Anna Trojanová: Zvláštní intuici jsem měla několikrát za život

Jak jste se dostala k herectví?

Původně jsem dělala spoustu věcí okolo. Věnovala jsem se baletu, hrála na klavír, na housle. Taky jsem tancovala ve folklorním souboru Rosénka. O herectví jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Ale měla jsem za život několikrát takovou zvláštní intuici. Poprvé poté, když jsem se jednou na silvestra u babičky dívala na televizi. Běžela tam nějaká estráda, trochu legrace, ale celkově to nebylo vůbec dobré. No, vlastně to bylo hrozné. Bylo mi asi patnáct a řekla jsem si: Tak tohle budu dělat. Bylo to spontánní, intuitivní, iracionální a z ničeho nic.

Stává se vám to často?

Ano, párkrát se mi to už stalo. Uvědomila jsem si, že tuhle intuici mám, že mě občas potká. Stalo se mi to asi pětkrát v životě a vždy jsem ji poslechla. A vždy to bylo dobře. Takže ji asi poslouchat mám. Co se týče herectví, nejdřív jsem chtěla jít na konzervatoř, a jednou jsem šla běhat a zase ten záblesk. Proč bych chodila na konzervatoř, když můžu jít na DAMU? A bylo jasné, že musím jít tudy.

Jak se k vašemu nápadu stát se herečkou postavilo okolí?

Nikomu jsem to neříkala. Pamatuji si, že když jsem to řekla mámě, její reakce nejprve byla, že se na to moc nehodím. Že na herectví nejsem ta pravá. Byla jsem docela obyčejné dítě, žádný třídní bavič. Neprojevovala jsem žádné typické vnější znaky pro herectví. Ale když jsem pak chtěla navštěvovat herecké kurzy, naši mě podpořili.

Chodila jsem tam půl roku a pak jsem pocítila potřebu, aby mi někdo řekl, jestli v tom jsem dobrá, nebo ne. Chtělo by to nějakou porotu, uvědomila jsem si. A kde je porota? No u přijímaček. Tak jsem šla dělat přijímačky na DAMU. Šla jsem k nim už ze třeťáku na gymplu, abych se dozvěděla, jestli pro mě herectví má smysl, nebo ne. Abych se tím případně dál nezatěžovala. No a oni mě vzali. Čtvrťák a maturitu jsem dělala souběžně s prvákem na DAMU.

To asi nebylo jednoduché. Musela jste do toho hodně šlápnout?

Jednoduché to nebylo, musela jsem změnit gympl, protože na tom mém nebyli mým potřebám nakloněni. Šla jsem na soukromé gymnázium a bylo to skvělé rozhodnutí.

Jste praktická?

Ano, v něčem jo. Mám asi organizační talent a umím si zorganizovat čas. A udělat si plán. Napsala jsem asi šestatřicet e-mailů, kde jsem popsala svou situaci, že si potřebuju dodělat maturitu. Odepsali mi ze dvou gymnázií, že je to možné, ostatní měli postoj, že jsem se asi zbláznila.

Z vaší rodiny neměl nikdo umělecké sklony?

Moje maminka je tlumočnice a překladatelka, táta je inženýr. Můj praděda ale zakládal pardubickou konzervatoř a byl operní pěvec a varhaník. Moji tři bratři studovali hudbu, sestra mojí babičky taky, jsme dost hudební rodina. Můj strýc je Jan Jiráň, to je jediná herecká krev, kterou mám, a jsem na ni pyšná. Mámin bratranec je sochař, ten druhý malíř. Dlouho jsem chtěla být baletka, tancovala jsem dětské role v Národním divadle v Louskáčkovi a Raymondě. Máma mi to nakonec rozmluvila, že je to náročné povolání, že jako baletka půjdu brzy do důchodu a je tam obrovská konkurence. Pohybový talent možná mám, ale je dobře, že jsem touto cestou nešla.

V herectví je taky velká konkurence, nebo ne?

Ano, je to náročné, ale měla jsem možnost hrát ve dvou skvělých divadlech, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v Klicperově divadle v Hradci Králové. Hodně jsem se tam toho naučila. Mohla jsem spolupracovat s různými režiséry, špičkami v oboru. Mít takové možnosti není automatické. Vážím si toho, posunulo mě to.

Asi jste byla ve správný čas na správném místě!

A to je problém celé profese. Je nevyzpytatelná. Je o štěstí více, než by si člověk přál. Byla jsem sedm let v angažmá a šla z přestavení do představení. Po čase jsem z toho byla unavená, dojíždět do jiného města každý den hrát je velmi náročné. Když jsem odešla z angažmá v Hradci na volnou nohu, abych už nemusela dojíždět, posunula jsem se do další životní fáze. Práce na volné noze je jiná, stále si zvykám na nejistotu. Učím se neklesat na mysli, když je práce míň, a život vnímat jako neustálý pohyb. Momentálně jsem ale v té šťastnější fázi a čekají mne, myslím, hezké věci.

Zabýváte se také literaturou, připravujete pro rozhlas literární pořad. Ráda čtete?

Ano, čtu ráda. V tom projektu jde o audiopovídky začínajících a mladých autorů. Přečetla jsem jich asi padesát, z nich vybrala devět autorů. Plánuji udělat pořad, ve kterém bude audiopovídka doplněna rozhovorem s autorem na téma krize v tvorbě.

Máte tři bratry. Jaké máte vztahy?

Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a moji bratři jsou skvělí. Jsou všichni hloubaví filozofové. Až na toho posledního, ten je docela střela, ostatní studují politologii. Jsou to přemýšliví akademici, žádní dryáčničtí mladší bráchové. Jsme si hodně blízcí a máme se rádi. Rozumíme si. Vedle mého manžela Franty je to to nejhezčí, co mám.

Asi dobře víte, o čem mužský svět je, ne?

Ne, to nevím (směje se). To bych si nedovolila říct. Ale Franta má taky tři bráchy, a tak jsem na to zvyklá, vyhovuje mi to. Když jedeme s jeho malými bráchy třeba na hory, je to, jako když jedu s těmi mými.

Váš manžel je novinář František Trojan, nejstarší syn herce Ivana Trojana. Jak jste se seznámili?

Četla jsem pár Frantových článků a moc se mi líbily. Moje kamarádka mě vyhecovala, abych mu napsala. A tak jsem mu napsala, jestli se mnou nechce jít ven, že se mi líbí, co píše. A on že jo. A pak jsme spolu začali chodit, vzali jsme se a je to to nejlepší na světě (směje se).

To zní zajímavě. Napsat někomu, koho vůbec neznáte, a hned je z toho rande.

Jo. Ale jinak jsem nikdy cizímu člověku nenapsala. A když někdo cizí napsal mně, nikam jsem nešla. Přišlo mi to divné, o čem bychom se bavili? Ale tady jsem zase měla intuici. Když jsem mu psala, projelo mi hlavou, že si touhle zprávou změním život. Rychle jsem tu myšlenku zapudila, abych to nijak nezveličovala. Když už jsme spolu chodili a bydleli, vzpomněla jsem si na to.

To první rande bylo v Divoké Šárce, jak probíhalo?

Bylo to fajn. Neznali jsme se a poznávali se. Franta mi pak říkal, že když z našeho prvního rande odcházel, říkal si, že se mnou chce chodit a nesmí to zkazit. Potěšilo mě, že jsem se mu líbila.

Jaké bylo přijetí ve slavné herecké rodině Trojanových?

Skvělé. Přijali mě moc hezky. Nečekala jsem, že zažiju hrozné přijetí, ale že bude tak moc hezké taky ne. Bylo to velmi vřelé a hned jsem byla součástí rodiny, měla jsem pozvání na rodinné oslavy. Přijali mě bezpodmínečně. Moc si toho vážím.

Vypadá to, že vám život plyne skoro jako v románu, nebo ne?

Ne, to zas ne. Jsou momenty, o kterých jsme se nebavily (směje se). Ale Franta a Frantova rodina jsou pro mě velké štěstí. Je to skvělá rodina a skvělí lidé.

Poradíte se s tchánem a tchyní o vašem hraní?

Vlastně jo. Bavíme se o herectví. Ivan se byl podívat na mých různých představeních a s Klárou jsme už dělaly i jedno společně. Ona tam hrála a já byla něco jako asistentka režie. Je to fajn probírat věci s někým, kdo je v oboru vynikající. A to oni oba jsou. Vážím si toho. Jednou jsem měla roli u vynikajícího režiséra Jana Friče a byla jsem trošičku nervózní, protože jsem přesně nevěděla, jak ji mám hrát. Až poslední týden před premiérou jsem pochopila, jaký styl, žánr zvolím. Ivan se byl podívat na premiéře a potom jsme si dlouho povídali. Představení rozebral, řekl mi, která moje scéna byla nejlepší, podle které by to vedl dál a podobně. Dal mi konkrétní rady a moc mi to pomohlo. On věděl přesně, co dělat, i když tu hru viděl poprvé.

Ne všichni partneři, co spolu chodí, se po třech letech chtějí brát. Jak se to stalo u vás?

Tak, že mě Franta požádal o ruku. To byl iniciační moment. Pocházím z liberální katolické rodiny, takže mi bylo jasné, že když budu někoho milovat tak, že s ním budu chtít žít celý život, přirozeně si ho vezmu. Jsem z takového prostředí, a tak jsem to vždy brala. Ale kdyby si mě Franta vzít nechtěl, asi by mi to nevadilo. My to nikdy nebrali tak, že bychom se nechtěli vzít. Přesto pro mě bylo překvapení, že mě pořádal o ruku.

Překvapení?

Ano. Nečekala jsem to. Jsem o pět let starší než Franta a jednou jsem mu řekla, že nechci, aby měl pocit, že si mě musí vzít, protože už jsem holka na vdávání. Aby necítil tlak, že stojím s hodinkami a čekám, kdy se vezmeme, zatímco on si ještě užívá pubertu (směje se). Zkrátka že si ho ráda vezmu i za deset let, i za měsíc. Franta odpověděl, že to je hezké, že to říkám, a víc nic. Myslela jsem si tedy, že mu dávám čas. Že se můžeme vzít až za dlouho. Ale Franta už v té době plánoval, že mě požádá o ruku. Když jsem se pak dozvěděla, jak to bylo, přišlo mi to hezké.

Jak žádost o ruku proběhla?

Požádal mě na moje narozeniny, a já čekala spíš dárek. Žádost o ruku ne.

Jaká byla svatba?

Nádherná. Chtěli jsme mít svatbu malou, Franta dokonce přemýšlel o tom, že bychom se vzali jen ve čtyřech. Ale to mi bylo líto, že bychom tam neměli nejbližší, třeba bráchy. To pro mě bylo důležité. Tak jsme se shodli na malé svatbě, ale abychom nevynechali nikoho, na kom nám záleží. Vybírali jsme pečlivě. Slavnost jsme měli na zahradě u Erika Taberyho, což je Frantův šéf. Oddával nás náš rodinný farář, který mě křtil a oddával i moje rodiče. Je to náš kamarád a moudrý člověk. Udělal nám i předsvatební přípravu a celý ten proces byl krásný.

Povídali jsme si, co znamená manželský svazek, co dělat, když se někdo z nás zamiluje do někoho jiného, nebo co dělat, pokud se budeme hodně hádat. Prstýnky máme ze zlata po mých předcích, vyráběli nám je ve studiu na Novém Světě. Jen ta cesta tím krásným místem byl zážitek. Vařil nám Roman Vaněk, kamarád Trojanových. Strávili jsme několik večerů u něj doma a skončilo to i u plánování dalších projektů, které bychom spolu rádi dělali. Stali jsme se blízkými kamarády. Bylo to iniciační setkání a je skvělé, že naše svatba způsobila, že máme dalšího kamaráda. Přípravy byly plné setkání se skvělými lidmi a svatba moc krásná a rodinná. Bylo to o lidech, kteří nám to udělali krásné.

Vašeho manžela jsem viděla hrát ve filmech Šarlatán a Cena za štěstí. Váš manžel je novinář. Není škoda, že se nestal hercem?

Ne, vůbec. Nebo takhle, on je vynikající novinář. A je mnohem lepší novinář než herec. Je ale velmi vtipný, pohotový a má skvělý smysl pro humor. Pořád něco vymýšlí. Tam jsou vidět jeho geny. Ale myslím, že si vybral dobře, když se stal novinářem.

Říkala jste, že si umíte udělat plán. Jaké jsou ty nejbližší?

Mám hodně plánů. Teď točím film v českoněmecké koprodukci, který se jmenuje Petra si jde zaplavat. Točím ho v němčině, kterou jsem se učila třináct let. Dva měsíce jsem žila v Berlíně, takže v němčině hrát mohu. Mám ji pod kůží, ale plynule hrát německy třeba divadlo, na to se necítím. Při natáčení se zahraniční produkcí je na všechno hodně času. Pracuje se pomaleji a důsledněji, protože na to jsou peníze. A je to znát. Hrála jsem taky ve druhé řadě seriálu Císařovna a tam jsem měla koučku na němčinu, aby nebylo poznat, že jsem Češka. Byla to důsledná práce s velkou přípravou. Co se plánů týče, chystáme projekt s Klárou Trojanovou, ale je ještě příliš brzo na to o něm mluvit. Je zatím ve fázi příprav.

Jaké to je pracovat s tchyní?

Skvělé, my se máme hodně rády a mám z toho radost. Klára má nadhled a smysl pro humor. Vím, jaká je to vzácnost, mít takový vztah s tchyní. Ne každý ho má. Když slyším, jak náročné to může být, uvědomuju si, že i to je součást mého životního štěstí.