Anna Marešová: Zdravé vztahy jsou v životě nejdůležitější, zároveň je to ta nejnáročnější disciplína

Vzpomínáte si na první menstruaci?

Jasně, myslím, že každá holka si takovou věc pamatuje. Mně se přihodila na školním výletě, kde jsem byla s o rok starší kamarádkou Káčou, takže mě zásobila nejen radami, ale i vložkami. Kdybych byla někde s rodinou, asi bych se tak v pohodě necítila. Takhle jsem měla pocit, že už jsem velká holka, a okamžitě mi seplo, co se děje s mým tělem.

Málokdy jsou dívky ze svého přerodu v ženu nadšené.

Mám dvě starší ségry, měla jsem starší kamarádky, byla jsem tedy poučena. Holky začátek menstruace považují za velký životní milník, a přitom mi přijde, že ve společnosti je toto téma stále tabu. Snažím se ho tedy otvírat a nejen tím, že vytvářím menstruační kalíšky, ale skrze ženskou intimitu samotnou.

Zapadají do vašich plánů i muži, kteří mají často hrůzu už jen z pouhého slova menstruace?

Rozhodně zapadají. Vždyť by přece měli vědět, co ženy chtějí a potřebují! K ženské intimitě musíme muže přizvat, aby věděli, jak se o ženu starat, jak ji hýčkat. Jde i o přelomový moment ve vztahu otec-dcera. Muži jsou vždycky vykulení, když jejich holčičkám začnou růst prsa a dostanou menstruaci, komunikace i dotyky se mění. Náš kalíšek může být způsob, jak otec vstoupí do proměny dcery, aby to nebylo trapné. Hodí se jako dárek.

Jen jestli nákup hygienických pomůcek pro dcery není na některé otce příliš.

Ano, ale co když jsou vaši rodiče rozvedení, zrovna jste s tátou a začnete krvácet? Nebo vás vychovává jen táta? Ať chceme, nebo ne, mužů se menstruace zkrátka týká.

Jedním z témat, které v souvislosti s intimitou otvíráte, je i menstruační chudoba. Je to v Česku velké téma?

Zpočátku jsem nevěřila, jak podceňovaná záležitost to je. Spojila se s námi psycholožka Manuela Haug, která dělala výzkum s více než tisícovkou mladých dívek, a zjistila, že přes 40 procent z nich řeší, že je pro ně menstruace drahá. Musejí si kupovat lacinější produkty, mění si je méně často, než je potřeba, což může být zdraví ohrožující. Když jsem pátrala dál, dostala jsem se k tomu, že v Česku trápí nedostatek financí na nákup menstruačních pomůcek více než 70 tisíc žen. Nepřijde mi, že jde o zanedbatelné množství.

Vy jste se rozhodla tyto ženy podpořit prostřednictvím crowdfundingové kampaně. O co konkrétně šlo?

Ženy, které nemají dostatek peněz, musejí každý měsíc řešit, kde seženou vložky či tampony. Kalíšek tento problém neřeší jen jednorázově. Spojila jsem se proto s novinářkou Norou Fridrichovou a jejím nadačním fondem Šatník a vymyslela kampaň na Doniu, kdy lidé mohli koupit jeden kalíšek sobě a další ženě, která ho potřebuje. Kalíšky poputují k matkám samoživitelkám registrovaným v Šatníku. Je tak jisté, že se pomoc dostane pouze k těm, kteří ji skutečně potřebují, a nikdo toho nezneužije. Chceme ale v téhle aktivitě pokračovat i po skončení kampaně.

Vložky a tampony jsou nákladnou položkou rozpočtu mnoha domácností. Jak si stojí kalíšek?

Žena za svůj život spotřebuje zhruba 14 000 vložek či tamponů, u kalíšků se jedná pouze o pár kusů, v průměru asi osm za celou dobu, co menstruuje. I při intenzivním používání vydrží více než pět let, aniž by na něm byla patrná nějaká změna. Za tu dobu nahradí až 1750 jednorázových vložek či tamponů. A co se týká financí, je to 140 000 korun za jednorázové hygienické pomůcky versus 7120 korun za kalíšek. Jasně se tedy ukazuje, že nejen pro ženy ve finanční tísni, jako jsou například samoživitelky a jejich dcery, je kalíšek efektivní, a především dlouhodobé řešení.

Jak dlouho jste ladila jeho výrobu, aby se mohl stát koupelnovým designovým doplňkem?

Dlouho. Dala jsem si záležet na detailech. Řešila jsem tvar, dostatečně velký objem, aby byl měkký a zároveň pevný. V rámci jeho výroby jsem testovala různé typy, takže jsem věděla, že jeho konec nesmí škrábat, musí být zakončen kuličkou a mít měkký povrch. Skloubit všechny požadavky bylo náročné. Červená barva má pak praktický účel.

Spolupracovala jste při navrhování s gynekology?

Ano. Petra Vrzáčková, která už mi pomáhala s vývojem sexuálních pomůcek, se zajímala o produkt hned od začátku, a dokonce se zapojila do jeho testování. Dostala jsem od ní skvělou zpětnou vazbu. Bohužel někteří lékaři se stále na kalíšek dívají skrz prsty. Přijde mi, že jen proto, že produkt neznají.

Vibrátor a Venušiny kuličky jste navrhla jako svou klauzurní práci. Kde se nápad vzal?

Listovala jsem zásilkovým katalogem typu Quelle a najednou se mezi oblečením objevila i barevná stránka s erotickými pomůckami. Přišlo mi, že nejen z hlediska produktového designu si zaslouží mnohem více pozornosti. Vzhledem k tomu, že jsem si jako téma bakalářky zvolila tramvaj, v rámci diplomky jsem se rozhodla pro něco menšího. Tak jsem vedoucímu ateliéru navrhla, že mohu dělat buď erotické pomůcky, nebo zásuvky a spínače. Druhé téma se mi zdálo nudné…

A vznikla intimní kolekce, za kterou jste si vysloužila řadu designových cen. Vy jste pak zapracovala i na prezentaci dalších lechtivých produktů.

Ano. Když nakouknete do klasických sexshopů, připomínají pouť a také obsluha za vámi neustále krouží, což není nic příjemného. Vadí mi ta vulgární linka. Proto jsem hned od začátku měla v hlavě jasnou vizualitu kolekce ve světlých barvách, vůni vypraného ložního prádla a čistotu. To jsem zachovala jak v designu výrobků samotných, tak i v následné prezentaci značky a obchodu. A od zákazníků mám velmi pěknou zpětnou vazbu. Tuhle se dokonce někdo ptal, jestli je naše prodejna galerie nebo co jsme zač.

Návrhy erotických pomůcek pocházejí z roku 2011. Jak se od té doby změnilo vnímání intimity ve společnosti?

Pozoruji zejména poslední čtyři roky, že se intimita promítá do obecné spokojenosti, bývá dávána do spojitosti s wellbeingem. Už nejde jen o čistý sex a erotiku jako spíš o zdraví.

Jak designérská práce změnila vaše vlastní vnímání intimity a vztahů?

Myslím si, že mi spíš přinesla poznání toho, kdo jsem a co mě baví. Jsem perfekcionista a potřebuji k životu příjemné prostředí a to se tou mojí profesí a asi i věkem prohloubilo. Spolu s tím se prohloubilo moje vnímání, že zdravé vztahy jsou v životě to nejdůležitější, zároveň je to ta nejnáročnější disciplína.

Co spojuje vaše intimní projekty s těmi veřejnými, jako je například tramvaj?

Kvalitní design - sloučení funkce a vizuální stránky. A jak vyhlídková tramvaj, tak i intimní pomůcky mají přesah, nejde jen o produkty samotné, ale i ostatní věci s nimi spojené. Projekt tramvaje T3 Coupé jsme pojali komplexně, řešili jsme, jak se lidé v dopravních prostředcích cítí, jak se v nich chovají, co je jejich motivace je použít. Součástí projektu byla i celá vizuální identita včetně prezentace a také uniformy pro řidiče a obsluhu, které navrhl Česlav Jaroš. Baví mě, když jsou věci dotažené od A do Z. Designér by měl svět kultivovat, nevymýšlet kraviny.

Po tramvaji pro Prahu jste se pustila i do petřínské lanovky, která má vyjet příští rok. Oslovuje vás veřejný prostor hlavního města?

Jsem narozená v Praze. S místní estetikou jsem tak nějak přirozeně spjatá, zajímá mě, jak se proměňují místa, kudy chodím, ale i ta, kam se běžně nedostanu. Už odmala mám velmi pozitivní vztah k dopravě. Naši neměli auto, tak jsem často jezdila autobusy, tramvajemi, vlakem.

Chystáte se na další projekt, lanovku na Ještěd. Máte už v hlavě její obrysy?

Je to velká výzva. Asi je pro mě nejdůležitější to, aby se lanovka líbila místním lidem, protože tam s ní budou žít. Velkou inspirací je stavba Ještědu a celá krajina a okolí, do které musí lanovka hezky zapadat. Tím, že se nebude jednat o dvě kabinky, jak to bylo původně, ale o jednu větší, tak bude možné zpracovat návrh moderněji. Ale neplánujeme nějakou extravaganci, to není můj styl. Mám ráda čistý funkční design, který bude fungovat i několik dekád.

Pracovala jste jako produkční a pak jste zběhla k designu. Jak se to přihodilo?

Od dětství jsem neustále tvořila, mnoho věcí jsem si byla schopna vyrobit sama. Po maturitě v knihovnické škole mi kamarád dohodil práci v produkční agentuře. Šlo mi to, nevadilo mi skákat z jedné činnosti na druhou, byla jsem uklízečka i manažerka. A čím více jsem se pohybovala v kreativním prostředí, tím více jsem toužila sama tvořit. Jenže mi přišlo, že nic moc neumím. Bylo jasné, že si budu muset doplnit vzdělání.

Kde jste začala?

Jako malá jsem si šila na panenky a přešívala oblečení, takže jsem logicky zvolila textilní a oděvní školu. I když jsem cítila, že to úplně není moje parketa. Dělala jsem několikrát přijímačky na oděvní návrhářství a nevzali mě. No a pak mi došlo, že bych možná měla zkusit produktový design, ke kterému mě to táhlo. Také jsem se konečně naučila kreslit, takže se mi nakonec podařilo dostat na produktový design do Ústí nad Labem.

Práci produkční jste úplně opustila?

Vůbec ne! Makala jsem při škole, protože mi tehdy bylo už 25 a musela jsem se nějak živit. Byla jsem zvyklá na velký zápřah. Když jsem ve třeťáku odjela na stáž do Anglie a zůstala dva roky, abych získala stipendium, musela jsem dělat českou i britskou školu současně. Zkušenosti z produkční branže se mi hodily i při rozjezdu firmy.

Vaše zběsilé tempo vás však dohnalo, prošla jste si syndromem vyhoření.

To je pravda. Připadala jsem si, že všechno zvládnu, i když mě přátelé varovali. Během pandemie jsem odjela na Kostariku na dovolenou. A až tam jsem zjistila, jak moc vyčerpaná jsem. Bolel mě celý život. Nebyla jsem schopná si tu krásnou zemi a přírodu vychutnat, měla jsem reflux a byla vyřízená. Nakonec jsem dojela do nemocnice, kde mi vzali krev a zjistili, že mám nedostatek železa. Odložila jsem let, pracovala on-line a soustředila jsem se jen na sebe. V Kostarice jsem zůstala čtyři měsíce, poprvé v životě jsem si dopřála takto dlouhou dovolenou.

Pomohlo vám to?

Velmi. Přeházel se mi žebříček priorit. Zjistila jsem, že nemusím být úplně u všeho, že má energie není bezedná. Díky tomu jsem začala podnikat i změny ve firmě, obměnila jsem například celý tým, soustředím se na vylepšení stávajícího systému včetně podcastu Přiznej barvu, na spolupráci s ambasadorkami i na další projekty ve studiu a mám zase vize do budoucna. Mnoho věcí se obrátilo k lepšímu, jen se musím hlídat, abych si vymezila čas na sebe a odpočívala.