Aneta Krejčíková: Jakýkoliv výstup z komfortní zóny je prospěšný

Musím říct, že už na začátku školního roku jsem měla pocit, že ryju čumákem v zemi. Zatímco se spousta rodičů těší, až děti zase odevzdá do institucí, pro mě je to mnohem komplikovanější. Zrovna dnes jsem si říkala, jak by bylo pohodlné, kdyby děti měly domácí vzdělávání. Jsou ještě malé, není to tak, že by si došly do školy přes pole, kdybychom žili na vesnici. Musím je dovážet nebo odvádět, plus kroužky, znáte to.

Ta logistika a zakomponování do mého celkem zaneprázdněného života mezi dvěma divadly nejsou úplně jednoduché. Ale myslím si, že je to přesně ten šok z přechodu z prázdninového módu do povinností, protože jsem měla měsíc a půl volno.

Mám fantastickou rodinu. A naše děti mají štěstí, že mají skvělého tátu. Ondřej (fitness trenér Ondřej Rančák) není jen víkendový táta, jakých vidíme hodně. Je aktivní otec a zapojuje se úplně fantasticky. V Praze mám i obě babičky, které mi pomáhají, a taky moji maminku, tátu a Ondřejovy rodiče, všichni jsou naprosto fajn. Neumím si představit, jak by to bylo, kdybych takhle skvělou rodinu neměla.

Řekla bych, že je to vlastně úplně to samé, jenom nebydlíme společně. Čas spolu ale trávíme.

Bylo to něco, co jsem udělat potřebovala, a proto jsem to udělala. Myslím si, že jakýkoliv výstup z komfortní zóny je prospěšný. Snažím se těchto věcí nebát, a když se jich obávám, přesto je podstoupit. Ulici jsem vděčná za mnohé. I za to, že ovládám řemeslo. Jede se tam v takovém tempu, že vás to naučí pracovat rychle, což se v této uspěchané době hodí.

Byla, ale pro herce může být nebezpečné, když někde zůstane příliš dlouho. A já se chci učit nové věci a podstupovat různé výzvy. Změna tvoří změnu. Věděla jsem, že potřebuji nějaké dveře zavřít, abych jiné mohla otevřít a jít dál.

Nutno říct, že už jsem odešla několikrát, měla jsem různé pauzy. Po té největší pauze jsem byla přesvědčená, že se nevrátím. To bylo po zvláštním covidovém období, kdy jsme byli zpomalení a ovládnutí strachem, zvláště lidé z mé profese, protože se vše opravdu totálně zastavilo.

Nastoupila jsem do Ulice znova s tím, že podepíšu smlouvu na dva roky, a byly z toho čtyři. Člověk si zvykne na pravidelný příjem, což v naší profesi není běžné. Je to jistota, zvláště když máte rodinu.

Mám celoživotní štěstí na svoje herecké parťáky a Ulice není výjimkou. Tam mi bylo dobře, ale cítila jsem, že nemám čas na svoji tvorbu. Jsem v produktivním věku, takže bych nerada dalších deset let byla v nekonečném seriálu a neměla čas na nic jiného.

Plány mám stále nějaké, pořád si něco vymýšlím. Ne všechno se zrealizuje, ale spoustu věcí, které mám v hlavě nebo v šuplíčku, zrealizovat chci. I když jsem si udělala místo odchodem ze seriálu, stejně mám pocit, že nemám dost času.

Odvíjí se to od toho, že jsem máma dvou malých dětí, které mě potřebují a se kterými čas trávit chci. Měla jsem v plánu tvořit a psát během prázdnin, když jsem měla měsíc a půl volno, abych se mohla plně věnovat sobě. Miluju třeba psaní, je to i forma terapie. Ale nenapsala jsem skoro nic. Říkala jsem si, že se za to na sebe nebudu zlobit, protože je také důležité žít. A dokonce i prokrastinovat.

Píše se mi nejlíp, když přijedu domů z představení. V bytě je ticho, já zalezu do kuchyně, zapálím si svíčku, udělám si čaj, naleju si víno a do dvou tří do rána píšu. Ale není to z dlouhodobého hlediska funkční, když pak ráno vstáváte v šest, abyste všechno zvládla nachystat dětem. Musím brát v potaz, že jsem především máma. Nechávám věci plynout a snažím se být trpělivá.

Psala jsem odmala, povídky, později eseje. V období, kdy jsem se začala zamilovávat, jsem začala psát básničky. Poezii mám ráda, vždycky jsem měla u postele na nočním stolku nějaké básně a sbírky.

Od Jiřího Wolkra mám snad všechny knihy. Fascinoval mě už jako dítě svými pochmurnými slovními spojeními a taky tím, že na to, kolik toho napsal, zemřel mladý.

Když jsem se ke psaní vrátila po letech, kdy jsem na tuto potřebu úplně zapomněla, začalo to básničkami a přešlo do textů písní, možná i nějakého rapu. Mám velice mnoho svých textů a ráda bych se v této oblasti posunula dál a zkusila se hudbě věnovat víc. Vždy jsem to chtěla, ale nikdy jsem na to nenašla odvahu. Možná že teď už konečně v sobě mám dostatek drzosti, abych to zkusila.

Tohle vzniklo vloni v noci v kuchyni, kdy jsem něco pekla na ráno, popíjela u toho červené víno a poslouchala Zuzanu Navarovou. Hodila jsem si Zuzku do Googlu a zjistila, že od její smrti uplynulo právě dvacet let.

Úplně mě sundalo, jak ten čas letí. Říkala jsem si, to není možné, dvacet let? Její písničky zbožňuju. Pro mě má její hudba neuvěřitelný obsahový i hudební přesah, ale spousta lidí ji už nezná. I v mé generaci, nemluvě o generaci pode mnou.

Říkala jsem si, že by bylo fajn udělat pěkné video a hezky něco natočit, aby to bylo zvukově kvalitní, připomenout ji tím. Psala jsem hned tu noc kamarádovi kytaristovi. Nejdřív to vypadalo, že si zabroukáme čtyři písničky - já, on a kytara. Nakonec jsem tvořila celý playlist a říkala si, že k této písničce by byl ještě dobrý tento nástroj. Nakonec z toho bylo asi třináct písniček s osmi hudebníky.

Byl to spontánní nápad, který jsem ráda dotáhla do konce. Ani jsem nečekala, že ohlasy budou tak velké, pozitivní a hojné.

Myslím, že jo. Zrovna dnes jsme večeřeli s dětmi, a i když jsou malé, je jim sedm a pět, snažím se s nimi mluvit velmi otevřeně i o mých selháních ve výchově, kdy nevydržím s nervy a zakřičím. Řvu docela dost, protože ukočírovat naše děti je náročné. Jsou divoké, a když se s nimi snažím mluvit v klidu, nepadá to na úrodnou půdu.

Nevím, jestli za to můžu já, že si zvykly takto fungovat, nebo mě začnou vnímat, až když zvýším hlas. Snažím se s nimi komunikovat, aby chápaly i to, proč se naštvu.

Myslím si, že to je přirozený posun a evoluční záležitost. S námi se moc nikdo nebavil, když jsme se zeptali proč, tak odpověď byla: protože jsem to řekla. Naše generace je v komunikaci otevřenější a za to jsem ráda. To však není moje zásluha, je to obecný posun.

S tím naprosto nesouhlasím a naše děti, když se takhle chovají, tak tam nesmí být. Rozhodně nejsem člověk, který by nechal děti řvát a obtěžovat jiné lidi. Odmalička je beru do restaurací, protože jsem společenská, ale musí se umět chovat. Dokážou být rozjeté, zvláště ve společnosti dalších dětí, to je pak hukot. Ale lidé si chodí do restaurace odpočinout, je to forma relaxu a rozhodně tam nejsou zvědaví na to, aby jim tam někdo skákal po hlavě.

Učím je ohleduplnosti. Že je důležité pozdravit, poděkovat, poprosit, omluvit se. Dětem bychom měli jít příkladem, tím se učí nejvíc. Mám dvě děti, nemám kapacitu každé vychovávat jinak, mají ve mně stejný vzor, ale stejně má každé jiný přístup. To je pro mě zajímavé a musím být trpělivá, protože mi nic jiného nezbývá.

Jsem ráda, že je výchova otevřenější, ale nesouhlasím s tím, že se dětem nedají hranice. Stejně jako my, dospělí, hledáme neustále své hranice, posouváme je nebo zkracujeme, protože pro nás představují bezpečí. Myslím si, že i pro děti jsou hranice bezpečná zóna, a proto jsou potřebné.

Není mi jedno, jak vypadám. Odmala miluju fotky, módu, oblečení. Když jsem cestovala, kupovala jsem si lifestylové časopisy s krásnými fotkami a sledovala trendy, světové top modelky. Sledovala jsem cestu Karolíny Kurkové, kterou jsem měla hrozně ráda. Trendy v modelingu byly za mého dospívání takové, že vítězily vysoké, hubené ženy bez prsou, úplný můj opak.

Takže mi trvalo hrozně dlouho, než jsem sama sebe přijala a dokázala se na sebe bez obav podívat. Stalo se mi to až po dětech, že jsem dokázala o své tělo pečovat a dělat věci i proto, abych se na sebe s láskou mohla dívat. Není to zadarmo, je to práce. I to vytváření lásky sama k sobě - kupovat si kvalitní potraviny, dopřát si odpočinek, rozmazlení, fyzický pohyb, který vyplaví endorfiny a drží tělo ve formě.

Zjišťuji, že sport a přirozený pohyb jsou opravdu důležité pro to, abychom se cítili dobře. Na základce nás takhle nevedli. Měli jsme tělocvik a byla to jen povinnost, které jsme se snažili vyhnout. Je fajn vědět, co nám pohyb všechno přináší a jak je pro nás důležitý.

Necítím se být úplně zaškatulkovaná. Hraju různé charaktery v různých kostýmech. Dnes jsem měla kostýmovou zkoušku na Amadea, kterého zkoušíme na Fidlovačce. Kostýmy dělá Katka Hollá, která je úžasná. Živůtky, korzety, všechno se tak krásně vytvaruje, velká sukně zakryje nedostatky. Tohle si hodně užívám.

Tyhle situace jsou až děsivé, protože ne vždycky si situace, které hraju, chci přenést domů. Ale tohle vnímám vlastně pozitivně. To byla věc, která se musela stát. Ten rozchod možná beru jako své největší životní selhání. Mám v sobě zakódovaný vzorec úplné rodiny. Představovala jsem si, že budu mít minimálně tři děti a vedle sebe partnera, se kterým zestárnu. Ale co. Nepovedlo se. Byla by hloupost na tom lpět. Je potřeba, abychom to zvládli. Rodina jsme pořád. S tím kusem je to samozřejmě velká ironie. Ale tohle se stává. Nejsem jediná v této profesi, která podobné paralely vnímá.

Myslela jsem to tak, že rozhodně nejsme lidé, kteří by se rozešli po prvním problému. Byla jsem velký bojovník za to, aby děti vyrůstaly v úplné rodině. Vždycky se mi to líbilo, vždycky jsem to chtěla. Vyrostla jsem v tom, ačkoliv nevím, jestli ta rodina byla úplně funkční. To je další prolomení rodinné kletby, vyrostla jsem sice v rodině, kde spolu všichni vydrželi, ale že to bylo funkční, se říct nedá. Místo toho, aby se nežilo ve lži a účastníci sebrali odvahu k pravdě, možná k řešení, které bolí, panovala spousta iluzí. Je to dobrý vzor pro děti? Nevím… Podle mě je důležité udělat všechno pro to, abychom byli šťastní.

Momentálně se těším na víkend, kdy nebudu muset vstávat a odvádět děti do školy. Včera jsem si vymyslela jeden hudební projekt, a vůbec bych se ráda více věnovala hudbě. Jak jsem zmínila, v divadle teď hrajeme Amadea a já hraju jeho manželku Constance. Poslouchám teď Mozartovu hudbu a jsem z ní unešená. Doma nemám televizi, hraje nám převážně hudba. Začala jsem intenzivněji vnímat její hloubku a přesah. Je to nádherné a mozkem nepochopitelné, jak někdo může něco takového vytvořit. Na to koukám s úžasem a jsem fascinovaná.

Už to ani tak nevnímám. Náš rozchod už proběhl, nejhorší máme za sebou. Odchod z Ulice už je taky minulostí. A když se podívám na to, co se děje ve světě, je tohle všechno ještě celkem v pohodě.