Nesnášíte výšky? Tak si dejte tuhle reportáž

Průmyslový areál ve Víru na Vysočině vyrostl za první republiky, postupně se rozrůstal, střídaly se v něm výroby, až zůstal nakonec opuštěný. Od roku 2022 se do něj pomalu vrací ruch, tentokrát ne tovární, ale turistický.

„Jsem vírský rodák a vždycky jsem areál vnímal jako něco, co sem neodmyslitelně patří,“ říká Novinkám David Matuška, který se spolu s dalšími rozhodl zchátralé místo obnovit. Plánů mají spoustu, jednou z prvních vlaštovek je přeměna 45 metrů vysokého cihlového komínu, který ztratil svůj původní účel, ale zůstal technicky zachovalý, v místo plné adrenalinu. Stavba se dá zlézat, dá se z ní seskočit nebo slaňovat.

Je určená jak zkušeným lezcům, tak zájemcům, kteří si chtějí vyzkoušet něco nového – jako já. Legálně a bezpečně. „Aby byl výstup na komín co možná nejbezpečnější, jako vybavení volíme klasické ferratové celotělové lezecké úvazy a ferratové brzdy,“ ukazuje mi Matuška před naším výstupem, do čeho se musím nastrojit.

Ne každý však zdejší dominantu zvládne úspěšně „pokořit“ a dostat se až úplně nahoru, někteří to podle mého průvodce vzdávají už v první půlce. Udělá se jim mdlo z výšky nebo si špatně rozloží síly a hned na začátku „přestřelí“.

Odpočinout si je možné na první pomyslné metě při výstupu, ve 26 metrech je vybudovaná plošina s výhledem na obec Vír. „Je vidět celý areál továrny, ‚ledová‘ stěna (skála, která se v zimě uměle zaleďuje - pozn. red.), Rossiho vyhlídka a celé údolí řeky Svratky,“ představuje Matuška místa, která se před námi rozprostírají v dálce.

Kdo se odhodlá pokračovat ještě výš, začne se do něj ve vyšších polohách už citelněji opírat vítr a možná ucítí pohyby komínu. „I když nejsou poryvy, jde to nahoře cítit, tak o půl centimetru, ale nelekejte se toho, je to normální,“ vysvětluje mi při šplhání.

„Tak a jsme tady!“ užíváme si společně euforii, když staneme na vrcholu osazeném malým ochozem s jednoduchým zábradlím. „To je ten důvod, proč se leze na komín, ten strašně nevšední pocit, když jste na vrcholu něčeho, co postavil člověk,“ říká Matuška.

Tímto pro mě ale zdejší adrenalinové zážitky nekončí, vracíme se na středovou plošinu, ze které se dá skočit. Nejtěžší je podle instruktora přemluvit mozek a udělat krok do prázdna. „Strach je normální, tím jsme si prošli všichni,“ pokračuje Matuška a začíná mi odpočítávat: „Tři, dva, jedna, hop…“

„Podobné zážitky dávají do života neskutečný nadhled. Když si člověk něco vyleze, třeba vysoký komín nebo například skočí z letadla, tak pak úplně jinak vnímá běžné banality,“ uvažuje nahlas.

Aktivní příznivci komínolezení neboli prekiontrie se však často vydávají i na mnohem vyšší stavby, než je ta vírská - a to jak v Česku, tak různě po světě. Jen u nás eviduje SČK kolem osmi tisíc komínů, vede jejich detailní databázi a uchovává informace i o těch, které už stroje poslaly v minulosti k zemi.

Výstupy na komíny je lákají nejen kvůli samotnému pohybu nahoru a dolů. „Někdo má rád výšky, někdo vyznává ‚poetiku industriálu‘, pro jiného je to naplnění potřeby odlišnosti, alternativního způsobu života, touhy po dobrodružství, pro někoho je to především netradiční pohybová aktivita,“ vyjmenovává Přemysl Vacek ze SČK.

Jeho členové se zpravidla snaží o dohodu s majiteli areálů a komínů a o povolení ke vstupu. „Ne vždy je možné majitele dohledat. Když nám to někdo povolí, jsme samozřejmě rádi. Za povolení výstupu umíme i pomoci například s náletovou zelení nebo výměnou zářivky, případně zhodnocením stavu komína,“ přibližuje.

„Je to často dobrodružný pohyb v průmyslových areálech, vymýšlení cest ke komínu a zpět, poznávání nových míst a zajímavých lidí, prekiontrie zprostředkovává zážitky, které se naskytnou málokomu,“ říká jeden ze zakládajících členů svazu.

Jeho počátky se datují do roku 1981, na začátku přitom stála studentská recese. Dnes sdružuje přes 1100 členů z Česka i zahraničí, má pevně dané regule či vlastní pojmosloví a ve světě prý nemá obdoby.

Vacek byl dle svých slov jedním z prvních, kdo se u nás začal komínolezectví věnovat. „Lezu už více než čtyřicet let a stále mě to baví, především z důvodu pestrosti a nevyzpytatelnosti této činnosti. Lezení beru jako vzácné obohacení svého života,“ přibližuje svůj pohled.

Za sebou má zhruba 1600 výstupů, mezi nimi i nejvyšší komín Evropy, 360 metrů vysokou dominantu elektrárny ve slovinském Trbovlje.

„Rád bych se podíval na nejvyšší prekion světa, 420 metrů vysoký komín kazachstánské elektrárny Ekibastuz. Ačkoli čas od času obešleme jejich vedení motivačním dopisem, odezvy, natož kladné, jsme se zatím nedočkali,“ vypráví o svém lezeckém snu.

Konkrétní zážitky z výprav ale sdílet nechce, některé podle něj nejsou ani publikovatelné. „Příběhů mezi komínolezci putuje mnoho, během akcí SČK není nouze o bizarní a neuvěřitelné situace,“ naznačuje. I k úrazům občas dochází, ve srovnání s jinými „sporty“ je ale jejich výskyt podle něj nižší.