Článek
„Je to jako scénář z béčkového filmu. Vyhazuju odpadky u popelnic, lupnutí a domů jsem se vrátil po čtyřech měsících na vozíku. Ukázalo se, že mám špatně narostlý jedenáctý obratel hrudní páteře. Ihned operace, museli mi uvolnit míchu. Tři týdny jsem byl od pupíku dolů ochrnutý,“ začne vyprávět Tomáš, v hiphoperské komunitě známý jako Zneim Honor.
K rapu se dostal kolem šestnácti, když prožíval své uličnické období. Asi před šesti lety vzniklo nahrávací studio UG8P.
„Je to komunita muzikantů. Každý tvoří sám, ale i společně. Osmička znamená, že jsme začínali v osmém patře paneláku, ale už jsme chtěli víc,“ prozradil Vaněk, kterého v té době přestala naplňovat práce v chemičce.
Nechtěl se hádat s lidmi, řešit peníze. Dal výpověď, pronajal patrovou vilku v hradeckých Kuklenách, přestavěl ji, nakoupil techniku. V profi podmínkách začali mladí hiphopeři realizovat svůj sen. Ale když se ocitl nemohoucí v nemocnici, vše se zastavilo. Studio vyměnil za dva týdny na neurochirurgii v Pardubicích, pak čtrnáct dní rehabilitace a převoz na spinální jednotku do Liberce.
Vydělal miliony, přesto svým dětem zanechá jen malé dědictví. Chce, aby si peníze vydělaly samy
„Pracovaly tam velmi mladé sestřičky. Tak kolem pětadvaceti. Bylo nabíjející, když okolo sebe máte lidi plné přirozené energie,“ pokračuje Tomáš ve vyprávění. O to horší byl přechod do léčebny v Košumberku, kde se léčili převážně lidé v seniorském věku.
„Každopádně děkuji všem lékařům a sestřičkám, které jsem na své cestě potkal. Jsou to profesionálové,“ neskrývá vděk Tomáš Vaněk. Když se má zamyslet, co mu tato životní etapa dala, říká, že se zbavil strachu.
Smířil se, ale nic nevzdal
„Nic horšího už v životě nezažiju. Jeden doktor řekl, že to bude trvat dva tři roky, druhý varoval, že možná nebudu chodit nikdy. Začal jsem s tím počítat, smířil se,“ prozradil Tomáš.
To ale neznamenalo, že by přestal bojovat. Svému kamarádovi Martinu Boučkovi řekl, že do roka bude chodit a odejde z nemocnice po svých, a tak se nakonec i stalo. Sice ještě jeho chůze není stoprocentní, zejména venku se ještě jistí berlemi, ale vozík už nevyužívá.
Právě kamarádi a muzika hráli na cestě k jeho uzdravení velkou roli.
„Zpočátku jsem neměl myšlenky na nic, pak jsem začal skládat na notebooku, kluci mi posílali nahrávky k postprodukci. Děsilo mě, jak se na vozíku vrátím a technika bude vyházená před barákem. Takže jsem v nemocnici dělal vše proto, abych začal chodit. Jsem proto vděčný za lékařskou péči, ale i skutečné kamarády a svou rodinu, která mě v tom taky nenechala,“ neskrývá dojetí Tomáš Vaněk. Jednoduché to ale nebylo.
Podle Martina Boučka byl Tomáš stavební pilíř studia. On sám k němu jezdil z Prahy jen nahrávat a o vedení studia neměl vůbec ponětí. To měli v době, kdy byl Tomáš v nemocnici, původně řešit jiní lidé, ale ti to nedělali. Situace došla tak daleko, že nikdo nezaplatil nájem a ani se nestaral o provozní záležitosti, a studio tak museli opustit.
Naštěstí se jim podařilo brzy získat levnější nájem a studio rozjet zcela od začátku.
Nyní žije Tomáš u své sestry, která mu moc pomáhá. A vrátil se ke hře na bicí - hudební nástroj si pořídil krátce předtím, než skončil v nemocnici.
Těsně před operací si raper koupil bicí.
Ze začátku měl ale problém do hry zapojit nohy, které ho v té době ještě moc neposlouchaly. Hru tak pojal i jako formu rehabilitace, což mu následně doporučili i lékaři. Dnes kromě hry na bicí v rámci rehabilitace chodí často bos po hrubém povrchu, aby stimuloval nervová zakončení na chodidlech.
Lékaři mu ještě doporučují, aby absolvoval další rehabilitační pobyt, ale to už odmítá.
„Radši budu ve studiu. Sám chci tvořit a taky to tu už nechci nechat bez dozoru,“ dodal s mírnou nadsázkou Tomáš.
Sokolníkem na plný úvazek. Se štípanci a drápanci se musí počítat
Spávala pod mostem a pila. Na ulici je hůř než v kriminále, říká bývalá bezdomovkyně
