Adam Plachetka: Největší mistři přesně vědí, pro co se lidi nadchnou

Poslední srpnový den jste zpíval hymnu na dobročinném zápasu hokejových hvězd, předtím na květnovém mistrovství světa v hokeji v Praze. Jste český maskot tohoto sportu?

Jako malý kluk jsem hokej pár let hrál, ale ne tak dobře, abych se jím živil. Nicméně mě to hrozně bavilo a hokej mám rád dodnes, tak mě těší, že se k němu můžu přes to, co umím, oklikou vrátit.

Já myslela, že mi řeknete, že máte rád O2 arenu, kde jste obě hymny zpíval, navíc jste v ní koncertoval a v lednu budete zas.

Nezpívám hymny jen v O2 areně, ale zkusil jsem si třeba i stadion Devils v New Yorku. Začalo to tím, že mi zavolal Patrik Eliáš a pozval mě na slavnostní vyřazení jeho dresu. V té době jsem měl být shodou okolností s rodinou v New Yorku, tak říkám, super, moc rádi přijdeme. Načež mě Patrik požádal, abych zazpíval hymnu. Pár dní před ceremoniálem jsem do Devils poslal noty, aby měl varhaník podle čeho hrát. Hezky mi poděkovali s tím, že zpívám bez doprovodu. A ne českou, ale americkou hymnu. To byla výzva, protože jsem ji neuměl a do akce zbývaly nějaké dva tři dny. Byl jsem hodně nervózní, bál jsem se, že něco zvrtám, v americké hymně se slova všelijak motají, díky tomu je snadné vyměnit sloky. Naštěstí to vyšlo, od té doby jsem se s americkou hymnou ještě párkrát potkal.

V O2 areně se zase potkáme my s vámi, protože tam v lednu chystáte narozeninový koncert. Vracíte se sem po čtyřech letech. Proč?

Protože mám tenhle prostor rád. Vyzkoušel jsem si ho a bavil mě. Když jsem pořádal v O2 aréně koncert poprvé, uvědomil jsem si, že největší pozitivum projektu bylo to, že jsem měl ve všem volnou ruku.

Ne že bych vymýšlel detailně konkrétní scény, ale líbilo se mi, že se vše řešilo od nuly, mohl jsem si pozvat toho, koho jsem chtěl, sám si vymyslet scénu a program. Pro mě to byla nestandardní situace, ale velice příjemná. Protože kamkoliv přijedu, je spousta věcí předem daná.

Nechceme se opakovat, ale zároveň si přejeme zachovat model, který se divákům líbil, řekl jste k chystanému koncertu. Není to plán z kategorie „chytrá horákyně“?

No jo, budeme oblečení – neoblečení, budeme doufat – nedoufat, že to vyjde – nevyjde. Ale vážně. Ano, rád bych splnil očekávání lidí, kteří přišli minule a těší se na podobný formát. Zároveň nechci dělat reprízu. Přizvali jsme proto nový tvůrčí tým, byť jsme s tím předešlým byli nadmíru spokojeni. Pokusíme se přinést do prostoru arény víc divadelní atmosféry. Doufám, že se nám to podaří, ale uvidíme, bude to napínavé do poslední chvíle. Naštěstí máme v týmu dost lidí, kteří jsou zvyklí v aréně pracovat a dokážou říci dopředu, co tam funguje a nefunguje. Jsem z koncertu na trní, ale příjemně.

Po boku vám bude věrně stát vaše žena, sopranistka Kateřina Kněžíková. Koho dalšího z pódia 24. ledna příštího roku uslyšíme?

Hrát bude Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Janem Kučerou, který se mnou absolvoval už minulý koncert. Hodně spolupracujeme, a to nejen v klasice, ale i v takzvaných crossoverech, kdy si odskakuji k jiným hudebním žánrům. Kačku jste už zmínila, takže koho tam ještě máme? Třeba Štefana Margitu a Vojtu Dyka, ale to není všechno. Jen mi prosím nechte prostor na nějaké překvapení.

Říkal jste, že jste věděl, že hokejem se neuživíte. Jak jste poznal, že zpíváním ano?

Těžko říct, původně jsem neměl našlápnuto k ničemu konkrétnímu. Mamka mi chtěla dát příležitost vybrat si, co mě bude bavit, takže jsem odmala dělal mnoho sportů, ale také jsem hrál na flétnu, na housle a na klavír a od třetí třídy jsem chodil do sboru. V té době tady zrovna jely muzikály jako Jesus Christ Superstar a Dracula a přes tuhle generaci skladatelů a zpěváků se mi zpívání zalíbilo.

Docela brzy jste ale zahořel láskou ke klasické hudbě. Co v sobě má navíc proti muzikálům, že jste jí dal téměř okamžitě přednost?

Žánr muzikálu je lehčí, sází na líbivé melodie, jde po efektu. To ale neznamená, že by to byla horší hudba, napsána je velmi zručně. Ti největší mistři přesně vědí, pro co se lidi nadchnou. Ale když muzikálové melodie posloucháte celý večer, občas působí trochu mělkým dojmem. Myslím, že to bylo rádio Classic, které mělo krásný slogan: K poslechu rádií potřebujete uši, k poslechu klasiky i to mezi nimi.

Klasická hudba je komplexnější. Na jednu stranu je psaná tak, aby byla dobře poslouchatelná, zároveň se nad ní můžete zamýšlet. Když si dobrou operu nebo symfonii či píseň poslechnete dvacetkrát, pokaždé v ní objevíte něco nového. Navíc klasika je opravdovější tím, že zpíváme bez mikrofonu. To mě nakonec zaujalo víc než hezké písničky.

Opera je hudební žánr, jejž lidstvo vybrušuje nejdéle. Kdo byl podle vás největší hitmaker klasické hudby?

Vlastně všichni, jejichž díla dnes posloucháme. Po světě se hraje nějakých sto oper, ale napsány jich byly tisíce, možná desetitisíce. Počítalo se s tím, že když se kus nebude líbit, hned se na něj zapomene. Takže to, co vydrželo dodnes, jsou opravdu ty největší pecky. Ale abych byl konkrétní, první opravdový hitmaker byl asi Georg Friedrich Händel. Ten hudbu, podobně jako současný Andrew Lloyd Weber, sypal přesně tak, jak ji lidi chtěli slyšet.

Co populární Mozart?

Za dob jeho života byl větší hitmaker Antonio Salieri, který psal podle dobou daného formátu. Mozart si vymýšlel novinky a prorážel cestu, byl tedy spíš vizionář. Ne vždycky byl široce přijímám, někde jsem už říkal, že Salieri byl klasická hudba té doby, zatímco Mozart byl něco jako rockoví AC/DC. Výborný umělec a zároveň řemeslník byl Verdi. Ten přesně věděl, kudy má melodie vést a kdy a kam napsat pauzu, aby si zpěvák odpočinul. Wagner by se asi naštval, kdybych ho označil za hitmakera. Nicméně i on napsal pár známých a ohraných melodií.

Stává se vám někdy to, co nám, „nepěvcům“, že se vám zadrhne v hlavě určitá melodie a pak jede jako kolovrátek?

No jéje! Hlavně když se něco učím a opakuji si to pořád dokola. Teď zrovna se chystám na Janáčkovu Bystroušku, a to je tak specifická hudba, že se dá v hlavě vypnout jen velmi těžko.

Herci říkají, že není malých rolí. Co operní pěvci?

Asi totéž co herci. Takže ti, kteří hrají malé role, říkají, že není malých rolí. Ale to si dělám legraci, upřímně vám musím říci, že fakt není. Jsou osobnosti, které rozsvítí i epizodní roličku, i když ne vždycky je to vhodné. Když divák přijde na hvězdu a před ni se mu nacpe někdo, kdo zpívá pět minut za celý večer, asi ho to moc nepotěší.

Vy jste u malých rolí začínal, ale někteří pěvci tuhle etapu přeskočí, protože vyhráli prestižní soutěž, což vzbudí zájem. Jaký je mezi takovými interprety rozdíl?

Moje cesta je lepší, co jiného bych taky měl říci? Borec, který si jednou stoupnul na jeviště a hned ho chtějí všichni, se dá docela dobře poznat. Není za ním vidět vývoj jako za těmi ostatními.

V mých začátcích mi pár lidí kladlo na srdce: Hele, nikam se necpi, užívej si, že nemusíš táhnout celý večer, protože máš před sebou ještě spoustu představení, kdy to budeš muset dělat. Teď si můžeš deset minut zazářit a nechat pracovat ty ostatní. Měli pravdu. Postupně jsem se naučil celé řemeslo, z čehož teď těžím.

V newyorské Metropolitní opeře držíte za posledních padesát let český rekord co do počtu vystoupení. Pohled do vašeho diáře však napovídá, že na podzim zamíříte třeba i do městečka Jirny. V čem se taková představení liší?

Do Jirnů jedu s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers, s nimiž jsem nazpíval CD Nebe na zemi. Díky podobným projektům se dostanu na štace, kam bych se asi normálně nepodíval. Zpívat v menším prostoru je pro mě paradoxně obtížnější než v newyorské ratejně nebo někde v divadle. Tam to ze sebe sypu do tmy, hraju pro masu lidí, což není tak osobní. Třeba pro písňové recitály je však intimita bonusem, ale jak říkám, pro mne čím menší, tím obtížnější.

Zmíněné cédéčko je plné písniček, které kdysi zněly v Osvobozeném divadle, a to nebyl zrovna operní dům. Nepoškodí vás tyhle výlety u potenciálních zaměstnavatelů?

Chápu, kam míříte, crossovery někdy dělají kolegové, kteří nemají práci, a to by pak nemuselo vypadat dobře. Kdo by chtěl někoho, koho nechce někdo jiný? Mě ale úkrok k jiným žánrům baví. Došel jsem do fáze kariéry, kdy si můžu udělat radost, věnovat se tomu, čemu chci. Snažím se vše vybalancovat tak, aby bylo jasné, že nescházím na scestí a stále se primárně věnuji svému oboru. Riziko to je, ale jsem v období, kdy si ho troufnu podstoupit. Uvidíme, zda to bude chyba nebo ne.

Promiňte mi tu naivní otázku, ale neuškodí to technice zpěvu?

To vůbec není naivní otázka, musím si dávat pozor! Ale přístup ke klasické interpretaci mi to v určitém smyslu změnilo. Já jsem byl vždycky vysazený na text a chtěl jsem, aby mi bylo rozumět a divák věděl, o čem zpívám. V popu je text ještě mnohem důležitější. Uvědomil jsem si, že mohu vyslovovat ještě dvakrát zřetelněji, než jsem to dělal. Díky tomu jsem i v klasice dál v tom, že zpívám jako vždy, ale zároveň dokážu posluchači předat ještě víc vjemů a dojmů z obsahu.

Jinak můj přístup ke zpěvu je obecně takový, že se nenechám omezovat žánrem, pokud vím, že ho dělám na výši tak, jak bych se svým jménem měl. No a s kým jiným bych měl dělat projekt typu Osvobozeného divadla než s Melody Makers? Je to nejpovolanější orchestr u nás a dost možná i jeden z nejpovolanějších v Evropě. Zároveň do crossoveru vcházím s tím, že chci zůstat sám sebou. Ono se totiž dá velmi lehce sklouznout k estrádě a toho se snažím vyvarovat. Mám dojem, že když se udělá dobrý jazz s jazzmany, je to furt lepší než udělat špatně klasiku.

Občas slýchám, že podobné projekty mohou přitáhnout mladé lidi ke klasice. Ale já si myslím, že klasika si člověka přitáhne sama, že je potřeba k ní dozrát.

Přesně tak, v mládí si vypláchnete hlavu rokenrolem a někdy po čtyřicítce si řeknete, že byste mohla zkusit něco dalšího. Já tedy rozhodně nemám potřebu lámat někoho na sílu. Spíš se snažím odstraňovat předsudky, které o klasice mnoho lidí má.

Jaké například?

Třeba že je pro horních deset tisíc nebo že musíte klasickou hudbu skrz naskrz znát, abyste si ji užila.

A není tomu tak?

Když se podíváte na ceny vstupenek nějaké popové hvězdy, lidi nemají problém dát několik tisíc za lístek, takže ve financích to asi není. Když půjde na operu celá rodina, může si sednout na balkon nebo na galerii, tam jsou vstupenky v řádu stokorun, tedy srovnatelné s kinem. Navíc nejde o každodenní záležitost.

A že je potřeba hudbu dobře znát? Jeden vyzrálejší kolega to charakterizoval velmi dobře: na tenise taky můžete jen sledovat, jak lítá míček. Ale víc si to užijete, když znáte pravidla. Tak nějak to je. Je fajn znát pravidla, ale když se hraje dobrý tenis, potěší vás už jen to, jak hezky míček lítá.

Dají se najednou uspokojit obě kategorie posluchačů?

Snažím se pracovat na nejvyšší možné odborné úrovni, aby z mého zpěvu měli zážitek znalci a profesionálové, ale zároveň chci myslet na posluchače, který se do divadla dostal poprvé v životě. Představení by ho mělo stáhnout, aniž by svůj pocit potřeboval hlouběji pitvat. Mnoho lidí také vnímá operní svět jako muzeum pro dědečky a babičky. Zčásti to tak v kontextu doby může být, zároveň si myslím, že je to příjemná reminiscence minulosti, která může nabídnout mnohé, co dnešní době chybí.

Však opera druhdy bývala velká zábava…

Jasně, ať se každý, kdo sedí v tom nejvíc tradičním a klasickém divadle, podívá na lóže. Některé mají ještě záclonky, byť se nepoužívají. Ale bývaly tam proto, že když se šlechta nudila, zatáhlo se, dali si večeři a pak zase roztáhli a dívali se dál.

V Praze v září proběhl festival Dvořákova Praha, proč se vlastně hraje tak málo Dvořákových oper?

Protože je psal od raného věku, takže ještě nebyl tak „vypsaný“. Smetana začal s operami už jako zralý autor, jeho raní Braniboři jsou už dost sofistikovaní a od Prodanky dál je to úplně jasné. Dvořákovy ranější opery nejsou tak nosné, spíš se z nich hrají úseky nebo árie, ale melodie tam jsou také krásné a stojí za provádění.

Když jsem vás slyšela zpívat, úplně jsem cítila, jak se váš mohutný hlas opírá o bránici, což je sval, který nám pomáhá dýchat. Tak mě napadá, víte, jak dlouho vydržíte bez dechu?

Déle, než jsem si sám myslel. Nějaké tři a půl až čtyři minuty by to dalo.