Alžběta Kovandová Bartoníčková: V nouzi se vždycky chcete vrátit domů

Co pro vás znamená, když se řekne domov?

Stále se ptám lidí na domov, když se však někdo zeptá mě, nedokážu dát uspokojivou odpověď. Vím jen, že se význam toho slova proměňuje. A také že domov znamená víc než jen geografickou příslušnost k místu. Vezměte si třeba vůně nebo zvuky, například specificky vrzající schody. Právě úplné detaily, které máme s domovem spojené, se snažím zachytit i ve svém dokumentu. Také jsem si pro sebe ujasnila, že domov znamená i bezpečí, svobodu a jistotu prostoru a rozhodně lidi, které mám ráda. Hezky to pro mě taky charakterizuje vietnamské přísloví: „Umírající liška obrací svou hlavu k domovu.“

Myslíte to tak, že čím jsme starší, tím více nás to táhne k našim kořenům?

Je to tak. Také v nouzi se vždycky chcete vrátit domů, stýská se vám po úplně obyčejných věcech. Třeba i po pohádkách, které vám máma vyprávěla na dobrou noc. Jazyk je taky důležitý prostředek, jak zachovat identitu a zároveň si i uchovat domov.

Váš první celovečerní dokument je o lidech, kteří svůj domov ztratili. Proč jste si vybrala zrovna tohle nelehké téma?

To není nápad z mé hlavy. Ale seznámila jsem se s americkým antropologem a vysokoškolským učitelem Davidem Edwardsem, který řadu let přednášel v Afghánistánu. Poté, co zemi v roce 2021 obsadil Tálibán, utekla řada jeho studentů do Evropy. Davida napadlo zachytit, jak se člověk s násilným opuštěním země vyrovnává. Pak vypukla válka na Ukrajině, což byl další impulz k tomu, aby David oslovil univerzitu ve Vídni, kterou navštěvuje hodně ukrajinských studentů. Vše nakonec vyústilo v letní projekt několika institucí, včetně ženevského Graduate Institutu nebo Etnologického ústavu Akademie věd České republiky.

Jak v projektu figurujete vy?

Davida napadlo, že by studenti zpracovali téma uprchlické krize prostřednictvím filmu. Hledal tedy někoho, kdo jim vysvětlí technické věci. Já mám za sebou FAMU i zkušenost s výukou na univerzitě. Tak se stalo, že se do Ženevy slétli afghánští, ukrajinští i američtí studenti a týden jsme je učili, jak zacházet s kamerou nebo dělat rozhovor a také jak pracovat s lidmi s traumatem.

Co přesně měli studenti točit?

Poslali jsme je do několika měst po Evropě a také do Istanbulu, kde měli vyhledat uprchlíky a něco s nimi natočit. Nechali jsme na nich, jakou formu si vyberou, žádné přesné instrukce od nás nedostali. Byli jsme pro ně však k dispozici, kdykoliv potřebovali. Měli na natáčení dva týdny.

To je docela krátká doba na to, abyste si získali takovou důvěru, že vám někdo odvypráví svůj životní příběh. Podařilo se to všem?

Ano. A máte pravdu, ale studenti na to nebyli sami. Rozdělili jsme je do týmů po třech, tak aby v každém byly zastoupeny všechny národnosti. To byla obrovská výhoda. Každému v týmu šlo něco jiného, někomu rozhovory, jiný zas ukázal smysl pro vizuální pojetí. Zároveň mohli komunikovat svým vlastním jazykem, jak s Afghánci, tak s Ukrajinci. Odpadla jazyková bariéra.

Překvapil vás výsledek jejich práce?

Překvapila mě míra emocí, kterou jsem při promítání materiálu cítila. Přestože jsem většině toho, co bylo v ukrajinštině, v ruštině či v afghánských jazycích, nerozuměla, poznala jsem, o čem si povídají. Prokousávali jsme se tím na etapy, protože jsme měli natočeno asi sto dvacet hodin materiálu. Koukali jsme na ně společně se studenty, kteří často plakali, protože si věci prožívali znovu, a nikoliv jen ty natočené, ale především ty, co sami zažili. Bylo to hodně silné. S Davidem jsme se proto rozhodli složit z natočeného materiálu celovečerní film.

Co si z natáčení odnesli studenti?

Ukázalo se, že uprchlické zážitky jsou si v mnohém velmi podobné, že nezáleží, odkud lidé jsou, protože ztrátu domova, strach, útěk prožíváme všichni stejně. A všichni se snažíme si ten domov někde budovat.

V tom se asi trochu odráží i váš vlastní příběh, že?

Ano, můj manžel, tehdy tedy ještě přítel, se rozhodl odjet studovat na rok do Liverpoolu a já jsem jela s ním. Líbilo se nám tam a zůstali jsme. Díky tomu jsem po bakaláři nepokračovala na dokumentaristice na FAMU, ale začala jsem studovat nejprve v Liverpoolu a pak na univerzitě v Kentu obory, které kombinují teorii a filmovou praxi. Nejsem totiž úplně technický typ, takže jsem na FAMU, která je spíš prakticky zaměřená, trochu trpěla. Baví mě psát a využívat film i jako výzkumnou metodu a zkoumat, jaké benefity taková kombinace přináší.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad kombinace filmu a výzkumu?

V rámci magisterské práce v Liverpoolu jsem dělala projekt o osamění ve stáří. Sehnala jsem šest lidí nad 65 let a uspořádala pro ně několik workshopů o tom, jak tvorba dokumentu vypadá, jaké mají možnosti, co se týká vlastního natáčení; že můžeme udělat rozhovor nebo na kameru mohou mluvit jen oni, případně mohou sami natáčet, jakou roli hraje při natáčení zvuk či hudba. Chtěla jsem jim ukázat co nejvíce možností, jak lze zachytit své osamění. Každý zvolil jinou metodu, jedna paní četla báseň, další pán jezdil na kole a nahrával mluvené slovo, další paní mě pozvala na večeři, ať ji při ní natáčím. Výsledkem byl krátký film se šesti kapitolami a teoretická práce, která zkoumala nejen to, jak moji respondenti osamění prožívají, ale i co znamená používat film jako výzkumnou metodu a jak to celý proces ovlivňuje.

Stavíte tedy vaši metodiku na spolupráci?

Dává mi to smysl, nebaví mě totiž lidi striktně dirigovat. Nechci ukazovat jenom to, co vidím já, zajímá mě i pohled aktérů dokumentů a jejich vlastní prezentace. Samozřejmě je důležité neustále reflektovat svoji i jejich pozici a motivace, ale mám pocit, že skrz takovou kombinaci mohu podat mnohem komplexnější obraz, dostat se k podstatě zkoumaného jevu. Zároveň se tak eliminuje riziko, že dotyčného nějak poškodím. To je pro mě také velmi důležité. Třeba střihem uděláte hlupáka z každého, to je hrozně snadné. Ale přesně to já nechci.

Zkoušela jste i jiné metody?

Zkoušela, ale jakmile jsem objevila tento způsob spolupráce s lidmi, už jsem se ho nechtěla vzdát. Používala jsem ho i při natáčení doktorandského projektu, který právě dokončuji a ve kterém zkoumám, co pro několik obyvatel Londýna znamená domov. Pocházejí z různých zemí, bydlí v jiných čtvrtích a jsou z jiných sociálních vrstev. Například André se narodil na Jamajce a od dvou let žije v Londýně. Francouzka Emilie spolu s dětmi, partnerem a dalšími osmi lidmi žije v komunitním bydlení. Další postava je třeba ruský spisovatel židovského původu, který emigroval v 70. letech přes Izrael do Anglie a hodně píše o domově a identitě.

Cítím to správně, že to všechno jsou témata vám blízká?

Naprosto. Poté, co jsme se přestěhovali do Londýna, jsem přemýšlela, že navážu na magisterské studium na Ph.D., a hledala jsem téma. Bylo to těsně před covidem v roce 2019, volba padla právě na téma domova, protože v obrovském Londýně jsem se tehdy doma necítila a chtěla jsem zjistit, jak to někdo jiný dokáže. A potřebovala jsem si zpracovat i to, že nás ještě v Liverpoolu vykradli a kompletně nám zničili domov. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem vstoupila do vykradeného bytu.

Kdo to nezažil, si to asi neumí vůbec představit. Připadala jste si „jako nahá“?

Úplně. Opravdu máte pocit, že vám někdo vzal veškeré soukromí a totálně naboural intimní zónu. Zloděj rozbil vchodové dveře a trvalo tři dny, než nám namontovali nové, přišli jsme o počítače, našetřené peníze, o všechny cennosti. Kompletně všechno bylo prohledané. Ještě k tomu jsme se nastěhovali zhruba dva týdny předtím, bylo to naše první opravdové bydlení v Anglii, do té doby jsme bydleli na kolejích. Snažíte se budovat si své doma v zahraničí a někdo vám to krutě sebere. V tom bytě jsem se už nikdy necítila dobře, bála jsem se, a to jsme tam bydleli ještě další rok.

Co vám pomohlo tuto situaci zvládnout?

Obě naše rodiny nás velmi podpořily, poslaly nám peníze, protože jinak bychom neměli vůbec nic. Něco málo jsme dostali od pojišťovny, pomohla nám i univerzita, která nám dala peníze z nějakých studentských fondů, měla jsem možnost konzultovat vše s psychologem. Velmi jsem ocenila, jak zafungovala univerzitní záchranná síť pro studenty. Doufám, že něco podobného už dnes existuje i na FAMU.

Teď pendlujete mezi Prahou a Londýnem. Už víte, kde se usadíte natrvalo?

V květnu jsme se po osmi letech v Anglii přestěhovali zpátky do Prahy, tak se zatím trochu rozkoukávám a hlavně dopisuji a dostříhávám svůj doktorandský projekt o domově – odevzdávat budu jak psanou teoretickou práci, tak celovečerní dokumentární film. Na jeho postprodukci se teď snažím získat finance, ráda bych, aby z něj byl „opravdový“ film do kina a na festivaly. Ještě mám ale před sebou dost práce. Čekají mě snad taky další projekce filmu Another Summer a několik kratších cest do Londýna. Je to přece jen můj další domov a stýská se mi po něm.