Sfinga módy, která nešila, přesto určovala styl

Germaine Émilie Krebs, jež se narodila do pařížské židovské rodiny, toužila být tanečnicí nebo sochařkou. To však rodina nepovažovala za dostatečně seriózní povolání a přesvědčila mladou dámu, aby se zabývala navrhováním módy. Germaine tedy začala ve 20. letech minulého století pracovat jako modistka a zároveň se učila v pařížském módním domě Premet vysoké krejčovině neboli haute couture. V její technice i práci s textilním materiálem se projevil „sochařský“ přístup, ostatně její pozdější ikonické modely připomínají antické sochy.

Germaine nebyla jen umělecky nadaná, ale také obchodně zdatná, a tak v roce 1933 společně s obchodní partnerkou Julií Bartonovou otevřely módní dům Alix Barton, později přejmenovaný na Alix. Již v první kolekci uplatnila řasení a drapování látek a nové materiály, což pozitivně hodnotila kritika i zákaznice.

V roce 1937 se Germaine provdala za malíře ruského původu, jehož jméno Serge Czerefkow ji posléze inspirovalo k novému názvu značky a módního domu. Germaine přijala křestní jméno Alix a příjmení Grès, což byl kvazi anagram jména jejího manžela. V pracovním rozletu návrhářku zbrzdila německá okupace a hlavně obchodní partnerka, která s cílem získat většinový podíl ve společné firmě poukázala na Alixin židovský původ. Alix uprchla i s dcerou z města a o rok později svůj podíl v módním domě prodala. Chtěla úplně opustit Francii a následovat manžela na Tahiti, ale slavný návrhář Lucien Lelong přesvědčil nacistické důstojníky, aby se kvalitní pařížské módy jen tak lehce nevzdávali.

Alix nakonec otevřela v roce 1942 vlastní obchodní dům a začínala znovu. Její návrhy však ignorovaly novou estetickou doktrínu, klientelu i omezení uvalená německými okupanty na textil a oděvy. Kvůli tomu i kolekci plisovaných šatů v barvách francouzské trikolory se opět ocitla v nelibosti a v roce 1944 musela svůj obchodní dům zavřít. Madame Grès, jak se jí mezitím začalo říkat, se uchýlila do Pyrenejí, kde zůstala až do osvobození Paříže.

Madame Grès přistupovala k materiálu s velkým respektem. Technicky ho ovládala, zároveň vynikala manuální virtuozitou v kombinaci s citem. Tímto intuitivním přístupem k látce se odlišovala od současníků. Podobně jako sochař hněte hlínu, ona tvarovala látku v moderní, nadčasové a neotřelé modely lichotící ženské siluetě.

Počáteční šířku látky zmenšovala technikou plisování téměř obsedantně, trpělivě záhyb po záhybu. Tento až meditativní proces trval i tři sta hodin a na jedny šaty spotřebovala až dvacet metrů látky. Výsledkem však byly dechberoucí dlouhé róby z bílého hedvábného žerzeje, které charakterizovalo plisování a draperie v nekonečných variacích a stupních splývavosti.

Jemné řasení postupovalo od ramen dolů, tvarovalo poprsí, linii pasu zvýrazňovala žerzejová šňůrka nebo nařasení. Žena v takových šatech připomínala antickou bohyni.

Hedvábí bylo díky poddajnosti a lehkosti oblíbeným materiálem Madame Grès. „Duši a povahu hedvábí poznáte z jeho doteku,“ tvrdila. Tvořila i z jiných prvotřídních látek, z nichž některé vznikaly výhradně na zakázku. To byl příklad zlaté a černé lesklé pleteniny nebo světle modrého piké (látka s reliéfovou strukturou povrchu, která imituje prošívání).

Výběr látky Madame Grès vždycky vyzdvihovala jako rozhodující. O její oddanosti materiálu svědčil i fakt, že u každého modelu vždy uváděla název materiálu a kdo ho vyrobil.

Vášeň pro sofistikované, přepychové a avantgardní textilie by však nestačila. To, co udělalo z modelů Madame Grès legendu, byl technický perfekcionismus a nespoutaná představivost, přičemž obého jí bylo dáno do vínku snad nevyčerpatelně. Vytvořila jeden model, který neustále zdokonalovala a proměňovala. Byla otevřená i novým vlivům, k nimž patřilo japonské kimono, indické sárí nebo mexické serape. V 60. letech dospěla až ke „kokonové“ podobě šatů bez knoflíků a zipů. Na závěr kariéry v 80. letech Madame Grès konečně dosáhla svého vytouženého cíle: vytvořila šaty beze švů (přehýbáním látky různými směry).

Madame Grés patřila vedle Maggy Rouffové, Elsy Schiaparelliové a Coco Chanel k návrhářkám, jimž se v meziválečném období podařilo ovládnout pařížský módní trh. Podílela se na obnovení dominantního postavení haute couture, které obhajovala pro vysoký standard ručního zpracování, používání mimořádně kvalitních látek a neustálé hledání nového.

„Haute couture je a navždy zůstane tavicím kotlem nápadů a experimentů!“ bylo její heslo. Platilo a platí dodnes, protože navzdory proměnlivosti módy a masové oblibě oblečení z konfekce dokázala značku úspěšně vést až do roku 1988.

Její modely oblékalo mnoho významných osobností jako například Wallis, vévodkyně z Windsoru, Paloma Picassová, Grace Kellyová, Marlene Dietrichová nebo Greta Garbo. Profesní i osobní život však plně zasvětila krejčovskému řemeslu. Madame Grès, známá jako sfinga módy, žila po odchodu do důchodu v osamění a v chudobě.