Bára Jánová: Nikdy nevíme, jaký dopad mají naše slova na psychickou pohodu druhých lidí

„Momentálně jsem se svým tělem spokojená, ale nebylo tomu tak vždy,“ přiznává temperamentní tmavovláska, kterou si diváci oblíbili coby napravenou potvoru Sylvu v seriálu Slunečná. Před kamerou se objevila, když jí bylo jedenadvacet, a rychle se stala známou tváří. Její kariéra ale nebyla bez překážek. Kromě herectví se věnovala i divadlu a reklamě. Přemíra práce se však podepsala na jejím zdraví.

V dětství měla nízké sebevědomí a často si vyslechla poznámky o své postavě. Že prý je příliš hubená. Narážky, že vypadá nemocně, nebo že má dokonce anorexii a měla by se pořádně najíst, ji provázely na základní i střední škole, a dokonce i v dospělosti. Zraňovalo ji to.

„Nikdy nevíme, jaký dopad mají naše slova na psychickou pohodu druhých lidí,“ zdůrazňuje herečka, která se letos na filmovém festivalu v Karových Varech zúčastnila debaty o chystaném dokumentárním filmu o problémech s tělesným vzhledem s názvem Tělo v mé hlavě. Na obrazovkách ho budeme moci vidět na podzim. Jeho aktéři stejně jako Bára už od raného věku slýchávali cílené zmínky o tom, jak vypadají.

„Lidé dokážou kritizovat všechno. Vlasy, uši, zuby, velký zadek, malý zadek, cokoli,“ upozorňuje herečka.

Těm, co před kamerou veřejně promluvili o svých problémech s nepřijetím okolí, s nadváhou, posedlostí jídlem, o svých šrámech na těle i na duši, se snaží poskytnout podporu. Působí také jako ambasadorka projektu zaměřeného na přijetí vlastního těla, jehož byl dokument součástí. „Naší snahou je, aby ti, jichž se to týká, aspoň na chvíli neměli pocit, že musejí něco skrývat, někomu se zavděčit, nějak vypadat. To vše obnáší zkušenost s bodyshamingem,“ myslí si.

Podle ní je hanobení těla něco, co zažil každý z nás. Přiznává, že i ona pochopila až v dospělosti, jak vážné dopady mohou mít narážky na vzhled a jaký měly vliv na její vlastní psychiku.

„Sama jsem zažívala obtíže s hubeností, které se projevovaly na mém těle. Nebylo mi v něm dobře. Měla jsem časté modřiny, dělaly se mi dokonce i ve spánku. Pokud mi někdo řekl, ať se pořádně najím, cítila jsem se nedostatečně. Takový přístup není zdravý. Tím můžete dotyčného ještě více zranit, aniž byste věděli, jaké osobní problémy ho zrovna provázejí. Osobě, která se trápí kvůli svému tělu, upozorněním na tělesný nedostatek nepomůžete,“ podotýká.

Natáčení dokumentu Tělo v mé hlavě pro ni bylo silným zážitkem. „Setkala jsem se s lidmi, jejichž příběhy mě hluboce zasáhly, ale i inspirovaly. V jedné fázi tohoto projektu jsme se sešli všichni a bylo to krásné. My mentoři, co jsme působili trochu jako dobří andělé, jsme povzbuzovali ty, co odpověděli na výzvu České televize. To byli lidé různého věku, profesí a z různých prostředí.“

Každý z nich se postavil před kameru a tam poprvé veřejně sdělil svůj nejcitlivější příběh. Šlo o otevřené zpovědi plné emocí, kdy lidé sdíleli ty nejintimnější okamžiky svého života. „Připomnělo mi to dobu, kdy jsem studovala herectví a v rámci hereckých cvičení jsme zkoumali svoje niterné pocity. I tam jsme museli jít s kůží na trh,“ srovnává herečka.

Za jeden z nejsilnějších momentů dokumentu Tělo v mé hlavě považuje příběh zrzavé ženy, která porodila zrzavého syna.

„Její matka jí poradila, aby ho raději spláchla do záchodu. To, jak tato žena na kameru vyprávěla o své vlastní zkušenosti se šikanou a o síle, kterou našla, aby se postavila za svého syna, mě dojalo a hluboce oslovilo.“

Ostatně celé natáčení bylo emotivní a katarzní. Lidé plakali, smáli se, prožívali znovu bolestné situace a překonávali osobní hranice. „My jako mentoři jsme je vedli dál, byli jsme jejich oporou a anděly. Ta síla a odvaha, které jsem v nich viděla, mě často až překvapily.“

I ona se však potýká se zajetými stereotypy. Nedávno potkala mladíka s potetovaným tělem a množstvím piercingů. Uvědomila si, že ho také zhodnotila ironickým způsobem, ačkoliv je tváří kampaně proti bodyshamingu. Zastyděla se. Proto je podle ní důležité o tomto tématu mluvit a vzdělávat lidi, aby si uvědomili, jak mohou svými slovy druhým ublížit.

„Bodyshaming je stále málo prozkoumané téma, které se objevuje ve stále nových podobách,“ tvrdí. „Jasně že pokud má někdo zanedbaný zjev, jeho tetování je přehnané a má zacuchané dredy, měl by i on zapracovat na respektu k druhým. Hranice mezi ním a svobodou projevu je tenká,“ myslí si.

Společnost je podle ní zvyklá reagovat přehnaně kriticky a někdy i nerespektovat osobní hranice. „Setkala jsem se s názory, že jde o přecitlivělost. Že dříve byli lidé odolnější a nic si z takových poznámek nedělali. Ale víme to jistě? Možná že těch, kteří byli smutní kvůli kritice svého vzhledu, bylo vždy dost. O svých problémech ale mlčeli, protože se třeba neměli komu svěřit. Nebyly sociální sítě a svět nebyl otevřený jako dnes.“

I diskuse o emancipaci žen podle ní často zahrnuje rozmanité názory na to, jakým směrem by se měla společnost ubírat, aby byla rovnoprávnější a spravedlivější. Pro některé vývoj směrem k větší rovnosti pohlaví již překročil únosnou mez, zatímco pro jiné představuje reakci na minulost. „Vždy jde o to, najít správnou míru,“ říká herečka.

Podle ní se současná generace mladých lidí setkává s výzvami, které tu dříve nebyly. Jsou spojeny se současným stavem společnosti. Ta nabízí nepřeberné množství možností, co lze, ale přináší i vysoký tlak na jedince a pocity nejistoty. „Mladí lidé jsou často popisováni jako generace, která se narodila do svobody a možností, ale zároveň čelí paralýze z jejich přemíry. Tento stav může mít vliv na jejich psychické zdraví a vede i k úzkostem a pocitům bezmoci. Můžeme se dočíst, že generace Z si neumí ani vybrat jídlo z jídelního lístku. Jenže při všem, čemu čelí, se tomu leckdy ani nedivím.“

Uvědomuje si, jak moc moderní technologie a rychlé společenské změny ovlivňují naše životy, ale také to, k čemu to někdy vede. Diskuse o problémech mladých lidí je nutná. Vždyť dennodenně čelí informacím o válkách, ekonomické nejistotě nebo klimatické krizi.

„Nedivím se, že nás mladé někdy převálcují negativní emoce. Nás nikdo nezachrání. Musíme to udělat sami.“

Sama o tom ví své. Její seriálová cesta trvala patnáct let. Hrála v Modrém kódu, Slunečné, Specialistech, Ohnivém kuřeti nebo Dámě a králi. V roce 2022 se zúčastnila reality show Survivor, kde účastníci musí přežít v drsných podmínkách divočiny. Když vypadla a vrátila se domů, onemocněla covidem. Dlouhodobá zátěž spolu s nemocí se na ní podepsaly.

„Vyhořela jsem,“ shrnuje. „Přerušila jsem svoje aktivity v showbyznysu a dávala se do kupy. Bojuji dodnes s dlouhodobými následky covidu, mám i psychické problémy. Bojuji s tím každý den, chodím na terapie a beru antidepresiva. Pronásleduje mě únavový syndrom a nespavost. Ale vše se zlepšuje,“ tvrdí.

„Zkušenost s herectvím v seriálech mi hodně dala a za to jsem vděčná. Dříve byly seriály vnímány společností jako něco méněcenného, ale už to tak není. Každý herec ocení příležitost, kterou mu tento obor přináší. Divadlo je skvělé, ale ne každého uživí. A já do seriálů naskočit chci, ale už s jinou energií. Jsem v bodu, kdy cítím potřebu zpomalit. Je mi přece jen pětatřicet a přemýšlím o tom, co je pro mě opravdu důležité. Jsem ale připravená se vrátit. Období temna jsem využila k práci na sobě a teď jsem už natěšená jako kůň před závodem,“ směje se.

Velmi jí pomáhají harmonické vztahy s rodinou a přítelem. „Rodiče mi jsou oporou odmalička, i ve chvílích, kdy jsem se trápila kvůli posměchu a poznámkám spolužáků. Je to docela výjimečné, protože hodně posměšných slov pochází právě z rodiny. Někdy to nejkrutější slyšíme od svých nejbližších, ale to se mi naštěstí nikdy nestalo.“

Jako další důležitý pilíř života bere svého přítele, se kterým je od loňských Vánoc. „Honza je můj základní kámen, hodně mě drží. Pochází z citlivého a vnímavého prostředí. Jeho maminka je terapeutka, sestra taky. Jeho podpora je tisíciprocentní. Poznali jsme se na Instagramu,“ říká Bára o svém partnerovi, který je art directorem v oblasti reklamy.

„Dělala jsem zakázku pro jednu kreativní agenturu a hledala designéry. On mi vyběhl jako jeden z těch, které možná znám. Podívala jsem se na jeho práci a začala ho sledovat. Zabývá se brand identitou a vymýšlí, jak se má firemní značka prezentovat. Přemýšlí o tom do hloubky, a to se mi moc líbí. Tak jsem si dodala odvahy a napsala mu to. Odepsal, že je náhoda, že si přečetl můj vzkaz, protože není fanda sociálních sítí. Pak jsme se mezi Vánoci sešli a byla z toho láska.“

O svém partnerovi tvrdí, že je na rozdíl od ní velký introvert. „Je neuvěřitelně srdečný, chápavý člověk a moc se mi líbí i fyzicky,“ směje se herečka. Bára a její partner zatím bydlí na dvou místech. „Každý z nás má velkého psa, a tak bydlíme i spolu i zvlášť. Jeho ani můj byt není uzpůsoben pro dva lidi a dva velké psy už vůbec ne. Takže bydlím napůl v Podolí u sebe a napůl v Karlíně u Honzy. Společné bydlení plánujeme, ale s těmi psy bychom potřebovali dům. A to je běh na dlouhou trať. Zatím oba využíváme částečnou samotu ke své práci. Ocením ji i já, protože jsem se pustila do psaní. Píšu další divadelní hru a také knihu.“

Ta se zaměřuje na meze komunikace ve vztazích, ať už jsou milostné, rodinné, nebo společenské, a jejich překonávání.

„Často se ptám, proč je někdo naštvaný, když přijde domů, nebo co zažil člověk těsně předtím, než vstoupil do hádky nebo konfliktu. Věřím, že porozumění skrytým pohnutkám ostatních nám může pomoci lépe se chápat.“ Rozepsaná knížka je o dívce z generace Z, která se náhle ocitne v dětství své matky prostřednictvím jejího deníku. Má tak šanci pochopit, čemu matka čelila a jak tyto zkušenosti formovaly její další vztahy.

Jednou z hereččiných velkých zálib je vaření. „Je to moje vášeň a největší koníček. Na rozdíl od spousty lidí, kteří čas u plotny nemají rádi a berou ho jako nutnou povinnost, mě baví. Když vymyslím nějaké jednoduché jídlo, které mám za patnáct minut hotové, neuspokojí mě to. Proces vaření je pro mě procesem kombinace a harmonie chutí. Troufám si říct, že v tom mám cit a že lidem chutná, co jim servíruju.“

Posměšky kvůli vzhledu pro Báru zůstávají citlivým tématem, i když ji už kdejaká poznámka nerozhází.

„Zrovna nedávno jsem zažila rýpanec od známé. Nejsem si jistá, zda ví, s čím bojuju, ale poradila mi, ať se najím. V takových situacích reaguju podle toho, jak se zrovna cítím. Je těžké najít univerzální odpověď na věty, které se nás dotknou. Někdy se vytasím s humorem. ‚To je něco, co jsem fakt ještě neslyšela‚‘ ucedím třeba. Nebo na rovinu řeknu, ať mi podobné věci neříkají. Anebo přesměruju konverzaci jinam,“ podotýká Bára, která chce v podpoře těch, kteří mají trable s přijetím vlastního těla, a tím i sebe sama, pokračovat.

Radí všem, ať se o svém problému nezdráhají promluvit. I sociální sítě mohou být platformou, kde mohou nalézt podporu od lidí se stejnými zkušenostmi a sdílet své příběhy. „Ano, objeví se hejty. Ale i obrovská podpora,“ je přesvědčená Bára, která nakonec k nepříjemným poznámkám často dodává: „To jsem já, už od malička, a taková zůstanu.“