Alma Mahlerová - umělkyně, která muže doháněla k šílenství

Alma se narodila jako dcera krajináře Emila Jakoba Schindlera a zpěvačky Anny Sofie Bergenové. V dětství trávila celé hodiny v otcově ateliéru. Zbožňovala ho, zatímco on podporoval její hudební talent a zájem o literaturu. Zemřel náhle, když bylo Almě třináct let, a její matka se provdala za svého dlouholetého milence, malíře Carla Molla. Alma sňatek vnímala jako neomluvitelnou zradu. Zároveň jí ale otevřel dveře do světa vídeňské smetánky.

Salonní společenský život a hudbu Alma milovala. Účastnila se společenských událostí a jako pohledná mladá žena se poprvé těšila pozornosti mužů. V sedmnácti letech upoutala pozornost významného a bohatého malíře Gustava Klimta. Stal se její první láskou. Považoval ji za esenci ženskosti a namaloval ji jako smyslně odhalenou řeckou princeznu Danaé (1907), symbol božské lásky a transcendence.

Další láskou byl její učitel hudby, skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky, jehož popsala velmi kontroverzně: „Ohavný trpaslík. Malý, bez brady, bezzubý, na němž ulpíval odér kavárny, nemytý - přesto ho bystrost a síla jeho mysli činí nesmírně přitažlivým.“ Nikdy se mu neoddala.

Alma fascinovala svým zjevem, ale také vtipem, intelektem a hudebním talentem, a byla tak považována za nejkrásnější ženu ve Vídni. Ve věku dvaceti let napsala více než 100 písní a instrumentálních skladeb. Snila o tom, že se stane skladatelkou a dirigentkou, tehdy to byla typická mužská profese zapovězená ženám.

Svět hudby jí ale učaroval, a i proto si v roce 1902 vzala za muže skladatele Gustava Mahlera, ředitele vídeňské opery. Byl výrazně starší, fyzicky ji nepřitahoval, ale sdíleli vášeň pro hudbu, jmenovitě Richarda Wagnera.

V manželství se však cítila jako ve vězení, s přistřiženými křídly. Musela zanechat své kariéry a podřídila se přísnému řádu manželova života.

„Mahler je průměrný, tak děsivě průměrný, že budu muset celý život lhát.“ Znuděna a nenaplněna se postupně oddávala aférám s mnoha muži, tvůrčími génii, jejichž talent vycítila šestým smyslem.

Mahler se více než své manželce věnoval hudbě. Měli spolu dvě dcery. Manželství postupně poznamenala smrt pětileté dcery, Almy vynucená rezignace na uměleckou dráhu a v neposlední řadě i její milostné avantýry. Žili spolu ale až do Mahlerovy smrti v roce 1911.

Rok po Gustavově smrti poznala malíře Oskara Kokoschku známého jako enfant terrible vídeňské umělecké scény. Když byl Kokoschka pověřen, aby namaloval portrét vdovy po skladateli Mahlerovi, bylo jasné, že setkávání těchto dvou bude fatální. Začal intenzivní milostný vztah. Oskar maloval pouze ji, vytvořil celkem na 450 kreseb a obrazů, které zpodobňují Almu nebo vyjadřují jeho vášeň pro ni. Musela mu psát každý den, sledovat jej při práci, každou noc strávit pouze u něho.

„Musím tě mít za manželku, jinak se můj génius zničí. Každou noc musíš resuscitovat mou duši jako elixír,“ požadoval v jednom ze svých dopisů, který naznačuje, že se vztah proměnil v posedlost.

Během války Alma Oskara opustila, v roce 1915 se provdala za architekta Waltera Gropia, s nímž udržovala vztah již od roku 1910. Oskar, zraněný na bojišti, byl několik let trýzněn halucinacemi. Rozchod s Almou jej sužoval. Maloval ji vytrvale dále.

Když se mu její obraz vytratil z paměti, nechal si zhotovit pannu v životní velikosti vypadající jako Alma. Té pak během divokého večírku usekl hlavu. Vypadala tak reálně, že ho druhý den ráno probudila policie v domnění, že zavraždil ženu ležící na trávníku před domem.

Alma zůstala po boku Gropia po klíčové období, kdy formoval uměleckou školu Bauhaus. Ani toto spojení ale nevydrželo. Almu okouzlil další muž, německy píšící spisovatel a básník Franz Werfel, který pocházel z Prahy. Sňatek uzavřeli až v roce 1929, kdy bylo Almě padesát let. Werfel byl o jedenáct let mladší.

„Pouze sama nebo s Franzem Werfelem se cítím zcela sama sebou,“ napsala o jejich vztahu. Kvůli jeho židovskému původu museli po nástupu nacismu utéct do Spojených států a usadit se v Kalifornii, kde se stala roku 1945 nečekaně vdovou.

Po Werfelově smrti se Alma přestěhovala do New Yorku a získala označení vdova čtyř umění. Záhy byl ale tisk plný jejího vztahu se skladatelem a dirigentem Brunem Walterem. Plně se však ztotožnila s rolí vdovy po velikánech.

Pronikla také do české komunity, navázala přátelství s Janem Masarykem a intenzivně spravovala Mahlerův hudební a Werfelův básnický odkaz. Začala sepisovat memoáry a rekapitulovat život svůj, svých manželů, milenců a obdivovatelů, zároveň kulturní a společenskou atmosféru Vídně na přelomu 19. a 20. století.

Zpětně přiznala, že Mahlerovu hudbu neuznávala, Werfelova literární tvorba ji neoslovila a Gropiovu architekturu vnímala jako nesrozumitelnou a cizí. Jediné, co na ni dokázalo zapůsobit, byly podle jejích slov Kokoschkovy obrazy.