Antropoložka Johana Wyss: Chceme pochopit, proč lidé volí populisty

Proč vás zaujalo právě téma populismu?

Jako antropoložku mě zajímá, jak lidé vnímají a interpretují svět. A zároveň mě fascinují pohraniční regiony svou pestrostí a barvitostí. Koneckonců sama z pohraničí pocházím. Chtěla bych porozumět tomu, proč významná část obyvatel v těchto regionech podporuje populistické strany.

Co přesně bude předmětem vašeho zkoumání?

Na rozdíl od kolegů z jiných vědních oborů nebudeme zkoumat státy, velká města a samotné populistické „hvězdy“, ale lidi, kteří z nich ty hvězdy dělají. Já a můj tým chceme pochopit důvody, které vedou běžné voliče k podpoře populistických politiků, kteří se často vyznačují polarizační rétorikou.

Kde všude to budete zjišťovat?

Jsem rozená Opavanka, a tam jsem také strávila své dětství. Hrdě se ke slezským kořenům hlásím, a i když jsme se s rodinou později přestěhovali do Prahy, ten region si mě vždycky přitáhne zpět. Proto se ve svém výzkumu zaměřuji na Slezsko. Ostatní kolegové a kolegyně v mém týmu zkoumají podobné regiony jako Halič, Burgenlandsko - zastarale Hradsko, Bukovinu, Vojvodinu a Istrii. Vyznačují se drsnými historickými zvraty, přesuny státních hranic i obyvatel a také narůstajícím populismem.

Jsou tyto regiony specifické ještě něčím jiným?

Je pro ně typická nejenom turbulentní a třaskavá historie, ale také nesourodé obyvatelstvo, které má ke svým regionům i státům často komplikovaný vztah. Především proto, že jejich hranice a demografická skladba vznikly v důsledku nahodilých a násilných historických okolností. Jsou to místa, kde se opakovaně přepisovaly hranice i státní příslušnosti, valily armády a odsunovalo obyvatelstvo.

Dráhu vědkyně jste měla nalinkovanou už od mládí?

Vůbec ne. Já jsem si paradoxně myslela, že vysoká škola není pro mě. Po maturitě jsem se vydala do světa na zkušenou. Pracovala jsem na nejrůznějších pracovních pozicích. Třeba na Novém Zélandu na bylinkové farmě a v irském baru jako barmanka. Po roce jsem si uvědomila, že mě vlastně vysoká škola láká a vrátila jsem se do Česka.

Po roční pauze už jste měla jasno, co přesně chcete studovat?

Ne, proto jsem zkusila Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě, abych se rozkoukala. Věděla jsem, že jsem humanitně zaměřená, ale který obor bych si měla vybrat, to jsem netušila. Ani jsem nevěděla, co antropologie je.

Jak jste se v druhém ročníku ocitla na škole v cizině?

Během prvního roku jsem si řekla, že bych se ještě chtěla podívat do zahraničí a zlepšit se v angličtině. V té době Skotsko poskytovalo stipendia z Evropské unie, ze kterých jsem zaplatila školné a studium v Británii se díky tomu pro mě stalo dostupným. Na život a ubytování se mi složila rodina. Přihlásila jsem se do Aberdeenu na antropologii a sociologii a oni mě vzali. Tehdy jsem si říkala, že tam budu maximálně rok. Nakonec jsem zůstala a získala bakalářský titul.

Jaký byl největší rozdíl mezi českým a skotským školstvím?

Vlastně se obojí krásně doplňovalo a nechci říct, že jedno je lepší než druhé. Rok v Česku s biflováním mi dal všeobecný přehled. Znala jsem základní oborovou literaturu, na které jsem mohla stavět. Ve Skotsku byl kladen velký důraz na přemýšlení, na schopnost porozumět otázce a dokázat na ni smysluplně odpovědět. Kdybych byla jen ve Skotsku, tak asi umím napsat dobrou esej, což je ve vědě určitě důležité, naučila bych se pracovat s informacemi a kriticky myslet. Zároveň abych tohle všechno dokázala, tak musím na něčem stavět. A přesně to mi dala Karlova univerzita.

Bylo těžké tyto dva odlišné přístupy dát dohromady?

Bylo to lehce náročné, ale vlastně ideální, protože takhle to ve vědě funguje. Mně se na ní líbí, že je kreativní, ač se to na první pohled nezdá. V našem oboru je velká míra tvořivosti, fantazie a imaginace, ale zároveň potřebujete data, mít pevnou půdu pod nohama, abyste mohla poskočit a podívat se zase dál.

Přiznám se, že si vědu nespojuju s kreativitou, ale právě s tvrdými daty. Jak tomu mám rozumět?

Podle mě, když chcete dělat vědu na vrcholné úrovni, chcete posouvat hranice toho, co už víme, tak představivost potřebujete. Musíte umět přemýšlet nejen nad tím, co je, ale i nad tím, co by mohlo být a jestli by se to dalo nějakým způsobem potvrdit, nebo vyvrátit. A právě v tom je určitá míra fantazie a hravosti.

Předloni jste získala prestižní grant ERC na svůj projekt zaměřený na populismus. Jak vypadalo výběrové řízení?

Výběrové řízení na grant Evropské rady pro výzkum bylo velmi náročné a intenzivní. Po podání podrobného projektu, který jsem psala v těhotenství, jsem byla pozvána na pohovor do Bruselu, na který jsem se připojila z Prahy online. Tam mě čekala prezentace před komisí složenou z dvaceti předních světových odborníků. Přiznám se, že jsem se v životě nepřipravovala na nic tak intenzivně. Věděla jsem, že těch pouhých dvacet minut před komisí může zásadně ovlivnit můj život. Byla to obrovská výzva, ale také skvělá příležitost prezentovat svůj výzkum a obhájit jeho význam.

S jakými pocity jste před vědeckou komisi šla?

Byla jsem krátce po porodu, syn se narodil v červnu a pohovor byl v září. Šestinedělí je náročné období samo o sobě jak fyzicky, tak psychicky. Zpočátku jsem se cítila nesmírně vyčerpaná a přemýšlela, jak je to strašně nefér. Ale pak jsem si uvědomila, že mám vlastně obrovské štěstí, že mám miminko, které je pro mě nejdůležitější. To mi pomohlo překonat stres a jít tam s nadhledem. Najednou jsem byla nejen vědkyně, ale i máma, a to mi dodalo sílu a perspektivu. Možná to není tradiční přístup ke kariéře, ale pro mě to bylo velmi posilující a stále to tak vnímám. Klíčovou roli v této situaci sehrála i moje rodina, která mi poskytla podporu a pomoc s péčí o malého.

Za jak dlouho jste se dozvěděla výsledky?

Výjimečně velmi rychle, už asi za měsíc. Nečekala jsem, že to dobře dopadne a hned po pohovoru jsem si podle otázek komise uvědomila určité limity své práce. Že jsem nad něčím dostatečně nepřemýšlela, že bych to měla ujasnit, a tak jsem začala s přepisováním, abych stihla další žádost o grant hned následující měsíc.

Věřila jste, že můžete uspět?

Bylo to jako na houpačce. Pohovor byl neuvěřitelně profesionální a já se vlastně necítila ani dobře, ale ani špatně, protože tam nikdo nepracoval s emocemi. Je celkem běžné, že v komisích je někdo za toho zlého, kdo vás potrápí, zatímco další je hodnější. Ale tohle bylo v dobrém bez emocí a já neměla z čeho usoudit, jak to může dopadnout. Chvíli jsem si říkala, že to možná klapne, pak že absolutně nemám šanci, co blbnu. Plus jsem se přihlásila hodně brzy.

Proč brzy?

Žádat o zmíněný grant můžete dva až sedm let po doktorátu a já se přihlásila v třetím roce, což je velmi brzy. A možná i z toho pramenila moje nejistota i lehké podceňování, že jsem až zbytečně ambiciózní, že jsem přestřelila, že si musím počkat, až jako vědkyně vyzraju a budu víc publikovat.

Ale nakonec jste grant dostala a ukázalo se, že to byl dobrý nápad.

Já si dnes s odstupem myslím, že není dobré na něco čekat. Vědci často na podobné věci rezignují ze strachu z odmítnutí, ale v akademickém světě je odmítnutí docela běžné a musíte si vůči tomu vybudovat imunitu. Nemělo by vás paralyzovat, že vám někdo řekl „ne“. Naopak to musíte zkoušet, díky tomu dostanete zpětnou vazbu a naučíte se to dělat lépe.

Byla jste jako studentka zvyklá na neúspěch, nebo jste byla premiantka?

Nikdy jsem nebyla jedničkářka a nikdy jsem ani nebyla zvyklá na pocit, že mi jde všechno hned od začátku perfektně a daří se mi.

Měla jste známky vydřené?

To asi není to správné slovo. Některé věci mi šly hodně dobře, zatímco jiné špatně. Měla jsem velké výkyvy, ale zase jsem se díky tomu poměrně jasně profilovala. Určitý způsob myšlení je mi velmi blízký možná na úkor toho, že jsem v jiných oblastech podprůměrná. Nestydím se tohle o sobě říct. Někdo dokáže mít samé jedničky, zatímco někdo v něčem exceluje a v něčem zase tápe.

A přesto získá doktorát na Oxfordu. Jak jste se na tuto prestižní školu dostala?

Když jsem po bakalářském studiu ve Skotsku přemýšlela, kam dál na magistra, rozhodla jsem se pro antropologii v Amsterdamu. Pak jsem po škole rok pracovala v Praze pro Forum 2000, ale zjistila jsem, že mi akademický svět chybí, a s velkou touhou jsem se vrátila do tohoto prostředí. Na doktorát jsem se hlásila na Cambridge, kam mě nepřijali, ale stihla jsem dát přihlášku ještě i na Oxford. Ale i tehdy jsem se podceňovala. Říkala jsem si: „Holka z Opavy, na co si to tady hraju, že chci na Oxford!“ Hodně mě tenkrát podpořil a motivoval můj budoucí manžel. Přesvědčil mě, že už mám vlastně přihlášku připravenou a napsanou a stačí ji jen poslat. A ono to vyšlo.

Jaké to v Oxfordu bylo?

Nádherné, bylo to opravdu jako z Harryho Pottera. Bez přehánění tam cítíte staletou historii a kontinuitu. Máte pocit, že jste součástí něčeho, co tady bylo dávno před vámi a bude tu i po vás, že to všechno dává smysl, že jste na instituci prověřené v čase. V tomhle to bylo ohromné. Na druhou stranu probíhalo referendum o brexitu, kdy někteří politici štvali Brity proti lidem z východní a střední Evropy. I když jsem tehdy uměla dobře anglicky, pořád mám slovanský přízvuk. Asi i kvůli tomu jsem se občas setkávala s předpojatostí.

Kdo vám původ dával nejvíc najevo?

Mezi spolužáky byli lidé z opravdu zámožných a starobylých anglických rodin, kde se rodinné bohatství dědí z generace na generaci. S tím se často pojí i určitá arogance a privilegovanost. Nebylo to tak, že by mi něco říkali, ale aby mě brali vážně, tak jsem musela udělat mnohem víc než ostatní. I přesto všechno mi ale Oxford nesmírně dal. Nebo právě tím mi dal ještě víc. V této době jsem se totiž začala vážněji zabývat polarizační politikou jako předmětem výzkumu.

Když jsme si domlouvaly rozhovor, vybrala jste jako místo schůzky park s tím, že přijdete se synem, který je tu s námi. Chodíte s ním někdy do práce?

Častěji, než plánuju. Většinou když se něco neočekávaného stane, například mi odpadne domluvené hlídání. Já mám ale velké štěstí v tom, že nepracuji například v laboratoři ve sterilním prostředí. U nás v ústavu dítě nikomu nevadí.

Svoji práci jste obhajovala před komisí v Bruselu tři měsíce po porodu. Kdy jste se vrátila zpátky do zaměstnání?

Po roce a půl na plný úvazek, ale v kontaktu jsem částečně byla pořád. Nemám vůbec nic proti mateřské a rodičovské dovolené, je to každého volba, ale já vzhledem k tomu, co bych chtěla dokázat ve vědě, vím, že tohle by pro mě nebylo. Studovala jsem v Británii a v Holandsku, kde je tohle naprosto běžné. Ženy se vracejí do práce po půl roce, po roce. Česká rarita v podobě čtyř let rodičovské je bezpochyby pro mnoho rodičů skvělá, ale mně by nevyhovovala. V profesním životě by byl výpadek příliš dlouhý.

Česko dlouho trpí systémovým problémem, kterým je nedostupnost péče o děti v jeslích i ve školkách, což dopadá hlavně na ženy a jejich kariéru. Bylo těžké sehnat v Praze místo v jeslích?

Syn chodí do soukromé dětské skupiny tři dny v týdnu, ale je to drahá záležitost. Na placení se podílíme s manželem. Kdybych na to byla sama, nevím, zda bych to finančně utáhla. Mám taky velké štěstí, že se můžu spolehnout na podporu rodiny. Ta mi taky do velké míry umožňuje skloubit rodinný život s pracovními povinnostmi.

Vychází rodičům s dětmi vstříc Akademie věd, kde pracujete?

Akademie věd má svoje dětské skupinky, ale je v nich velký převis a přednost mají starší děti. My bydlíme v centru Prahy, takže pro nás nebude problém sehnat místo ve školce, protože tu žije poměrně málo stálých obyvatel, ale obecně to velký problém je. A když už se dítě do školky dostane, rodiče jsou v pozici zavázaného a moc nemohou určovat, co pro své dítě chtějí a co potřebuje. Například můj syn může chodit do dětské skupiny tři dny v týdnu. Ve státní by přednost dostali ti, kteří školku potřebují celý týden.

Když jste kdysi šla na vysokou, řekla jste, že jste ani přesně nevěděla, co antropologie je. Jak dnes vysvětlujete, co vlastně děláte?

Antropologie se zabývá zkoumáním toho, co nás dělá lidmi. Existují čtyři hlavní odvětví oboru, z nichž každé se zaměřuje na jiný aspekt této otázky. Evoluční antropologie zkoumá, jak jsme se vyvíjeli jako druh. Lingvistická se soustředí na roli jazyka, biologická se věnuje fyzickým a genetickým aspektům lidského těla. A konečně kulturní a sociální antropologie, kterou se zabývám, zkoumá kulturu a společenské struktury. Fascinuje mě, jak různé kultury a společnosti fungují, jak lidé spolu žijí, komunikují a jaké mají hodnoty a normy.