Anna Fialová: Během natáčení Ivety jsem prošla třemi katarzemi

Od úmrtí Ivety Bartošové nedávno uplynulo deset let. Vybavujete si ten osudný den, 29. duben 2014?

Upřímně moc ne. Takové to sepnutí, že bych přesně věděla, co jsem v tu chvíli dělala, u mě není. Myslím, že jsem tehdy ještě studovala na konzervatoři, a vybavuju si jen, jak jsme to se spolužáky začali probírat.

Když jste se narodila, byla zpěvačka už za vrcholem slávy. Přesto si ji prý živě pamatujete z konce devadesátých let, kdy hrála Adrianu v muzikálu Dracula, na který vás brala maminka.

Živě si ji nepamatuju, byla jsem opravdu malinká. To je asi nějaká mediální fáma. Pouze jsem se dříve zmínila o tom, že jsme se s Ivetou dost možná v divadle potkaly, ale tak, že mě mamka pronesla jako batole kolem ní. Tehdy totiž působila v taneční skupině UNO a její šéf Richard Hes dělal do muzikálu Dracula choreografie.

Napříč seriálem velmi půvabně zpíváte její hity. Máte k některému z nich srdeční vztah?

Úplně ne. Vždycky mě bavil jeden z jejích nejstarších - Hej, pane diskžokej -, který tam vlastně ani není zahrnutý. Mé nejoblíbenější Ivetiny písně tam obecně nejsou. Během natáčení druhé série jsem se hodně zaposlouchala do desky Václavák, hlavně do titulní skladby. A pak mám jednu konkrétní, která mě provázela celým seriálem a pomáhala mi se do Ivety vcítit. Není moc známá, jmenuje se Už jsem za vodou. Její text pro mě hodně vypovídá o tom, co prožívala. Ivetina hudba však ke mně pořádně přišla až s přípravou role, do té doby jsem ji neměla tolik zarytou.

Léta prý usilujete o nahrání vlastní sólové desky. Kam vaše ambice pokročily?

No, usiluju je silné slovo. Zkusila jsem to, ale ještě to prostě nemá být. Pořád nevím, do kterého žánru bych se chtěla pustit. Mám jich ráda hodně a nejsem schopná si vybrat. Jednoho rána se vzbudím s tím, že by se mi líbilo něco akustičtějšího a jemného, jindy mám chuť udělat taneční pecky anebo třeba rapovat. Kámen úrazu je také čas.

Hudbu si i sama skládáte?

Ne, ne, to právě neumím. Pokaždé mám jen nápad na téma a žánr písničky, který pak rozebírám s producentem. Roman Holý (frontman a producent kapel Monkey Business a J.A.R.) se mnou nahrál asi tři dema, ale i ten má své práce dost. Řekli jsme si, že to teď necháme být. Věřím, že to přijde. Ale všechno chce svůj čas.

Natáčení nových dílů Ivety vám loni v létě začalo zostra. Jako první jste točila scény soudu o opatrovnictví zpěvaččina syna. Stála vás třetí řada nejvíce psychických sil?

Jasně, logicky tomu tak bylo vzhledem k období Ivetina života, o němž vypráví. Tak nějak jsem si na ten náročný start už zvykla, i v případě předešlých dvou sérií se začínalo těžkými scénami. Někdy to tak prostě vyjde.

Není to ve výsledku lepší, že to nejsmutnější ze sebe dostanete během prvních dnů?

Těžko říct. Možná mám radši, když to nejtěžší není hned na začátku, protože předtím v té postavě zažiju něco, co pro mě může sloužit jako katarze ke složitým věcem.

Prošla jste si v Ivetině kůži očistou v podstatě třikrát?

Rozhodně ano. Iveta je v každé ze tří řad v některých ohledech docela jinou osobností. Samozřejmě je pořád jedna a ta samá, snažila jsem se ji napříč seriálem propojit. Nehrála jsem postavu tím pádem jinak, ale události a prožitky jejího života vedou v naší minisérii ke třem různým ženám.

V první sérii byla naivní holkou z Beskyd, ve druhé už si takříkajíc dokázala dupnout. Jak jste k ní přistoupila ve třetí řadě, kdy je vám vzdálená věkem i životními strastmi?

Právě z tohoto aspektu jsem měla strach a trochu stres mám upřímně doteď. Čekám, že po premiéře to odezní. Říkala jsem si, jak asi bude vypadat celek a jak ho diváci přijmou. Poprvé jsem hrála postavu, která je oproti mně starší o dvacet let.

Nezvažovali jste s tvůrčím týmem, že by Ivetu tentokrát ztvárnil někdo jiný?

Původně to tak bylo v plánu, Ivetu Bartošovou v poslední sérii měla hrát jiná herečka. Ale po natočení prvních dvou řad jsem vycítila, že je pro mě hrozně důležité v sobě celý příběh uzavřít, neskončit v půlce jejího života. Stejně to vnímali i ostatní. Byla jsem ráda, že jsem si ho mohla „doprožít“, na druhou stranu se mi ulevilo, že je tento projekt za námi. Byl hodně náročný a myslím, že pro víc lidí už bylo načase se s ním rozloučit. Další rok bych to všechno v sobě už nést nechtěla.

S „postaršením“ souvisí také to, že vám v úloze Josefa Rychtáře sekunduje o dvě generace starší David Prachař. Jak jste na place souzněli?

Myslím, že dobře. S Davidem se známe docela dlouho, hrajeme spolu v představení Kráska a zvíře v Národním divadle a také v Manželské historii v Rokoku s divadelním spolkem JEDL. Byla jsem šťastná za to, že je se mnou při tolik vyhrocených scénách někdo, koho dobře znám. Je příjemnější je točit s někým, komu věříte. David je skvělý herec i člověk.

Setkala jste se v rámci příprav se zpěvaččiným synem Arturem Štaidlem?

Potkali jsme se už při vzniku první řady, občas se zašel podívat na natáčení. Vždycky šlo o moc hezké setkání, ale sama jsem se neodvažovala se ho ptát na něco osobního. Možná jsem to s ním nerozebírala spíš kvůli sobě. Cítila jsem, že potřebuju zůstat sama v sobě a držet si určité věci od těla, zejména při třetí sérii. Zabarikádovala jsem je před sebou.

Seriál končí Ivetinou sebevraždou…

Je v něm obsažena tak, jak je to podle mého názoru i ostatních kolegů správně. A to tak, že není explicitně vidět. Řekla bych, že na přímé vyobrazení Ivetina odchodu je ještě strašně brzo. Deset let nic není a ukazovat v záběru, jak si sedá na koleje, je vlastně úplně zbytečné, to patří do jiného žánru. Všichni koneckonců víme, co se stalo.

Ozývají se hlasy, že poslední řada neměla vzniknout, že se jí dělá reklama štvavým bulvárním článkům a jejich autorům. Proč má podle vás cenu Ivetin úpadek znovu otevírat?

Záleží, jak to kdo vezme. Někdo sice může poslední řadu vnímat jako reklamu bulváru, jiný si z ní může odnést především to, že bychom si měli rozmyslet, čemu z těchto médií věřit a nevěřit, anebo že bychom je možná měli úplně přestat číst a kupovat. Pojďme si s třetí sérií znovu připomenout, v čem je hon na veřejně známé osobnosti špatně. Sama mám v příbuzenstvu lidi, kteří takové články čtou a ptají se mě, jestli jsou informace o mých známých pravdivé.

Coby celebrita jste také v hledáčku bulváru. Jak se s tím vyrovnáváte?

Řekla bych, že v hledáčku právě moc nejsem, protože s těmito novináři nemluvím. Pokaždé, když mě osloví, je slušně odmítnu. Díky tomu nejspíš nejsem bulvárem tak propíraná, vždycky zdrhnu. Na spoustu akcí, vyjma kupříkladu premiér, kde bych měla projekt reprezentovat, nechodím, nestojí mi za to. Určitému druhu pozornosti se vyhýbám a je mi tak dobře. Nemám ani sociální sítě, odhlásila jsem se už i z Facebooku. Takže jsem v pohodě. O ničem nevím, když o tom nechci vědět.

Sociální sítě jste si zrušila jen proto, abyste novinářům nezavdávala příčinu?

Bylo za tím vícero důvodů. Základní byly, že žerou čas a způsobují závislost, kterou mě na sobě děsilo pozorovat. Každý večer před spaním jsem měla otevřený Instagram a zjistila jsem, že už půl hodiny projíždím něco, co mě absolutně nezajímá, nebo mě to naopak rozhodí.

V období, kdy jsem dlouho neměla práci, jsem viděla, co všechno se v mé branži děje, a to mě tížilo. Měla jsem z toho zbytečné depky. Nedokázala jsem sociální sítě užívat tak, abych z nich neměla špatné dny. Sebeprezentace na internetu mi navíc není blízká. Instagram jsem mívala soukromý a sdílela jsem na něm mimopracovní záležitosti. Když jsem ho pak změnila na veřejný, zhrozila jsem se, jak mi na něm skokově přibývalo sledujících.

O spoustě z nich jsem nevěděla, co jsou zač. Umím být taky dost paranoidní. Tuto platformu jsme si zrušily společně s kolegyní Ančou Kameníkovou, udělaly jsme si z toho takový rituální večer. Chvilku to bylo divné, měly jsme pocit, že nám uniká veškeré dění.

Dnes už víte, že vám opuštění Instagramu pomohlo?

Strašně mi pomohlo. Cítím větší svobodu a intenzivnější přítomnost. A když se potřebuju spojit se světem, otevřu si starý dobrý YouTube. Nejčastěji se teď dívám na krátká videa o vaření, takové ty rychlorecepty, ze kterých je mi blaze.

Co ráda vaříte?

Všechno možné. Miluju polívky a myslím, že dělám dost dobrý vývar. Ale vaříme doma i italskou kuchyni. Maso, ryby, saláty… Hodně si libujeme ve velkých snídaních, když je na ně čas. Sem tam přijde chuť i na českou kuchyni.

V červnu vás opět uvidíme na Letních shakespearovských slavnostech, tentokrát v komedii Marná lásky snaha. Jaká vaše postava francouzské princezny bude?

To vám nedokážu říct, inscenaci zatím zkoušíme a pojetí hledáme. V základu to bude správná princezna. Holka, která není hloupá, hodně přemýšlí nad věcmi a poprvé zažívá lásku, s níž vůbec nepočítala.

Na přehlídce účinkujete podruhé, po inscenaci Dobrý konec všechno spraví opět hrajete v bardově méně známém titulu. Je pro vás v něčem i objevný?

Je pravda, že Dobrý konec všechno spraví jsem předtím neznala, ale Marná lásky snaha podle mě docela známá je. Nejsem z ní tak překvapená, tady neobjevuju tak moc jako v Dobrém konci.

Vracíte se ráda ke klasikám, nebo jsou vám bližší soudobé divadelní hry?

Nemám výhrady ani k jednomu, zároveň ani k jednomu vyloženě netíhnu. Mám ráda, když se to pěkně prostřídává.

Vídáme vás nejen na prknech Dejvického divadla, ale i na dalších pražských jevištích. Je za tím mimo jiné snaha nevyhořet?

Na to snad mám ještě čas. Vědomě se o to zatím nesnažím. Jsem ráda, že mám různorodé možnosti, pestrost mě baví. Funguju takto hodně let, ale až se pozvolna všechno uchýlí k derniérám, myslím, že bych se na chvilku usídlila jenom v Dejvicích.

Loni jste mnohé překvapila ukončením stálého angažmá v Národním divadle. Co vás přimělo naši nejprestižnější scénu opustit?

Národní divadlo byl nádherný, neskutečný zážitek, i proto, že na něj mám rodinné vazby. Babička byla ředitelkou tamní opery, máma pracuje v maskérně od té doby, co opustila tanec. V dnešní době je ale pro herce tolik možností - mohou působit v klasickém i alternativním divadle, na komorní scéně i obřím jevišti. Myslím, že prestiž je pro každého z nás někde jinde. To, že jsem v Dejvickém divadle, podle mě nemá menší váhu, než kdybych byla ve zlaté kapličce.

Odešla jsem z mnoha důvodů. Hostováním v Divadle Na Zábradlí nebo v Činoherním klubu jsem zjišťovala, že je mi o dost líp v malém divadle. To ale neznamená, že už ve velkém nechci hrát. Nechtěla jsem však už být v angažmá, kde udělám jednu až tři inscenace za sezonu.

Navíc jsem toužila po rodinnějším kolektivu. V Národním divadle jsem strávila pět let a s půlkou souboru jsem se při hraní nepotkala. Když jsem odešla, dostala jsem možnost hostovat v Dejvicích.

Jak se hostování přelilo do zakotvení?

Spolu s Antonií Formanovou jsme hostovaly v představení Kde je ta ryba? od Davida Ondříčka. Potom nám oběma divadlo nabídlo angažmá.

Přijala jste nabídku hned?

Jo. Dejvické divadlo pro mě odjakživa bylo kariérním snem. Bylo mi blízké svým humorem. Jako první jsem tam zhlédla inscenaci 39 stupňů, ze které jsem byla nadšená. A snad sedmkrát jsem tam zašla na představení Brian v režii Miroslava Krobota. Věděla jsem, že tohle je ono.

Dejvické divadlo je bezpochyby pojem. Bývá neustále vyprodané, má specifické hry, vznikl o něm televizní sitcom. Jak jste do jeho ansámblu zapadla?

Myslím, že jsem měla velkou výhodu v tom, že jsme souběžně nastoupily právě s Tončou a mohly jsme navzájem všechno sdílet. Druhé plus bylo, že jsme se obě s většinou souboru znaly z jiných scén i natáčení. Tím pro nás byl nástup patrně snazší.

Měla jste ze začátku trému?

Ano i ne. Trému jsem samozřejmě trošku měla, převzala jsem totiž dvě už zavedené inscenace, do kterých jsem naskakovala. Převažovala ale euforie a pocit štěstí.

Pendlujete mezi divadly, jiné práce nemáte zrovna málo ani přes den… Jak všechny projekty zvládáte?

Teď jsem si dopřála více volna. Bylo toho dost a už jsem na svém duševním i fyzickém zdraví cítila, že to chce pauzu. Souhrou okolností jsou teď přede mnou jen Shakespearovky a v dohledné době se ani nic nerýsuje. Poprvé v tomto směru vnímám ohromný klid, a ne strach, jestli něco bude. Vidina toho, že nic nebude, je strašně příjemná. Potřebovala jsem vypnout.

Víte už, jak volný čas vyplníte?

Dělám si, co já chci. Chodím tancovat a cvičit, mám víc času se vidět s kamarády nebo rodinou. Dovoluju si i třeba dva dny nedělat vůbec nic, jenom být doma, spát, dívat se na televizi a vařit, zkrátka úplně prokrastinovat. Mezitím bývají divadelní zkoušky, což mi vyhovuje, neustrnu. A když se mi poštěstí mít víc volných dnů naráz, mizím někam pryč.

Zjevně jste typ, co moc nevydrží na jednom místě.

Jak kdy. Někdy mi naprosto vyhovuje se ani nehnout, ale někdy mám ráda rozmanitější program.