Obchody na vymření? Na oblíbeného živnostníka se jen tak nezapomíná

Když s fotografem dorazíme na náměstí v Havlíčkově Brodě a sejdeme Dolní ulicí ke dveřím obchodu s potravinami, který provozuje Martin Hejkal, zdá se, že uvnitř původně renesančního domu najdeme menší krámek, kam si lidé z centra města chodí pro každodenní nákup nebo pro svačinu. Klientelu jsme sice víceméně odhadli, velikost prodejny však ne.

Labyrint památkově chráněné budovy odkryje samoobsluhu, která se během let rozrostla přes zadní trakt a dvůr až do sousedního domu. V prvním patře objevíme kavárnu a poté nás Markéta Hejkalová, která dnes zastupuje manžela, provede ještě zázemím.

Překladatelka z finštiny a spisovatelka Markéta Hejkalová sice manželovi ve firmě pomáhá jen příležitostně, přesto zná historii obchodu velmi podrobně. Jakmile se přiblížilo jeho devadesáté výročí, pustila se do pátrání v archivech, což nakonec i bohatě využila v románu Dům pod náměstím, kde vypráví příběh domu i manželových předků. „Přibližně do války je z většiny pravdivý, ale potom už dost fabuluji,“ upozorní mě a položí knížku na stůl. Vyšla před necelými dvěma lety v Hostu. Přestože se těším, až si později počtu o lidech, kteří tu žili před staletími, v této chvíli mě nejvíc zajímají osudy současných Hejkalových. „Vystřídaly se tu nejrůznější živnosti, až budovu v roce 1925 koupil dědeček mého manžela,“ vrací se paní Markéta k počátkům rodinného obchodu.

Jeho zakladatel Josef Hejkal, jehož jméno na fasádě domu nás vítalo už zdálky, pocházel z chalupnické rodiny z nedalekého Kyjova. Začínal jako příručí a svůj první krám si s manželkou pronajal ve Světlé nad Sázavou. Příležitost koupit si vlastní dům v centru mnohem většího Německého Brodu pro něj tedy představovala další vítaný společenský vzestup.

„Byl to asi velice šikovný člověk, protože krám ve třicátých letech ještě rozšířil o velkoobchod koloniální a začal zásobovat malé obchody v širokém okolí. Prodával běžné i exotické potraviny, například jižní ovoce, v plynové pražírně pražil kávu a burské oříšky a nabízel víno i vlastní likéry. V době největšího rozmachu měla firma kolem patnácti zaměstnanců. Byl ve městě hodně známý, U Hejkalů se tady říkalo i za socialismu, když stát v roce 1948 obchod znárodnil,“ připomíná paní Markéta.

Ještě dva roky směl Josef Hejkal ve svém bývalém obchodě pracovat jako řadový zaměstnanec, potom ale odešel dělat nočního hlídače do místní továrny a do konce života pracoval už jen v dělnických profesích.

V rodině se vypráví, jak nikdy nepochyboval o tom, že se obchod jednou vrátí zpátky do jeho rukou. Dožil se toho však až jeho vnuk Martin, který jej získal zpátky v roce 1990. Otevřel o rok později.

„Byl to malý obchod, který umožňoval jen klasický pultový prodej. Zákazníkům jsme i běžně vážili droždí. Vzadu byly sklady a maličká kancelář. Byt v patře byl pronajatý nájemníkovi,“ vzpomíná Markéta Hejkalová.

Otevřeno měli v pracovní dny od sedmi ráno do devíti večer a o víkendu dopoledne. Při pultovém prodeji to bylo hodně náročné, a tak se v roce 1994 pustili do přestavby na samoobsluhu. Dům od té doby rekonstruovali několikrát, po zatím poslední úpravě vznikla v roce 2018 kavárna.

„Načasování nebylo nejlepší, protože brzy potom přišel covid, ale jsme rádi, že ji máme,“ podotkne paní Markéta, když se dostáváme k podmínkám, v jakých obchody fungují v posledních letech.

Hejkalovi prodávají potraviny prakticky v centru města, a tak se ani nedivím, když se dozvím, že jsou tu jediní a poblíž se zatím neotevřel žádný vietnamský krámek se stejným sortimentem. Asijské večerky totiž obvykle nahrazují původní podnikatele na místech, kde ti už svoje prodejny nedokázali udržet.

Přesto je tlak konkurence přiměl, aby se domluvili na spolupráci s řetězcem potravinářských prodejen Flop. Sdílejí s ním dodavatele, využívají společnou logistiku, zásobování i letáky, ale obchod je stále jejich a zachovávají si samostatnost.

„Hledáme si zboží i sami, máme třeba vlastní dodavatele výborných uzenin. Manžel se tomu spojení dlouho bránil, jenže tady v Brodě vzniklo během let asi pět supermarketů,“ objasňuje Markéta Hejkalová složitou situaci, v níž se jim stále daří udržet firmu s dvaceti zaměstnanci. Když poukážu na plnou prodejnu a fronty u pokladen, kolem kterých jsme před chvílí prošly, poznamená, že zákazníků naštěstí zatím neubývá. „A jak to bude dál, to zatím neřešíme,“ usměje se. Ostatně příští rok jejich obchod oslaví sto let, což představuje úspěch, jakých je opravdu málo.

Situaci všech obchodníků v Dolní ulici komplikuje skutečnost, že se v ní nedá zaparkovat. Větší nákupy se proto odsud dostávají obtížně. Pociťuje to i prodejna chovatelských potřeb, která těsně sousedí s Hejkalovými.

Nabízí všechno, co mohou potřebovat majitelé domácích mazlíčků, zákazníci však přicházejí hlavně pro věci, které mohou sami odnést. Naštěstí je jich v regálech hodně.

„Pokud jde o krmiva, tedy hlavně granule, velká balení se ani moc neprodávají, protože je lidi většinou nemají jak odvézt. Nejbližší možnost zaparkovat je na náměstí a tam se za to platí. Kupuje je hlavně několik stálých zákazníků, a některým je dokonce vozím domů. Cenám hypermarketů a e-shopů jinak těžko můžu konkurovat,“ vysvětluje majitel Daniel Mišura.

Absolvent stavební průmyslovky začal podnikat asi před dvanácti lety jen shodou okolností. Jako zaměstnanec firmy, která se specializovala na výstavbu inženýrských sítí, býval přes zimu bez práce.

V době, kdy se jim s manželkou lékařkou narodilo první dítě, se to však hodilo. Zůstal s dcerou doma a žena se vrátila do nemocnice dokončit si atestaci.

„Tehdy jsem zároveň začal přemýšlet, jak si z domu přivydělat. Popostrčila mě náhoda, když bratr začal shánět vhodný elektronický obojek na problémového psa,“ vzpomíná.

Založil si e-shop a nedostatkové elektronické obojky začal dovážet. Sám je taky pejskař, ale kynologem by se určitě nenazval. Zpočátku podnikal jen z domova, což mu umožnilo vystřídat se s manželkou na rodičovské i po narození syna. Jeho vstřícnost se vyplatila: Radka Mišurová je dnes primářkou neurologie v havlíčkobrodské nemocnici a kromě toho provozuje soukromou ambulanci.

„Po čase jsem cítil, že jsem doma zavřený už moc dlouho. Potřeboval jsem jít mezi lidi, a tak jsem si otevřel obchod pro chovatele v Jihlavě, přestože jsem musel z Pohledu, kde žijeme, asi třicet kilometrů dojíždět,“ vzpomíná. Po pár letech se přesunul z krajského města do menšího a pouze několik kilometrů vzdáleného Havlíčkova Brodu.

„Obchod se mi zatím osvědčuje, ale jen s ním by to na uživení určitě nebylo. Základem mého podnikání je pořád e-shop s obojky,“ loučí se.

O něco blíž k náměstí objevím v Dolní ulici obchod Krámek U Kačky, který prodává ručně vyráběné dárkové zboží jako svíčky nebo hračky.

Chci se majitelky zeptat, jestli si vzhledem k inflaci zákazníci teď maličkosti pro radost spíš odpustí, nebo o ně naopak nechtějí navzdory všemu přijít. Jenže Kateřina Závrská se do prodejny nastěhovala teprve loni, uprostřed krize, a tak vlastně nemá srovnání. Ještě před rokem a půl tady však prodávala obuv její sestra Kristýna Štolcová. Skončila po pěti letech, příčinou krachu byla pandemie covidu.

„Trvalo mi skoro tři roky, než se obchod rozjel a dostala jsem se z červených čísel. A sotva jsem začala vydělávat, přišel covid a lockdowny,“ vzpomíná mladá maminka, která obchod otvírala s úmyslem zaměřit se na kvalitní koženou obuv a galanterii. Jenže měsíce, kdy nesměla prodávat, ji dostaly znovu do ztráty, a protože neměla zaměstnance, nedosáhla zpočátku ani na pomoc státu. Vše musela táhnout z rodinného rozpočtu a přitom ještě splácet úvěry.

Po pandemii se navíc ukázalo, že se zásadně změnilo chování zákazníků. Zvykli si objednávat zboží v e-shopech. „Do obchodu už jich nechodilo tolik jako dřív, přestože tady si mohli vše pohodlně vyzkoušet,“ posteskne si.

„Pořád ještě mám na skladě krásné kožené boty, ale zatím jsem neměla moc času, abych je doprodala, protože jsem začala studovat zdravotní školu,“ prozradí. Zdravotních sester je dlouhodobě nedostatek, a tak doufá, že bude mít zaměstnání víceméně jisté.

S obchodem se jí loučilo těžko, ale jeho budoucnost neviděla optimisticky. „Největší význam pro mě měl osobní kontakt s lidmi. Nechtěla jsem budovat a obsluhovat e-shop. Navíc i mezi nimi vládne silná konkurence a vítězí ty velké, které mají kvůli velkému obratu možnost jít s cenami více dolů,“ vysvětluje. Neúspěch ji sice mrzí, ale uvědomuje si, že v něm není sama. „Nedávno jsem šla městem a všimla si cedule, že končí obchod, který tam byl určitě aspoň dvacet let,“ uzavírá.

Slavnou Cukrárnu Sum, která sídlí ve Wilsonově ulici v Přerově už sto dvacet čtyři let, jsem poprvé zahlédla na sociálních sítích. Snímek přitáhl moji pozornost, připomněl mi totiž dětství. Pochybnosti o jeho aktuálnosti vzbudily i příznivější ceny zákusků, než jaké jsou dnes běžné nejen v Praze a okolí.

Fotka byla však současná a interiér přerovské cukrárny skutečně připomíná doby socialismu a počátek devadesátých let, jak mi vzápětí potvrdil v telefonátu jeden ze spolumajitelů Dan Klesnil.

„My jsme od restituce vlastně pořád ještě před zásadní rekonstrukcí, ale brzy na ni konečně už dojde,“ podotkne, když se domlouváme na návštěvě.

Cukrárnu v Přerově založil jeho pradědeček František Sum a největší popularity dosáhla díky jeho dědečkovi Milošovi, který byl známou přerovskou osobností nejen díky své živnosti. Za první světové války byl jako sotva dospělý mladík odvelen na východní frontu, kde padl do zajetí, a vrátil se na počátku dvacátých let coby legionář. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje. Jako člen skupiny Obrana národa byl v roce 1940 zatčen gestapem a prošel věznicemi v Ostravě, Olomouci i Brně.

Po znárodnění obchodu komunisty ho čekal podobný osud jako Josefa Hejkala v Havlíčkově Brodě. Ve svém bývalém obchodě směl zůstat jako zaměstnanec, načež byl po nějaké době přesunut jinam. Pracoval na ústředí podniku v Olomouci, stal se kvalitářem a inspektorem.

Rodina získala cukrárnu v restituci hned po pádu bývalého režimu. Dům, za nímž se ve vnitrobloku skrývá ještě další budova s výrobnou, byl však v zoufalém stavu.

„Na rozjezd podnikání jsme si museli vzít úvěr jeden a půl milionu korun. Byla to pro nás obrovská částka, v dnešní době by to představovalo jedenáct, možná i dvanáct milionů korun,“ vzpomíná sedmašedesátiletý Dan Klesnil, který tu pracuje od začátku společně s bratrem Milošem. Věnují se ekonomické a provozní stránce, ani jeden z nich není z oboru. První se vyučil strojním zámečníkem, druhý soustružníkem.

„Firma sice po znárodnění přišla o jméno svého zakladatele v názvu, ale pořád v ní působili cukrářští mistři, kteří se vyučili u Sumů. V době restituce v ní pracovalo šestapadesát lidí, na které bylo naprosté spolehnutí,“ vysvětluje, díky čemu si troufli firmu převzít a pustit se do podnikání v oboru, o kterém tehdy téměř nic nevěděli.

Vyrábějí asi šedesát druhů zákusků, dorty a čajové pečivo a navzdory rostoucím nákladům se jim zatím dařilo udržet příznivější ceny, i když aktuální celosvětové zdražení čokolády už do nich budou muset promítnout.

Lidi k nim chodí na tradiční sladkosti, jako je punčový dort, další mají radši módnější, méně sladké ovocné zákusky s jogurtem nebo mascarpone. Čokoláda je však v cukrářství pořád ještě základ. Proto si není jistý, jaký to bude mít dopad na obchod.

„Kromě cen ale u nás drží zákazníky taky suroviny. My jsme nikdy nepřistoupili na umělé náhražky. Jedinou výjimkou jsou umělá sladidla v zákuscích pro diabetiky,“ říká.

Úpadku se sice nebojí, ale náročnou ekonomickou situaci samozřejmě pociťuje. Stačí se rozhlédnout po Wilsonově ulici, kde sídlí. „Ta malá pekárna vydržela jen pár let,“ zmíní, když se ho zeptám na evidentně dlouho prázdnou prodejnu v sousedství.

Zdá se, že dvě nedaleká řeznictví prosperují, jenže ta jsou součástí řetězce firemních prodejen. Prohlídka ulice prozradí, že zázemí velkého vlastníka s e-shopem za sebou mají i další obchody.

Kudy vede cesta k přežití malých rodinných obchodů? Hejkalovi i dědicové po Sumových na to snad přišli. Obstát mezi obřími obchodními tyranosaury, a to nejsou jen supermarkety, ale i řetězce typu Žabka, mohou jedině, když budou rychlejší, obratnější a originálnější. Možné to je, ale bohužel, jak se ukázalo při covidu, ani to je někdy nezachrání.