Anastasia Trmal: S manželem jsme se seznámili díky sociálním sítím

Diváci vás od příštího týdne uvidí na Primě v hlavní roli seriálu Kamarádi s podtitulem Přátelství je někdy víc než láska. Zase tam budete za andílka?

Je to kladná postava, která si ale umí dupnout a pro dobrou věc neváhá nasadit svůj půvab. Těžko se jí říká ne. Je to fajn holka, zapálená do své práce.

Jaké?

Veronika Lišková dělala na ministerstvu, odtamtud ji pošlou do vesnice, odkud pochází, aby to tam jako správce dala dohromady. Vesnice je rozhádaná, nejsou si ani schopní zvolit zastupitelstvo. Pomáhat mi budou dva kamarádi z dětství, kteří se do Strání taky vrací. Je to ale generačně pestré, sestru mi třeba hraje Anička Dvořáková, kamarádovu babičku Dana Syslová.

Kamarádi je první práce po narození syna?

První větší. Minulé léto jsem hrála v Matce v trapu, ale to jsem měla jen pár natáčecích dnů. Synovi jsou dva, je to krásné období. Užívám si to. Ale když jsem teď začala pracovat, uvědomila jsem si, jak mi práce chyběla.

Nebála jste se, že na vás zapomenou?

Za dobu, kdy jsem byla na mateřské, mi nepřišla nabídka, kdy bych si říkala, jaká to je škoda, že ji nemůžu vzít. Kariéra pro mě takový význam neměla, spíš jsem to brala tak, že si od rodiny do práce odskočím.

Naskočilo se vám zpátky do profesního vlaku snadno?

Ta pauza mi přišla vhod. Před ní jsem pořád hrála teenagerky, už mi to přišlo na jedno brdo. Jenže na ženy od rodiny jsem ještě neměla vizáž. Teď už konečně hraju zralejší postavy: Veronice v Kamarádech je osmadvacet, má už něco za sebou.

Mít dítě ve dvaadvaceti není dnes obvyklé.

Za sebe jsem ráda, že mám dítě takhle brzo, kdy mi neschází síla ani energie. Že byl mladý věk výhodou i u porodu, mi potvrdila porodní asistentka. Měla jsem hezký, přirozený porod, bez komplikací a zásahů. Odjakživa jsem si přála být mladou maminkou, rodina pro mě byla vždycky na prvním místě. Pocházím z krásného rodinného zázemí, rodiče spolu stále mají hezký vztah. Taky jsem si byla v tu dobu jistá, že jsem k vybudování rodinného zázemí našla toho správného partnera. Proto jsme do toho praštili takhle brzo. Mám velké štěstí v tom, že když potřebujeme, hlídají Christiánka moji rodiče nebo tchyně. Oni jsou taky ještě mladí, takže mají dost energie na to, aby se vnoučkovi mohli věnovat. Kdyby se narodil o deset let později, bylo by to už jiné.

Váš manžel Matouš Trmal je fotbalovým brankářem v Mladé Boleslavi. Jak jste se seznámili?

Díky sociálním sítím. Bez nich bychom se asi nikdy nepotkali. V tu dobu hrál ještě v Uherském Hradišti. Úplně náhodně jsem dala lajk jedné jeho fotce, on mi hned napsal, že mě zná z televize, a začali jsme si psát. Po nějakém čase jsme si domluvili rande v Brně, což pro nás bylo tak na půl cesty. Hned přeskočila jiskra. Jenže jsem zrovna dostala roli v seriálu Srdce z ledu, který točil Netflix v Anglii. Takže jsem po našem prvním rande odletěla na půl roku do Londýna.

V seriálu jste bezpochyby využila své krasobruslařské dovednosti.

To ano. Na castingu nás chtěli vidět i na bruslích. Stála jsem na nich po dost dlouhé době. Když mě pozvali, nevěřila jsem, že to vyjde, protože jsem nijak skvěle anglicky nemluvila. Kupodivu jsem všem instrukcím od režiséra rozuměla a dopadlo to dobře.

Jak dlouho jste se krasobruslení věnovala?

Napřed jsem ve třech letech začala s baletem. Maminka se mu dlouho věnovala, bylo jasné, že tam bude směrovat i dceru. Brzy se k tomu přidalo krasobruslení, mamka mě vozila z naší vesnice na zimní stadion v Pardubicích. Šlo mi to, a když jsem šla do druhé třídy, odstěhovali jsme se do Prahy. Trénovala jsem ve Vršovicích v USK Praha. Asi v deseti jsem řekla, že končím, protože mě víc baví balet. Chodila jsem do přípravky Národního divadla, dokonce jsem se v páté třídě dostala na taneční konzervatoř. Jenže mě už lákalo herectví, tak jsem tam nenastoupila a zůstala na základce. V deváté třídě jsem si podala přihlášku na hereckou konzervatoř a vyšlo to. S baletem se to už ale nedalo skloubit. Na brusle jsem se přece jen mezitím vrátila, protože se mi zalíbilo synchronizované krasobruslení. V Pardubicích nás jezdilo dvacet holek, byla sranda, dělaly jsme to čistě pro radost.

Jaké bylo natáčení v britském seriálu pro Netflix?

Byla to skvělá zkušenost. Natáčeli jsme v Sheffieldu na severu Anglie, prožila jsem tam skoro půl roku. První měsíce jsme měli krasobruslařský trénink, cvičení v posilovně, hodiny baletu, fakt jsme dřeli. Teprve pak se začalo točit. Vzhledem k tomu, že moje postava přesedlala z krasobruslení na hokej, kde se postavila do brány, měla jsem navíc tréninky s hokejisty. To klučičí prostředí mě bavilo, je uvolněnější než u holčičího krasobruslení.

Tak mě napadá, co udělali Angličané s vaším jménem.

Dopadlo to tak, že ze mě byla Anastasia Chocolate, tedy Čokoládová. Mně se to zprvu moc nezdálo, ale zní to hezky.

Jak vaši rodiče přišli na neobvyklé jméno Anastasia?

Jmenovala se tak babička mojí mamky. Jenže to nebyla taková ta hodná babička, byla prý hrozně zlá. Nicméně mamce se to jméno líbilo. Stejně mi všichni říkají Stázko.

Po natočení zahraničního seriálu jste se vrátila ke svému brankáři?

Zrovna vypukl covid, moje práce se zastavila a on v tu dobu přestoupil do klubu Vitória Guimaráes v Portugalsku. Guimaráes je nádherné přímořské město na severu Portugalska, jeho centrum je pod ochranou UNESCO. Strávili jsme tam dva roky, bohužel za covidu, takže jsem si tam nenašla moc kamarádů ani kamarádek, většinou jsem tam byla sama. Užila jsem si aspoň moře, respektive oceán, který je hodně studený, ale mně to nevadilo. Matouš pak hrál rok na Madeiře. Tehdy se nám narodil Christian. Rodila jsem v Česku a po třech měsících jsme odletěli za Matoušem. Madeira byla nádherná, je to opravdu ostrov věčného jara, jak se o něm říká, skvělé počasí po celý rok.

Jaký máte vztah k fotbalu?

Mám ho ráda. Chodila jsem na fotbalovou základku a tam jsem za školu fotbal hrála. Jsem z fotbalové rodiny, taťka i starší bratr Sebastian se mu hodně věnovali. Je to prostředí, které mi je blízké. Fotbal už miluje i Christiánek. Ve svých dvou letech chce pořád kopat do balonu. Když můžu, vezmu ho a jedeme se dívat na tatínkovy zápasy. Je nadšený.

Co si myslíte o prostředí profesionálního fotbalu?

Když jsem do toho nahlédla, nevím, jestli bych chtěla, aby syn hrál fotbal. Je to velká dřina a musíte mít štěstí. Někdo hrozně dře a úspěch se nedostaví. To jsem ostatně často zažila i v krasobruslení a baletu. Konkurence je ve fotbalu velká. Opravdu to není tak, že fotbalisti jsou nagelovaní frajírci, co si hodinu zatrénují a berou strašně velký peníze. Dokud to někdo nezkusí, nemůže vědět, jak náročná to je profese. To si ostatně říkám i o herectví. Jenže herectví má tu výhodu, že se dá dělat, dokud to člověk fyzicky zvládá. Kariéra fotbalistů je hrozně krátká. Manželovi je šestadvacet, ví, že má před sebou několik dobrých let, a musí přemýšlet o tom, co dál. Naštěstí v tom je velmi zodpovědný. Vidím, že u mnoha profesionálních fotbalistů není finanční gramotnost velká.

Přemýšlíte o rozšíření rodiny?

Určitě bych chtěla, aby měl Christiánek sourozence, ale kdy to má přijít, netuším. Tím, že jsme tak brzo začali, máme spoustu času.

Napřed jste se stala maminkou, až pak nevěstou. To byl plán?

Já bych se byla vdávala hned, ale přítel se k ničemu neměl. (směje se) Když jsme byli v Portugalsku, přestalo to být nějak důležité, řekli jsme si, že napřed bude miminko a svatba až pak. Obojí se povedlo, svatba byla letos v červnu. V dnešní době to není nic neobvyklého. Přítel mi pak prozradil, že prstýnky koupil hned, jak jsme zjistili, že jsem těhotná. Měl je schované v šuplíku a vyndal je až vloni v listopadu. O ruku mě požádal, když jsme byli v Římě. Už jsme na svatbu nespěchali, chtěli jsme si užít miminko. V létě to bylo v pohodě, už jsem nekojila a mohla jsem si to užít naplno.

Svatba se vydařila?

Moc. Nechtěli jsme se nijak stresovat, ale užít si hezký den s fajn lidmi. Sešlo se nás na osmdesát, byl to takový velký mejdan s dobrým jídlem a pitím. Jen jsem si říkala, jestli se ještě takhle někdy sejdeme. Mám obavy, že dát dohromady tolik kamarádů a příbuzných se povede už jen těžko.

Nechala jste si, jak dnes bývá zvykem, svoje jméno?

Ne, dívčího jména jsem se vzdala, jsem Anastasia Trmal. Dohodli jsme se ale s produkcí Kamarádů, že si v titulcích seriálu ještě nechám Chocholatá, aby to diváky nepletlo.

Proč jste odvrhla „-ová“?

Vadilo mi vždycky, že mám dlouhé jméno a s Anastasií Trmalovou bych si moc nepomohla. A kdybych měla někdy znovu hrát v zahraniční produkci, bude jméno bez -ová srozumitelnější. Chci si pod novým jménem vybudovat zase něco nového.

Co by to mělo být?

Léta mi režiséři dávají takové ty kladné, andílkovské role. Chtěla bych to už rozbít. Ráda bych si zahrála v pohádce třeba čarodějnici, s make-upem a kostýmy se dá udělat leccos. Nebo psychopatku, která tak nevypadá. Prostě něco neprvoplánového.

Ať chcete, či ne, jste princeznovský typ.

A vidíte, na tu ještě čekám. Zatím jsem hrála jenom v jedné pohádce, a ne princeznu, ale prosté děvče ze statku, které zachrání prince. Bylo to v Zakletém pírku, které režíroval Zdeněk Troška. S ním a jeho štábem bylo pohodové natáčení. Škoda, že prohlásil, že už nebude točit. Nejvíc jsem tam hrála s Lukášem Pavláskem, hrál vodníka a takového mého parťáka. Moc jsem se s ním nasmála.

Diváci si vás pamatují jako roztomilou Majdu ze seriálu Vyprávěj.

Bylo mi deset, ale i jako dítě jsem Vyprávěj sledovala, takže mě hrozně potěšilo, když mě pozvali na casting. Překvapuje mě, jak často mi lidé připomínají seriál Gympl s (r)učením omezeným, kde jsem hrála jednu ze studentek. Divákům se hodně líbil i Modrý kód.

Kdy jste se poprvé ocitla před kamerou?

Při natáčení reklam. V šesti letech jsem šla poprvé na casting a hned jsem ho vyhrála. Byla to reklama, aby lidé kupovali české výrobky. Pak přicházely další a další. Reklamy mě přivedly k herectví.

Napadlo už někoho dát vám zápornou roli?

Ve filmu Smečka, zase z hokejového prostředí, jsem hrála takovou nánu, která když zjistí, že kluk, se kterým chodí, nebude zas takové terno, si hned nabrnkne jiného. Úplná záporačka to nebyla, ale povrchní a vypočítavá ano. Žádné sympatie nebudila, ani trochu.

Máte nějaký herecký vzor?

Ivu Janžurovou. Potkaly jsme se v seriálu Ohnivý kuře, měly jsme tam spolu i pár scén. Nemohla jsem uvěřit, že stojím vedle takové paní herečky. Byla na mě moc milá. Fascinuje mě, jak skvěle zahraje komediální i vážné role. Milovala jsem ji, když hrála ty střelené holky, a obdivovala, jak si ze sebe uměla udělat legraci. Nevadilo jí nebýt za krásnou a důstojnou. To bych chtěla taky.