Narkomanku vyléčilo až vězení, teď uklízí v nemocnici a hraje pacientům na klavír

„Kdybych v tom vězení neskončila, tak už jsem mrtvá,“ připouští žena, která takzvaně utekla hrobníkovi z lopaty. „Drogy, konkrétně pervitin, jsem brala zhruba od dvaceti let, tedy téměř polovinu svého života. Dostala jsem se k nim, když jsem zpívala v baru. Utíkala jsem z domu, rodiče byli alkoholici a hodně se hádali. A pak už jsem z toho neuměla vyskočit ven,“ vzpomíná Veronika, která před nástupem do vězení vážila 140 kilo.

„Drogy mě hrozně nafukovaly, už jsem se nemohla ani hnout. Měla jsem velké zdravotní problémy, byla jsem na tom hodně zle, chtěla jsem umřít,“ popisuje žena, která se kvůli tomu, aby měla drogy zadarmo, uchýlila i k jejich výrobě. Za to dostala tři roky vězení. „Už předtím jsem bohužel byla ještě třikrát zavřená, ale to bylo vždy jen na pár měsíců a bez té protidrogové léčby. To poslední vězení ale bylo jiné, díky léčbě jsem dostala šanci zbavit se drog, znovu začít žít a dát se dohromady se svou rodinou.“

Veronika bez drog razantně zhubla, místo 140 má nyní 79 kilo. Drogy už nechce nikdy ani vidět. „Tolik bolesti, jako jsem zažila při té protitoxikomanické léčbě ve vězení, už zažít nikdy nechci. Musela jsem si uvědomit, že ne já jsem ta ubližovaná, ale že je to naopak, že já jsem ubližovala svému okolí, rodině, společnosti tím, že beru drogy. Uvědomila jsem si, co se mnou lidé kolem mě prožívali za trápení. To bylo to nejtěžší uvědomit si to,“ vysvětluje.

Když jí bylo ve vězení nejhůře, tak utíkala ke klavíru, který tam měli. „Nikdy jsem se hrát na klavír neučila, ale vybrnkávat jsem něco uměla. Chodila jsem se k němu uklidňovat. A najednou jsem na ten klavír uměla hrát a časem i skládat. Dala jsem svou bolest a pocity do té hudby. Noty ale neumím, prostě si hraju písničky, co mám ráda, a už jsem i složila své vlastní tři skladby. Asi to bylo někde hluboko ve mně schované,“ přemítá.

Jednu skladbu věnovala své 77leté mamince, o kterou se nyní se sestrou starají, protože je těžce nemocná. Druhou pojmenovala Závislost s nadějí a třetí skladbu věnovala své spoluvězenkyni Kristýně, aby ji podpořila v boji proti drogám. „Mě pustili před rokem a Kristýna už je taky venku a taky drogy nebere. Už jsem zahrála na klavír i v opavské ženské věznici a vyprávěla tam svůj příběh, abych je podpořila a řekla jim, že mohou začít nový život bez drog,“ vypráví narkomanka a bývalá vězeňkyně.

Terapii hudbou rozdává Veronika nejen v opavské věznici, ale i v kostele v ostravském Přívoze a ve zmíněné fakultní nemocnici, kde už rok pracuje. „Uklízím, a když mám pauzu na oběd nebo po práci, než mi přijede autobus, tak si tady sednu a hraju všem na klavír. Pacientům, sestřičkám, lékařům, prostě všem, co mě rádi poslouchají. Lidé za mnou chodí a za hudbu mi děkují, pláčou a nosí mi čokolády. Hraju jim i písničky na přání, třeba Metallicu,“ usmívá se žena a neskrývá radost.

Svou práci uklízečky v nemocnici má Veronika moc ráda. „Mám jen základní školu, v sedmnácti jsem otěhotněla, mám už třiatřicetiletého syna,“ vzpomínala s tím, že vždy chtěla pracovat ve zdravotnictví. „Jako dítě jsem samozřejmě ještě chtěla být zpěvačkou, což se mi teď i daří, u klavíru i zpívám,“ směje se.

Hudbě se Veronika Žáková chce věnovat nadále, v plánu má naučit se noty. „Zatím to dělám tak, že si píseň naposlouchám, a pak se ji učím na klavír zahrát. Většinou si to předělám po svém. Hraju třeba Tři oříšky pro Popelku, My všichni školou povinní či Sanitku. Vše hraju zpaměti, používám všechny klávesy i pedály,“ ukazuje.

Mezi její další plány patří i to, že si chce udělat sanitářský kurz. „Ráda bych zde v nemocnici zůstala. Baví mě práce s nemocnými i starými lidmi, ale i s dětmi. Vidím v tom smysl svého života, jsem zde šťastná,“ shrnuje.