Barbara Nesvadbová: O mužích, psaní a padesátce

To je záměr té knížky. Proto je to karikatura, není to o mužích obecně kolem nás. Mám hodně fajn kamarádů a kolem sebe spoustu skvělých chlapů. Tahle kniha je ale zaměřená na nejhorší možné typy, které my ženy můžeme potkat. Materiál na ni jsem sbírala až novinářským způsobem. Pro spoustu žen z mého okolí bylo převyprávění jejich příběhů až pitoreskním happy endem toho, co prožily.

Ano. I když, pravda, člověk nepíše o sobě, ale ze sebe. Psala jsem o tom, co jsem kolem sebe vnímala a viděla. A pak to přetavila do knihy. Je to kniha o ženách, které milovaly na dřeň, které obětovaly vše pro své děti a zachování vztahu, které procházejí procesem léčení vlastní duše, srdce, svého osobitého já.

Moje dcera Bibiana tehdy měsíc studovala ve škole oděvního návrhářství Polymoda ve Florencii a já tam s ní trávila mnoho času. Bydlely jsme v umělecké čtvrti, kde jsme si pronajaly pidibyteček. Byl tak malý, že bychom tam snad měly i ponorku, ale Bi byla naštěstí celé dny ve škole.

Místo toho, abych chodila po městě, navštěvovala přátele vůkol a pila dobré víno, tak jsem zhruba osm, někdy i deset hodin denně poctivě psala. Je fakt, že okolní prostředí mi nesmírně pomáhalo. V naší uličce jeden člověk vyráběl umělecké boty, druhý maloval, třetí sochal.

Každý tam na mě pokřikoval, jakou že mám hotovou kapitolu a kolik jsem dnes napsala stránek. Vzájemně jsme si fandili. Potřebovala jsem to. Z příběhů, které jsem tam zpracovávala, mi bylo strašně smutno.

A všechny moje hrdinky ho přežily! Moc to slyšet nechceme, ale když to tak pozoruju, tak ona taková hrozná ťafka vlastně člověku pomůže. Je to až absurdní, ale myslím, že je fakt, že všechno zlé je k něčemu dobré. Cesta životem plyne někdy pitoreskně a třeba i proti našemu přání, ale správně.

Obrovsky. Do mého života patří skvělí muži, mám dobré klučičí kamarády i skvělého partnera. Ale holky jsou mi blíž. Nedávno mi říkala Bi, když jsme spolu seděly a povídaly si: „Maminko, nemůžeš být skrytě lesba? Jsi si úplně jistá? Vždyť pořád vyhledáváš společnost žen!“

A skutečně to tak je, buduju nová ženská přátelství, ta stará mě provázejí desetiletí. Naše nadace Be Charity je postavená na ženách. Jako dobrovolnice se přidávají taky jen holky. Když se k nám přidá firma, je to většinou proto, že manželka k tomu přemluvila svého manžela, který firmu vlastní. Žiju vděčně a ráda v ženské společnosti a primárně píšu pro ženy.

To je velká pravda. Protože jsou opravdu jiní. Můj kamarád, kmotr knihy profesor Pavel Kolář, často odchází z restaurace a zapomíná tam věci.

Má krásnou historku z olympiády: měl s sebou v příruční tašce pivo a samozřejmě ji v hledišti zapomněl. Když se vracel, byli okolo jeho tašky pyrotechnici, protože si mysleli, že je tam bomba. A ony zatím čtyři plzničky. To by se myslím žádné mojí praktické kamarádce nestalo.

Přátelství, blízkost, spoleh, pravdu.

Fyzickou blízkost. Tu mi ženy nedávají.

Ale já k němu už měla naběhnuto! Už tam skoro byl. Ale zas to nevyšlo. Navíc mně happy endy přijdou patetické. Možná je problém si ten happy end dovolit. A tím myslím i v životě, nejen v literatuře. Neopakovat staré vzorce. Pevně doufám, že se to učím.

Myslím, že jsem si poslední dva a půl roku sáhla docela na dno. Měla jsem velkou tvůrčí krizi, bála jsem se, že už nic nenapíšu. Žiju se svými postavami, potencuji svou fantazii, potřebuju psát. Psaní příběhů je čistá láska. Když nemám téma, jako kdyby mne kus zmizel. A taky mi chyběla důvěra ve vztahy. Nechtěla jsem muže ve svém životě. Byla jsem zraněná nehezkou lží. Představa rande mi vůbec nepřišla na mysl. A najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, jsem se podívala na svého dlouholetého kamaráda a řekla jsem si - ty jo. Že by to byl on? Najednou jsem v něm uviděla muže.

Je to legrační, že se mě to zatím nijak zásadně nedotklo. Pořád čekám, kdy to přijde. A jasně že se bojím. Moje tělo si bohužel pořád myslí, že je mladší, než je. Takže mne čeká pěkný šok. Co mne mrzí, a to jistě každého, kdo bilancuje, že si uvědomuji, kolik toho už nestihnu, co už nepřečtu, neuvidím, neprožiju. Čas prostě není nekonečný. Ale, veselá historka - nedávno jsem vyběhla z Bibianina bytu a oslovil mě mladý muž.

No pozval mě na rande, bylo to asi tři dny před mými padesátinami. Trochu podezřelé. Vypadal jako mileniál. To mi nepřišlo úplně v pořádku. Když jsem se ho zeptala, kolik mu je, odpověděl, že třicet šest. Tak to nepůjdeme ani na procházku, došlo mi. Dlouho nás v zahraničí s Bibi považovali za ségry, což mé dceři muselo být nesmírně protivné. Jednou mě v Řevnicích důrazně usadila prodavačka.

Bylo léto, já měla šortky a tílko, nasazené černé brýle. Šla jsem Bibi koupit cigarety, to ještě kouřila. Prodavačka mi je nechtěla prodat. Když jsem si sundala brýle, tak se lekla a začala se omlouvat. Tělo vycvičíte, vlasy ostříháte. Ale oči jsou upřímné. Zrcadlí se v nich všechno. Věk, prožitky, smutek i láska.

To je pravda. Měla jsem Bi dlouhá léta jako úplně nejbližšího člověka. Stále mám. Ale jinak. Kolem jejích šestnácti začal proces separace. Každá dcera musí jednou vyrůst a odpoutat se od mámy. Ne že by se objevila nějaká animozita vůči mně jako nevyžádané autoritě. Já žádná autorita nikdy nebyla. Ale stejně to pro mě bylo těžké. Pustit ji.

Uvědomovala jsem si, že už není automatické, že spolu někam půjdeme nebo poletíme. Že spolu budeme trávit čas. Doposud jsem to brala tak, že je nám spolu dobře a je to legrace. Tak proč v tom nepokračovat? Ona je jedináček a já v té době byla sama. Musela jsem se naučit se jí ptát, vnímat, že čas strávený společně rozhodně není automatický. Bylo to poučné období.

Mělo to vývoj. Dostala se na školu Trinity do Dublinu, kde studovala divadlo, které miluje. Já ji tam odvezla, vzala jsem si kvůli tomu ještě jednu práci, protože platit školu, pronájem bydlení a ještě letenky bylo opravdu hodně peněz. Odvezla jsem ji tam, a když jsem se vracela domů, tak mi prostě až na Ruzyni pořád jen tekly slzy.

Musím být vděčná své kmotřence, že mě vyzvedla. Nedávno se mi totiž rozšířila rodina a mám o tři roky starší kmotřenku, skvělou ženu. Ukázalo se, že základ našeho vztahu je pevný, že se začalo stýskat i Bi. Vrátila se do Prahy a studuje divadelní vědu.

Její cesta ven byl tmelící prvek, který mě ale donutil vnímat ji jako dospěláka. Teď bydlí sama v Praze, což je na rozdíl od Dublinu za rohem. Zhruba jednou za týden u ní přespím, zajdeme spolu do divadla. Jsem za naši blízkost životu nesmírně vděčná.