Bára Basiková: Zpěvačky by měly umět odcházet s noblesou

Já jsem z ní vlastně nevystoupila, protože do loňska jsem ji hrála v Hudebním divadle Karlín. Ale bylo mi šedesát, tak jsem skončila. Zpěvačky by měly umět odcházet s noblesou.

Asi Johanka, která srdnatě bojovala za pravdu a nevzdala to ani v nejkrutějších chvílích. Vidím tady paralelu s Janem Palachem a říkám si, jaká byla v těch mladých lidech obrovská síla, že dokázali za pravdu položit život. Já jsem se samozřejmě nikdy nedostala do situace, že bych musela smrtí demonstrovat své přesvědčení, ale umím za spravedlnost bojovat. I když poslední dobou se snažím trochu brzdit.

Je to dáno náladou a stavem společnosti a také brutálním vlivem sociálních sítí. Tam může kdokoliv napsat cokoliv, sprosté lži, bez možnosti vyvrátit je. Když si občas čtu odezvy na nějaké události, jsem kolikrát v šoku, jak totálně zmizela slušnost a tolerance. Já bych na sociálních sítích nejradši vůbec nebyla, ale můj management a fanklub mi vysvětlily, že je potřebuji.

Odjakživa mě přitahovaly různé styly. Cíleně jsem je ale nevyhledávala, projekty ke mně přicházely samy a děje se to dodnes.

Když mi někdo nabídne něco pro mě zajímavého, jdu do toho. Vnímám to jako obohacení, profesní i lidské. Získávám nová přátelství a to je úžasné, protože pořád platí, že reálné vztahy a blízkost lidí jsou dar. Aspoň já to tak mám, protože jsem v tom vyrostla.

Jsem narozená ve Vodnáři a tohle je pro něj typické. Těší mě poznávat a dělat nové věci. Tohle těkání mě udržuje v aktivitě, pracovitosti, produktivitě, pořád něco zkouším, točím, koncertuji. Z komerčního hlediska to asi moc výhodné není, protože jsem žánrově nezařaditelná. Mám mnoho fanoušků, kteří vyrostli na Stromboli, ale pak jsou tady ti, kteří milují Precedens nebo třeba projekt Gregoriana…

A to jsem ještě před rokem začala zpívat s metalovou kapelou a je to vynikající! Strašně mě to baví a těší mě, že mě fanoušci přijímají. Myslím, že je to proto, že věci, které jsme kdysi vytvořili, patřily k tomu nejlepšímu v Česku.

Ale i tak ke své profesi a k fanouškům přistupuji s pokorou. Ať zpívám v O2 areně, nebo někde v sokolovně, vždycky musím odvést stoprocentní výkon. Vážím si lidí, kteří zaplatí lístek a věnují čas tomu, že mě poslouchají. A co si budeme povídat, také mě to živí, je to moje práce. Někdy docela vyčerpávající, musím říct.

Máte pravdu, když jsem v devatenácti začínala s kapelou Precedens, byla jsem dost zakomplexovaná holka. Ale touha zpívat přebila všechno ostatní. Rodiče se mi skoro až smáli, protože jim připadalo absurdní, že by mě chtěl někdo poslouchat. Nevěřili, že jsem tak talentovaná, abych dostala šanci. To mi na sebedůvěře nepřidalo. Jenže já zpívala od dětství pořád a všude, až jsem si jednoho dne stoupla na jeviště.

Strašný! Hrozný! Ale moc jsem chtěla, tak mi nezbylo nic jiného než chytit mikrofon a zpívat. Šíleně jsem o sobě pochybovala, ale když jsem slyšela z různých stran ocenění a pochvaly, začala jsem postupem času na sebe nahlížet trochu jinak. Došlo mi to, že táta s mámou vás nemusí vždycky posoudit správně. Sebevědomí jsem nabírala postupně. Když jsem viděla, že mi lidi tleskají, naučila jsem sama sebe oceňovat.

Táta na koncertě byl, a i když tomu asi nerozuměl, nejspíš z reakcí publika pochopil, že jsem dobrá. Řekl mi, že je na mě pyšnej. Máma tohle neuměla. Ale jsem ráda, že jsem si tím prošla. Když se mladý člověk odmítáním dokáže prokousat, tak si úspěchu daleko víc považuje. A také s ním zachází opatrněji.

Ale ne všechny koncerty byly úspěšné, taky nás vypískali. Pamatuji si na první koncert se Stromboli, kde hrál Michal Pavlíček.

Tehdy zakázali Pražský výběr a fanoušci žili v domnění, že když přijdou na Stromboli, uslyší to, na co byli zvyklí. Pak jsem na pódium vylezla já s téměř operními áriemi. Lidé pískali, pokřikovali na Michala, že se zbláznil, co to tam má za slepici. Za rok jsme vyprodávali haly a album, které jsme tehdy nahráli, patří dodnes mezi kultovní. Pořád nám ho lidi nosí k podpisu. To mě až dojímá.

Prý jsem dokonce i v učebnicích, říkala dcera, když studovala žurnalistiku. Ale to se vlastně netýkalo hudby, nýbrž románu, který jsem napsala v devatenácti letech. Což byla také velká událost, o lesbické lásce v Česku tehdy ještě nikdo nepsal.

Není čas. Mám hodně muziky, to musím zaklepat, a syna v pubertě. Maminku už sice tolik nepotřebuje, ale já jsem s ním moc ráda. Je to chlap mého života.

Ano, přišel. A díky za to. Děti jsou vůbec to nejlepší, co mě v životě potkalo. Dcerám bude třiatřicet, těším se, až samy budou mít děti. Už to ale nesmím říkat, protože jak to všude vytrubuji, už toho měly plné zuby a zakázaly mi to.

Já už jsem byla vyfocená v tolika pózách, že mi autorka charitativního kalendáře pro nadaci Archa Chantal fotografka Lenka Hatašová řekla, hele, a co zadek? Já na to, proč ne, nemám problém ho ukázat. Nakonec je hezčí než můj obličej.

Hodně mě inspiroval dětský pěvecký sbor Andílci, s nímž hostuji snad patnáct let. Jsou úžasní, vede ho moc šikovná paní profesorka, sama pěvkyně. Zpíváme spolu často o Vánocích, z toho vyplynulo, že bychom měli společně připravit vánoční album. Tehdy mi došlo, že vlastně ještě žádné nemám.

Mám moc ráda klasické české koledy. A pak Missu Brevis od Jury Pavlici, ta je nádherná. Na mém novém albu pak uslyšíte české i zahraniční vánoční koledy a také trochu klasiky.

V autě už v podstatě nic jiného neposlouchám. Vždyť je to všechno tak nádherné. Dvořák nebo Martinů, to je úplně nadpozemská hudba! Jednou jsem synovi před spaním pustila Smetanovu Vltavu. Usínal a ještě mi šeptal, maminko, to je tak krásné… Ale to byl ještě malý, teď bych ho do Rudolfina nedostala.

V tomhle věku? To nemá absolutně smysl, prudit ho zákazy či příkazy. Má ve svém pokoji nepořádek? No a co! Už mám zkušenost s dcerami. Odmalinka jsme chodily na výstavy, na koncerty, byly úžasné parťačky a pak bum. Přišla puberta. V jejich pokoji se hromadil nepořádek, a když jsem přišla domů, seděly u mexické telenovely. Do prčic, taková hovadina, jak na to můžou koukat, kde jsem udělala chybu?

Pak to samozřejmě přešlo, dneska jsou z nich fantastický ženský, každá má svůj byt a já se musím pomalu zout za dveřmi, když jdu na návštěvu. Takže vidím, že to, co jsem do nich vložila, se nakonec zúročilo. Proto už tomu nechávám u syna volný průběh.

Někteří kolegové opravdu precizně pracují na projektech a na dramaturgických plánech, ale já to tak nemám. Možná proto, že svou profesi zase tolik neprožívám. Nějak bylo, nějak bude.

Už jako malá holka jsem si zpívání vysnila, ale na kariéře nelpím, nedávám se jí zcela všanc. Když nebude zpívání, nezblázním se. Zkusila jsem si to už za covidu.

Pracovala jsem v dětském domově a v domově pro seniory, aby bylo aspoň na složenky. Byla to úžasná zkušenost a taky radost. Mám moc ráda malé děti a stejně tak mám ráda staré lidi. Když člověk poslouchá, co všechno prožili, s čím se potýkali, tak si vždycky uvědomí, prd se nám děje.

Chtěla bych víc cestovat, užít si to, dokud můžu. Vždyť kolik mi zbývá produktivních let? Deset? Patnáct?