše je tak jednodušší?

Nevím, jestli se to dá takhle zjednodušit, ale co rozhodně vnímám jako velikou změnu, je vnitřní klid. S prvním dítětem bylo všechno nové. Člověk toho hodně pokazil, všechno se učil. S chybami přicházejí výčitky a sebeobviňování. Pořád jsem měla strach, abych toho nepokazila moc. Takže jsem se asi naučila víc používat intuici.

Je dětství vašich dětí jiné než to vaše?

Hodně. Vyrůstala jsem na vesnici, měla jsem velkou svobodu a celé dny lítala s ostatními dětmi venku. Domů jsem se chodila jen napít nebo najíst. Přála bych dceři i synovi zažít tu volnost, kterou jsem pociťovala, ale obávám se, že to v tak velkém městě nikdy nezažijí. Co taky vnímám jako velký rozdíl, jsou všudypřítomné technologie. Nedělám si iluze, že se s tím dřív nebo později nepotkají, ale zatím se úspěšně vyhýbám tabletu i hrám v mobilu. Tyhle věci dcera ještě vůbec neumí ovládat, což vlastně považuji v jejích pěti letech za úspěch. Snažím se jí maximálně věnovat. Věřím, že hezké chvíle se dají prožít i bez moderních technologií.

Se současným partnerem se znáte dlouho, dokonce jste spolu kdysi dávno natočili zamilované video. Kdy přeskočila pověstná jiskra?

Potkali jsme se krátce poté, co jsem se přistěhovala do Prahy, na natáčení studentského filmu a už tehdy jsme si padli do oka. Jenže on je mladší, což tenkrát přispělo k tomu, že se naše cesty rozdělily. Věděli jsme o sobě, a když jsem se po rozchodu s expartnerem stěhovala, sháněla jsem přes Facebook krabice. Asi po dvou týdnech, když jsem byla dávno přestěhovaná, mi Tomáš volá, že je má. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že se ještě ten den po představení potkáme. Vůbec nic jsem od toho nečekala a najednou se místo zarostlého vousáče, kterého jsem si pamatovala, objevil upravený dvoumetrový kluk a mě to úplně ohromilo. A i když to vůbec nebylo v plánu, od toho večera jsme se od sebe nehnuli.

A stihli jste i miminko.

Je tak trochu záhadou, jak se nám to vlastně podařilo. Zpětně jsme dokonce zjistili, že jméno našeho syna znamená Boží dar. Sedí to perfektně. Jsme neskutečně vděční, že si nás vybral.

Nedávno skončil oblíbený seriál Zlatá labuť. Zasloužila si vaše postava tak drastický konec, kdy Eva Dušková spáchala sebevraždu?

Takový drastický konec si nezaslouží nikdo. Bylo mi jí hodně líto, ale z lásky člověk dělá zoufalé věci. Osobně bych zabila spíše Grubera. Polemizovali jsme s tvůrci, jestli musí Eva skončit tak tragicky, a nakonec jsme dospěli k tomu, že se nemohou všechny hlavní postavy dočkat happyendu. Nejkratší sirka padla tentokrát na mě, a to i z toho důvodu, že jsem natáčela těhotná a tvůrci potřebovali moji postavu nechat odejít včas. A v rámci gradování příběhu bylo tohle drama určitě žádoucí. A z reakcí diváků i velmi nečekané, takže za mě se to tvůrcům rozhodně povedlo.

Považujete Evu Duškovou za přelomovou roli?

Určitě. Sice jsem popularitu pociťovala i po seriálu Pan profesor, to se ale se Zlatou labutí nedá vůbec srovnat. Mohla jsem si vyhrát s jejím charakterem, byla zajímavá a tvárná. Líbilo se mi, že nejen Eva, ale i ostatní postavy byly nejednoznačné a dokázaly překvapit nepředvídatelnými rozhodnutími. Herecky jsem se díky této roli hodně posunula, i když filmový svět stále objevuji a rozhodně se mám ještě co učit. Na divadelním jevišti jsem daleko jistější.

K herectví jste se dostala oklikou, dokonce jste jednu dobu pracovala po kavárnách.

Vystudovala jsem na Slezské univerzitě v Opavě bakalářský obor Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo. Potom jsem hledala příbuzný obor a hlásila jsem se na produkci na JAMU, ale nedostala jsem se. V té době jsem se také rozešla s přítelem. Věděla jsem, že nemohu zůstat na místě a potřebuji udělat radikální krok. Na popud kamarádek, které v té době studovaly v Praze, jsem se za nimi vydala s batohem a touhou zkusit se postavit na vlastní nohy. V pohádce by se tomu řeklo „na zkušenou“. Nějakou dobu jsem spala u nich v bytě na zemi na matraci a pracovala v kavárně. Brala jsem to jako mezifázi, že mám čas si uvědomit, co chci vlastně dělat.

K čemu jste dospěla?

Začala jsem pracovat v Krásných ztrátách, což je kavárna, kde se scházeli lidé z DAMU, a seznámila jsem se s klukem, který se v uměleckém světě pohyboval. Postupně jsem dospěla k rozhodnutí věnovat se divadlu. Věděla jsem, že mám ve svých 23 letech první a poslední šanci se přihlásit na DAMU. Později bych litovala, kdybych to alespoň nezkusila. Možná jsem komisi přesvědčila i svou drzostí, protože jsem uspěla.