Anna Kameníková: Se svým mužem sdílím vše

Když jsme spolu naposledy hovořily, vydala jste zrovna svoji kuchařku. První a zatím jedinou. Vypadalo to, že jídlo a vaření máte moc ráda, ale od té doby nic. Nechystáte další knihu receptů?

Ne, nechystám. Ač byla příprava kuchařky legrace, byl to pro mě i trochu stres. Od samotného vaření mě to na chvilku odradilo, což bylo smutné. Ale hodně lidí se mě na to taky ptá. Když dnes svou kuchařkou listuju, vidím, že už bych spoustu jídel uvařila jinak. Tak možná k tomu nakonec někdy dojde, ale rozhodně ne v nejbližší době. Možná časem.

To skoro až vypadá, že se vám vaření zprotivilo.

Ale ne, pořád vařím ráda. Ale tehdy, před těmi sedmi lety, co jsem ji vydala, to bylo jinak. Pracovala jsem na kuchařce každý den, vařila jsem stále, do toho psala recepty. To pro mě nebylo zrovna přirozené, protože obvykle vařím spíše intuitivně.

Po dokončení kuchařky mě opravdu vaření moc nebavilo, ale teď už je to dávno zpátky. Navíc se dvěma kamarádkami rozjíždíme nový projekt. Jsou to rauty jako jedlé instalace.

To mi vysvětlete…

Ty kamarádky jsou kostýmní výtvarnice a přišly s nápadem vizuálních rautů, které jsou především hezké pro oko. Chtěly k sobě někoho, kdo by jejich nápadům dodal chuť, a tak jsme se spojily. Už máme pár takových rautů za sebou a chystáme další. Třeba v butiku, kde spojujeme vizuál jídla s oděvní kolekcí. Máme server Bláznivé bruschety, kde naši činnost dokumentujeme. Vzniklo to z lásky k jídlu a k výtvarnu. Hrajeme si s jídlem, s jeho poměry, a jednohubky třeba vypadají jako šperky.

O vaření mluvíte s nadšením, a přitom jste velmi štíhlá. Držíte dietu?

To se jen zdá. Dietu nedržím, ale je fakt, že mě baví jíst zdravě. Můj muž je fanda fitness, a tak mě v tom hodně podporuje. Ale já miluju i fastfoody, takže si dovoluju jíst i jako prase. Vlastně pořád jedu princip své kuchařky, kterou jsem pojmenovala Řešíš/Hřešíš. Prostě jím buď hodně zdravě, nebo hodně nezdravě.

Jídlo jsou emoce. Souhlasíte?

Naprosto. Dokonce to posunu, jídlo je všechno.

Je to důležitá součást života?

Moc. Užiju si jídlo při jakékoli příležitosti. U stolu, na gauči, v posteli, na zemi. Je to jedno. Jsem ráda u načančaného stolu v luxusní restauraci, ale stejně tak ráda jím u propanbutanového vařiče v kempu. Jídlo kdekoli, když je dobré, mě baví.

Co se u vás za poslední dobu nejvíc změnilo?

Asi to, že jsem celý čas v divadle. Dříve jsem hrála v jedné dvou inscenacích za rok a teď divadlem doslova žiju. To je hlavní změna. Tuhle sezonu jsem se nezastavila, zkouším jednu věc za druhou. Jinak žiju pořád stejně.

Takže pořád platí, že nemáte sociální sítě, nikam se netlačíte a ostatní si vás musí najít?

Ano, je to tak, to stále platí. Tento postoj mi vyhovuje a nemám si na co stěžovat.

Takže jste tam, kde jste chtěla být?

Ano, ale je pravda, že se mi letos stalo, že jsem dozkoušela jednu věc a hned, bez jediné pauzičky, jsem začala zkoušet další. Takhle to jde od září až doteď. Sezonu ukončím Letními shakespearovskými slavnostmi. Mám toho hodně, řekla bych, že až moc. Ideální je zkoušet dvě tři hry za rok. Letos jsem ale měla šest sedm kusů. A to je opravdu náročné.

Nedávno jste ztvárnila mladou Boženu Němcovou v seriálu Božena. Kameru si taky dávkujete?

Ano, ideální je, když člověk jednou za dva roky natočí film a jednou za rok seriál. Aby se herec kamery nepřejedl, a ani diváci se ho tak nepřejedí. Pohybuje se to v sinusoidách, někdy je člověk na vrcholu, pak spadne. A to je fajn.

Jak dlouho jste vystupovala z role Boženy?

To byl zrovna vrchol té pomyslné sinusoidy. Když natáčení Boženy skončilo, hodně mi pomohlo oholit si hlavu. Byla to velká změna. Do role Boženy mě naopak dostalo, když mi maskérky vlasy obarvily a přidaly umělé. Vlasy mi pomáhají s prožíváním. Když jsem si pak hlavu oholila, byla Božena pryč.

Prý vás ostříhal manžel…

Manžel mi udržuje sestřih, ale ostříhal mě kadeřník. Pak jsem se už oholila sama a doporučuju to všem. Je to nádherný očistný proces. Každý by měl jednou za život zkusit mít holou hlavu. Nešla jsem vyloženě na koleno, měla jsem tak půl centimetru. A cítila jsem se skvěle.

Jako znovuzrozená?

Jo, a navíc člověk pak vidí, jak doopravdy vypadá. Za hřívu se lehce schová. Už teď, s krátkým sestřihem, pořádně nevidím, jak moje hlava vypadá. (směje se)

Do role Boženy jste se musela hodně položit, nebo ne?

Jo, byla jsem v ní ponořená celou dobu. Pak bylo po nějaké době pár dní dotáček, ještě řádila korona. A to už jsem v roli úplně nebyla. Šlo jen asi o dva natáčecí dny, ale já už byla jinde. Tři měsíce pauzy mě od role docela vzdálily.

Dozvěděla jste se o Boženě něco nového?

Ano, protože jsem o ní nevěděla skoro nic. Jen, že napsala Babičku, a pak ve škole zmínili její hříšný život, abychom si všichni pamatovali, že nebyla žádná sucharka. Zajímavé je, že každý člověk v sobě má dvě strany, tu super i tu horší, a to platilo i u ní. Bylo fajn zjistit, že i ona byla člověk.

Co přišlo po Boženě?

Film Grand Prix se Štěpánem Kozubem, ale hlavně pět měsíců v Řecku, kde jsem natočila seriál pro Amazon. Ten seriál asi v Čechách nikdo neuvidí, protože tu Amazon nikdo nesleduje. Je to super seriál o studentech z celého světa, kteří jsou v Athénách na Erasmu. Potýkají se tam s uprchlickou krizí, která je v Athénách šílená, a taky se tam odvíjí milostný vztah. Je to povedený seriál pro mladé.

Jaké bylo točit se zahraniční produkcí?

Skvělé. Vzali si mě na celých pět měsíců, i když jsem měla jen čtyřicet natáčecích dní. Nechtěli nikoho pouštět domů, pro štáb by to bylo nepraktické a i nebezpečné, protože pořád dozníval covid. Takže já si žila v Athénách a bylo to boží. Miluju Athény. Ten pobyt mě docela odstřihl od mého běžného života a byla jsem docela nešťastná, že jsem se musela vracet.

Co jste si z Athén odnesla?

Dobré dojmy. Prolezla jsem tam všechno. Ve chvíli, kdy někdo v produkci měl covid, jsme sice museli být zavření ve svém bytečku, kde nás testovali, ale jinak jsme se mohli volně pohybovat. Docela dobře jsem díky tomu Athény poznala.

Když jsem se tam loni vrátila, tak jsem poprvé v nějakém městě, vyjma Prahy, věděla, kde, co koupit a kudy jít. Athény dobře znám, to centrum není velké, a je skvělé, že tam člověk tramvají dojede k moři. Všude panuje dobrá atmosféra kaváren a barů a jsou tam srdeční lidé. Je tam hodně kopců, takže se člověk i při chůzi docela namaká.

Byla jste tam sama?

Manžel mě tam dvakrát navštívil, jednou na celý měsíc. Převážně jsem tam ale byla sama a bylo to zpočátku i smutné, stýskalo se mi. Tak jsem si aspoň našla český obchod, abych si mohla uvařit české jídlo. Pak už jsem se ale skamarádila s ostatními a bylo to bezva. Samí mladí, já byla nejstarší. Všichni jsme tam byli sami spolu.

Na letošních Letních shakespearovských slavnostech účinkujete v premiéře hry Marná lásky snaha. Jaký máte vztah ke klasickému repertoáru?

Nejsem úplně fanda shakespearovských komedií. Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic a Jak se vám líbí mi vždy trochu splývaly dohromady. Když přišel pan Hilský a přiblížil nám, o čem hra vlastně je a že se typem verše liší od jiných Shakespearových her, úplně mě nadchnul.

On je boží. Hraju tam s kamarádkami, se kterými hrajeme taky kamarádky, takže je to moc fajn. Hlavně kvůli tomu jsem do toho šla, i když mi k divadlu a roztočené kriminálce přibyly ještě noční divadelní zkoušky. Měla jsem trochu převrácený biorytmus. Je to zvláštní, zkoušet v noci. Dohrajete představení a hurá na zkoušku.

O čem pro vás hra Marná lásky snaha je?

Je fajn, že je o mladých lidech. Kluci se zařeknou, že nebudou nic mít s holkami. A pak holky přijedou a nastává boj s vlastním přesvědčením a egem, které jde proti touze. Je to komedie o tom, že je absurdní si zakazovat věci, které člověk má rád. Zvláštní je, že tahle komedie nekončí dobře, happy end se nekoná. Mám ráda překvapivé konce.

A co vás čeká potom? Konečně dovolená?

Hraju čtyřicet dní v kuse. Přes den ležím na trávě a večer mám představení. Potom odjedeme do Chorvatska do kempu. Chtěli jsme projet Francii, ale není čas. Chorvatsko je blízko a tenhle kemp máme oblíbený. Chci ležet, číst a vařit na propan-butanu.

Manžel vám udržuje účes. Je starostlivý?

On je hlavně velmi šikovný, ostříhat umí. Sdílím s ním všechno, chodí na všechny moje premiéry. Rozebírá je se mnou. Mám okruh lidí, na jejichž názoru mi záleží, a on do něj patří. Je i skvělý kritik. Má to kritické oko, co potřebuju. Je fajn mít kolem sebe lidi, kterým se líbí všechno, co dělám, ale to mi v ničem nepomůže.

Unesete kritiku?

Naopak. Já ji vyžaduju. Jasně, že někdy je to těžké. Když mi nedávno kamarádka řekla, že je to divadlo špatné a já v něm hrozná, tak jsem se musela zhluboka nadechnout. Ona ale věděla, že já to snesu. Že to chci. Může to pomoct. Někomu by to nepomohlo, naopak by ho to sevřelo.

Vaše matka, herečka Jitka Asterová, vám také poradí?

Ona není tak kritická, ale jelikož ji vybízím, tak se snaží být. Vše vytuší předem, takže někdy prohodí, že tohle se asi moc nepovede. Nově jsem členkou Divadla Na zábradlí. Máma tam viděla představení a prohlásila, že se jí líbí. Že je to tam snobské a elitářské, ale to že já jsem taky.

Divadlo Na zábradlí je poměrně nekonvenční a inovativní scéna, vyhovuje vám to?

Nikdy jsem nechtěla patřit do žádného souboru. Nejsem moc kolektivní člověk, mám ráda svobodu. Ale tady rozumím tomu, co se na Zábradlí dělá a proč to tak je.

Jak jste na tom s autoritami?

Jako herečka jsem celkem submisivní. Mám ráda svobodu v rozhodování, ale autority beru. Mám ráda i přísnější přístup, raději než lážo plážo.

Řekla byste o sobě, že jste ambiciózní?

Cítím ambici v tom něco dobře udělat, odvést dobrou práci, ale ne za něčím jít. Co dělám, chci dělat nejlíp, jak to jde. K tomu potřebuju tu kritiku. Mohu si toho myslet spoustu, ale jiné oko to vidí jinak. Chci mít někoho, kdo mě vede, komu mohu věřit, a to na Zábradlí je. Je tam i skvělý soubor, to jsem jinde nezažila. Když má někdo výstup, všichni ho sledují, aby byl výsledek co nejlepší. Jde o kolektivní dílo, výkon nestojí na jednotlivci. Všichni jsou tam stejně důležití.

Na to, že jste chtěla původně malovat, vás herectví chytlo.

Jo, nestěžuju si.

Malování vám nechybí?

Ne. Já ho chtěla dělat, když mi bylo třináct. Na výtvarnou školu mě nevzali, ale já ani neměla talent. Jen nadšení, a to nestačilo.

Mladých hereček je hodně, není jednoduché obstát. Jak to berete?

Tak, že jsou tenké a tlusté roky.

Jak snášíte ty tenké?

Vím, že přijdou zase ty tlusté. Prostě někdy nemám prachy ani práci. Ale zase mám čas se soustředit na sebe a věřit, že to zase bude dobré. Těžké je v těch tenkých letech nepřijmout nějakou roli jen proto, aby bylo na složenky. Z nouze. A věřit, že bude líp, že se to obrátí. Dokážu být v tomhle ohledu celkem kliďas. Ale ono je práce pořád celkem dost, na to, jak jsme malá země. Máme mnoho divadel a pořád se něco točí.

Mám kamaráda herce z Chorvatska, žije v Záhřebu, a on je nucen se odstěhovat. Pro herce tam není uplatnění. Natočí se dva seriály ročně a konec. Chorvatsko není o moc menší země než my, ale herec se tam neuživí, pokud nepatří mezi top deset.

Mnoho mladých hereček tvrdí, že mít instagram je pracovní nutnost. Vy ho ale nemáte, proč?

Mě nebaví. Sleduju youtube, to je moje sociální síť. Koukám občas na videa, ale jinak to považuju za žrouta času.

Takže nerolujete po sociálních sítích? Sáhnete raději po knížce?

O to se snažím. Nejvíc čtu divadelní hry, a nejen ty, co zkouším. Většinou mám něco rozečteného, ale letos jsem nepřečetla nic.

Protože teď máte tlusté roky?

Jo. A v těch tenkých se čte.