Agáta Kryštůfková: Někdy mě trochu děsí, jak jsme na technologiích všichni závislí

Na Instagramu jste oznámila nový účes s tím, že taková změna v životě ženy přináší i změnu další. Jaká je ta u vás?

Narážela jsem na slavný citát Coco Chanel, ve kterém se říká, že když se žena ostříhá nebo si změní účes, je připravena změnit i svůj život. Tou mojí změnou je, že čekám miminko. Nejsem moc na to sdílet svoje soukromí na sociálních sítích, ale tohle jsem si už nemohla nechat jen pro sebe, protože těhotenství na mně začíná být vidět. Musela jsem to oznámit samozřejmě i kvůli práci.

Jak se na mateřství těšíte?

Jsem na začátku, tak zatím tuhle novinku vstřebávám a sžívám se s ní, nechávám se unášet do neznáma a těším se na novou životní kapitolu. Až to bude viditelnější, asi si víc uvědomím, že se to skutečně blíží. Jsem zvědavá, jak bude vypadat můj další život. Nějak si ho samozřejmě představuji, tak uvidíme, jak moc se té představě přiblížím. Mateřství je pro ženu změna, ale cítím, že jsem tuto změnu v životě připravená udělat.

Jsou ženy, které plánují návrat do práce velmi brzy po porodu, a pak ty, které si chtějí mateřství pořádně užít. Kam se řadíte vy?

Ráda bych zvolila střední cestu. Nějaké pracovní plány a představu o tom, jak by to mohlo být, mám. Tak uvidíme, zda to bude všechno reálné. Považuji určitě za velmi důležité, aby ženy měly možnost realizace a čerpání energie i jinde než doma, pokud to během mateřství chtějí a potřebují.

Já jsem dost pořádkumilovný člověk, mám ráda věci naplánované, ale teď musím počkat, co život přinese. Jaké naše dítě bude, jaké bude mít potřeby. To je nepředvídatelná věc a ani nevím, v jakém stavu budu já.

Momentálně v období těhotenství je pro mě prioritou partnerský vztah a rodina. Práce je pro mě v životě pochopitelně také velmi důležitá, nejen jako seberealizace, ale i finančně. Ráda bych později skloubila pracovní život s rodinným.

Do nových rolí se tedy už nepouštíte?

Už jsem si trochu zvykla na to, že být herečkou znamená být stále jako na tobogánu. Je to nahoru dolů, moc jistoty není a kariéra je nepředvídatelná. Shodou okolností většina mých divadelních inscenací šla do derniéry a nové zkoušení jsem kvůli nastávajícímu mateřství zrušila. Věřím, že i jako maminka si půjdu ráda občas zahrát a osvěžit se divadelním prostředím. Určitě plánujeme pokračování dějové linky Kláry a Dana v Ordinaci v růžové zahradě a snad mě čeká i jedna moc hezká filmová práce, ale to všechno je ještě daleko.

Říkáte, že herectví je cesta nahoru dolů. Jak snášíte, když jste dole?

Herectví vede málokdy zlatou střední cestou. Tu si člověk musí vytvořit sám. Někdy se v krátkém časovém úseku prezentuje několik projektů, a pak jsou hlušší období, během kterých je práce málo. Snažím se to vnímat tak, že ani jedno z těch období netrvá věčně, herecká kariéra se odvíjí ve vlnách. Je celoživotní prací sžívat se s touto nejistotou a přijmout ji jako součást povolání. Je to jistá daň za to, že herectví není nuda.

Vrcholy a nejisté sezony asi zná každý herec, nebo ne?

Řekla bych, že ano. Bavila jsem se o tom se spoustou kolegů. Věřím, že ani jedna z těch fází není realitou, kterou žijeme každodenně. Ani ty úplné vrcholy, ani nejisté doby. To se týká i kritiky. Je důležité nenechat se zviklat tou pozitivní, ale ani negativní. Realita je vždy někde mezi tím. Snažím se najít průsečík, střední cestu. Neříkám, že to vždy jde hladce. Když tolik práce nepřichází, říkám si, neboj, přijde doba, kdy to zase všechno bude. Pokud jsem nahoře, chci si to užít, ale i stát nohama pevně na zemi. Když jsme třeba měli premiéru s Bodem obnovy v hotelu Thermal během filmového festivalu v Karlových Varech, byl to opravdu velkolepý zážitek. S nadhledem jsem se usmívala tomu, že chvilku žiju tenhle den jako princezna v pohádce a druhý den večer jsem si vzala tepláky a s partnerem jsme si šli na zahradu opéct buřty. Moje kariéra se odvíjí někde mezi červeným kobercem a divadelním zaprášeným sklepem, kde hrajete skoro zadarmo. Svým způsobem je to krásné.

Hostovala jste v Dejvickém divadle. Jak jste se v tamním kolektivu cítila?

Moc dobře. Nedávno jsme měli derniéru inscenace Komplic. S ní jsem v Dejvicích prožila nějaký čas a bylo to skvělé. Byla jsem v čistě mužském kolektivu. Já sama v dámské šatně a vedle plná pánská. Všichni kolegové mě dobře přijali, s některými jsem se už znala. S Martinem Pechlátem jsem se sešla v Tátovi v nesnázích a s Jaroslavem Pleslem jsem točila seriál Ochránce. Přesto jsem zpočátku měla velký respekt do Dejvic vkročit.

Martin Pechlát hrál v Tátovi v nesnázích vašeho otce, v Komplicovi milence. Bylo snadné hrát s jedním hercem tak odlišné polohy?

Bylo to skvělé, Martin je výborný herec a profesionál. Hodně jsem se od něj naučila. Asi i tím, že jsme vystřídali různé herecké polohy, se z nás stali přátelé. Řekla bych, že důležitější, než co člověk hraje, je to, jak na sebe s tím druhým slyšíme. A s Martinem to jde výborně.

Váš partner Tomáš Havlínek je taky herec. Jak na sebe slyšíte s ním?

Snad dobře. Hrajeme spolu v představení v ABC Vojna a mír a točili jsme Tátu v nesnázích. Ostatně při spolupráci se souborem Spektákl jsme se ve Švandově divadle v roce 2017 seznámili. Poznali jsme se jako herečtí kolegové. Pak jsme se dlouho neviděli a dohromady jsme se dali až za pět let. Náš vztah vznikl z přátelství. Je to celkem paradox, protože představě, že hraju se svým partnerem, jsem se dřív docela bránila.

Proč?

Filmové natáčení vnímám jinak, to je trochu jiný proces. Ale v divadle je zkoušení nové inscenace poměrně dlouhá, intimní a týmová práce, kdy jsou všichni herci často přítomni na každé zkoušce. Pokud bychom třeba měli hrát pár každý s někým jiným, je to pro nás možná zbytečně svazující. To není žárlivost, ale vztahy na jevišti jsou jiné. Herci se musí na sebe více napojit a dokážu si představit, že je to těžší ve chvíli, kdy jste pod dohledem partnera.

Váš otec je malíř a grafik. Zvažovala jste, že se dáte na výtvarnou dráhu?

Ne, to ne. Táta je výtvarník a i sestra pracuje v oboru digitálního umění, ale já jsem výtvarný talent moc nepodědila.

Ale věnujete se kolážím. Takže výtvarné oko asi máte.

To ano, ale to je tak celé. Myslím, že mám k výtvarnému umění vztah díky tátovi, ale pokud jsem něco reálně zvažovala ještě během gymnázia, tak studium politologie. Zajímaly mě mezinárodní vztahy, filozofie, historie. Teď už je to ale pro mě vzdálený vlak, který jede po jiné koleji. Je pravda, že tohle mi třeba na JAMU trošku chybělo. Studium, chození na přednášky, jistý druh serióznosti.

Herec musí být hodně otevřený, hravý a musí umět hledat především sám v sobě. Na druhou stranu já jsem právě k té hravosti inklinovala, protože mám v sobě i něco impulzivního, spontánního. Kdybych se herectví nevěnovala, asi by mi chybělo zase přesně tohle. A já cítím, že jsem v životě rozhodně na správném místě. Neměnila bych.

Ve filmu Bod obnovy, kde jste hrála mladou lékařku, se otevírala témata, jako je smrt nebo limity technologií dnešní doby. Vedla vás k zamyšlení?

Ano, Bod obnovy byl důrazný jak v tématu, tak v tom, jak byl zpracován. Otevírá spoustu otázek o naší budoucnosti. Často jsme po projekcích v kinech vedli zajímavé diskuse s diváky.

Jak vidíte moderní technologie vy?

Někdy mě trochu děsí, když vidím, jak jsme na nich všichni závislí. Ale zároveň se snažím nebránit se jim. Pokrok je nevyhnutelný. Je důležité technologie poznat a umět se s nimi sžít, aby nám v nich neujel vlak. Zvlášť dnes s nástupem umělé inteligence. I mně dělá problém udržet tempo, ale ve světě zuří informační válka a bojím se, že spoustě z nás ten vlak bohužel už trochu ujel.

V čem?

Třeba v tom, jakým způsobem pracovat s vyhledáváním a sociálními sítěmi. Lidé to prostředí vnímají hodně uživatelsky, ale pokud nechápeme, jak funguje, velmi rychle se ocitneme v informační bublině. Algoritmus nám nabízí to, co chceme vidět, a utvrzuje nás v našich názorech a postojích. Myslím, že dnes víc než kdykoliv jindy je potřeba přemýšlet nad zdrojem, odkud čerpám informace, a nejlépe jich využívat několik.

Je podle vás virtuální realita nebezpečná?

Může být. I tak zdánlivě nevinná věc, jako třeba Instagram. To, co si na našich profilech vytváříme jako obsah, je virtuální realitou, která s naším životem nemusí mít až tolik společného. Člověk si tím může kompenzovat nedostatek lásky, štěstí, opravdových emocí. V dnešní době je velmi důležité dbát na svoje duševní zdraví a lidé snadno hledají útěchu ve sdílení, které je virtuální. Nabízí instantní a rychlý pocit štěstí. Ale dopovat se jím a vytvářet o sobě mylnou představu může být nebezpečné.

Instagram není realita a není potřeba tam sdílet vše. Já ho beru především jako pracovní nástroj. Na pár dní ho vypnout, dát si odstup, mi vždycky uleví. Na dovolené ho vypínám, a ráda.

Místa bez signálu vám nevadí?

Hezky se o tom mluví, ale hůř dělá. Telefon mám často v ruce, jako každý z nás. Ale když se mi výjimečně stane, že ho náhodou doma zapomenu, tak se pro něj nevracím. Docela si ten chvilkový off-line užívám.

Výtvarné cítění a smysl pro design jste projevila i během zařizování bytu na pražských Vinohradech. Bavilo vás to?

Ano, ráda vymýšlím, jak jdou různé věci k sobě. To mám zase po mamce. Když jsme se stěhovali dohromady s Tomášem, podařilo se nám nekupovat nic nového, ale využít, co máme. Nejradši mám naše kousky z minulého století. Lokalita na Vinohradech a byt jsou krásné, líbí se mi tam, ale celé dětství a dospívání jsem prožila v Karlíně a ten zůstává mou srdcovkou. Žila jsem tam do svých devatenácti let, než jsem odešla do Brna na JAMU. Karlín je pro mě něco jako rodná vesnice.

Co se vám na vašem muži nejvíc líbí?

Smysl pro humor. Moc ráda se s ním směju.

Říká se, že muž, který dokáže ženu rozesmát, u ní má vyhráno. Souhlasíte?

Ano, to se stalo už mnohokrát. Tomáš je citlivý a zároveň společenský člověk. Dokáže se mnou sdílet emoce a komunikujeme spolu všechno. To vnímám velmi pozitivně. Myslím, že je to i tím, že jsme oba prošli těžkými životními fázemi a oba nás to nakonec posílilo. Cítíme, že komunikace je základem vztahu, a to si dokážeme dopřát navzájem. Navíc je skvělý táta. Když vidím, jak dokáže být obětavý, milující a zábavný, jak neustále vymýšlí program pro svou čtyřletou dceru, mám radost, že je rodinný typ. Těším se, až do party přibude i naše malé.

Jak řešíte těžší témata?

Když jsme do vztahu šli, potřebovali jsme si mnoho věcí vyjasnit, říct. Strávili jsme mnoho hodin povídáním. Já jsem se čerstvě rozváděla a Tomáš byl po rozchodu a to jsou těžké zkušenosti. O všem jsme otevřeně mluvili, vyložili jsme hned na začátku všechny karty. Pokud se žena nebo muž rozhodne žít s někým, kdo má dítě z předchozího vztahu, je to velký úkol. Stojí vás spoustu energie, času a poznávání sama sebe. Okolí k tomu má navíc ze začátku spíš negativní postoje a zvlášť u žen je macešství stále bráno jako něco spíš negativního. Ale já cítila, že spolu všechno zvládneme. Nedokážu si v tuto chvíli představit, že bych byla v nějakém vztahu šťastnější.

Nezanevřela jste po zkušenostech z rozvodu na manželství?

Ne, nezanevřela. Mám k němu respekt. Nechci, aby to vyznělo, že pro mě nemá váhu, tak to není, ale nepovažuji ho za nutnost. Zažila jsem rozvod a to je opravdu životní zkušenost, která vás formuje. Nikdy jsem nebyla ta, která celý život sní o bílých šatech, ale vdávala jsem se tehdy ráda. Svatbou ten příběh ale jako v pohádce nekončí, je to ve skutečnosti další začátek. Manželství je taky mimo jiné smlouva, instituce a dnes už ho vnímám i z téhle stránky, racionálně. S Tomášem je to vztah založený na lásce, důvěře a na tom, že jsou před námi hezké věci. Jestli se někdy rozhodneme pro manželství nebo cokoli jiného, věřím, že to zvládneme a že to mohou být další fáze našeho vztahu. Jestli to bude za rok nebo za dvacet let, je jedno, aspoň se máme na co těšit.