Petr Lněnička: V kůži Jiřího Markoviče

Kvůli roli kriminalisty Markoviče, usvědčujícího čtyřiadvacetiletého vraha a kanibala Ladislava Hojera, musel herec Petr Lněnička (44) oholit svůj plnovous a přibrat deset kilo. S legendárním kriminalistou jsem se před devíti lety setkala a měla tak možnost porovnat jeho seriálové ztvárnění se skutečností. Seriál, který přijali kladně jak diváci, tak kritika, se odehrává v polovině osmdesátých let minulého století.

Tento příběh tvůrci Jaroslav a Tomáš Hruškovi spolu s režisérem Soukupem převedli do podoby šestidílné televizní minisérie. Když pro ni hledali představitele hlavní postavy, policajta Jiřího Markoviče, padl jim do oka herec Petr Lněnička. Ačkoli původně bylo ve hře mnoho známějších herců, roli získal právě on. Jeho ztvárnění slavného kriminalisty, včetně fyzické podoby, mimiky a mluvy diváky okouzlilo.

„Když jsem šel na kamerové zkoušky, dostal jsem rovnou celý scénář. Moc se mi líbil a zaujal mě. Dobou, ve které se odehrává, i tím, že je podle pravdivého příběhu. Ten byl navíc vyprávěn z úhlu pohledu vyšetřovatele, což se často nestává,“ myslí si Petr Lněnička.

Na roli se poctivě připravoval. Sledoval filmové rozhovory s Jiřím Markovičem, všímal si, jak chodí, stojí, mluví. Jakou má dikci a jak pohybuje ústy. A samozřejmě taky to, jak kouří, protože Markovič byl vášnivý kuřák.

„Hodně jsme si o tom všem samozřejmě povídali s režisérem Pavlem Soukupem. Něco nám přišlo zajímavé, něco jsme vynechali. Nešlo o to, abych byl úplně stejný jako Jiří Markovič. Ale například jeho mluva mě zaujala, měl ji specifickou. Jiří Markovič se narodil v Boleradicích, ale žil v Praze. Měl jen lehounký moravský přízvuk, ale nářečím nemluvil. Chtěl jsem, aby si toho divák všiml, ale nebyl si jistý, zda tam přízvuk je, nebo ne,“ přibližuje Petr Lněnička.

Žádné líbivé krasavce do rolí policajtů si režisér Soukup nepřál. „Chtěl, abych vypadal tak, jak jsem ještě v žádné roli nevypadal a ani nebudu. Snad se to povedlo. Proměně jsme šli naproti nabarvením mých vlasů, oholením vousů a kily navíc. Vlasy mi vyčesali a kouty zvětšili. Postupně docházelo k mojí proměně a já se stával Markovičem.“

Jeho postava v seriálu vykouří mnoho cigaret. I to byla herecká výzva, zvlášť pro nekuřáka Lněničku. Hodilo se mu, že už na DAMU rád pozoroval lidi v hospodách, jak kouří. Jak drží cigaretu a celé tělo.

„V rámci natáčení jsem vykouřil i dvacet cigaret denně. Některé jsem nedokouřil, jindy jsem během jednoho záběru vytáhnul dvě. Ne že by mi kouření zachutnalo, ale bral jsem to dost přirozeně. Nevadilo mi. Když skončilo natáčení, skončil jsem automaticky i s cigárama,“ vysvětluje Petr Lněnička a dodává, že také musel přibrat.

„Přibral jsem deset kilo. Šlo to snadno, dopřál jsem si všechno, co mi kdy chutnalo, a já si to běžně zakazoval. Jenže během dvou týdnů mě to přestalo bavit. Nebylo už, co bych nového ochutnal. Dával jsem si tedy jídlo na noc, po tom jdou kila nahoru spolehlivě.“ Co na jeho proměnu říkalo okolí? „Moje děvče vědělo, o co jde. Moc se jí nelíbilo, že mám jinou barvu vlasů a částečně i chování. Nebylo to pro ni snadné. Kolegové i rodina naopak mlčeli a na nic se neptali. Jindy reagují na každou změnu mé vizáže a ptají se, co točím. Kila navíc ale nijak nekomentovali, asi se styděli,“ směje se herec.

Jeho protihráče, vraha Hojera, si zahrál mladý herec Petr Uhlík. Šlo o jeho první velkou roli a zhostil se jí se stejnou bravurou jako Lněnička té své. „Neznali jsme se, ale scénář nás oba oslovil. Věděli jsme, že do natáčení chceme dát víc, než se do projektů dává běžně. Ještě před začátkem jsme spolu zašli na pivo. Bylo to vtipné, protože Petr Uhlík kvůli roli vraha Hojera musel naopak hubnout. Držel dietu pod odborným dohledem. V hospodě pil jen čaj, zato já si mohl dát tlačenku a pivo.“

Vztah mezi vrahem Ladislavem Hojerem a kriminalistou Markovičem byl zvláštní. Když jsem s Markovičem v roce 2015 dělala rozhovor pro Magazín Práva, sešli jsme se v malé hospůdce v pražských Ďáblicích. Kouřil dost, stejně jako v seriálu, a dal si malého ferneta. S chutí vyprávěl o své práci a bylo znát, že ji bral jako životní poslání. Byl neobyčejně empatický a dokázal vyvolat dojem osobní a lidské blízkosti. Sešli jsme se kvůli zmizení devítileté Aničky Janatkové z pražské Troji. Tragický případ smrti blonďaté holčičky tehdy otřásl českou veřejností. Markovič byl již v té době v důchodu a měl před sebou ještě sedm let života. Zemřel v říjnu roku 2022.

O Ladislavu Hojerovi mi řekl, že měl vynikající orientační smysl a topografickou paměť. Domníval se, že oboustranný sirotek a vyučený sklář Hojer se sice přiznal k pěti vraždám, ale na kontě jich měl ještě víc. Markovič věděl, že Hojer je citově zcela oploštěný a že mu šlo jen o to, aby cítil nad svou obětí převahu. Vraždil po celé republice. Třetí z jeho obětí, nalezená na Slovensku u Košic, dodnes nemá jméno. Na čtvrtou, kterou si vyhlédl v lednu 1981 v brněnské tramvaji kvůli koženému kabátu, který měla na sobě, protože mu tím připomínala ženu, jež se mu kdysi líbila, si počkal v parčíku mezi paneláky. Osmnáctiletá dívka šla právě z divadla a Hojer jí štěpařským nožem rozřízl večerní šaty od hlavy až k patě tak, že neměla jediný škrábanec. Pečlivě jí srovnal boty a pak odřízl prsa a genitálie, které si odnesl v igelitce a později snědl.

„K téhle vraždě se přiznal, už když jsem ho vyslýchal kvůli jiné a chtěl po něm seznam všech, na které kdy zaútočil. Když popsal tuhle vraždu a podařilo se ji řádně datovat, kolegové z Brna radostně skočili do auta a okamžitě přijeli, protože neobjasněný spis tohoto zločinu už byl vysoký na tři metry,“ vysvětlil mi tehdy během schůzky Jiří Markovič.

Připustil, že svérázný Hojer s černým smyslem pro humor se k němu neobyčejně upnul. Na místech rekonstrukcí zločinů, kterých se Markovič nemohl zúčastnit, mu maloval obrázky, aby věděl, co se dělo.

„Jednou jsme míjeli dvě dívky stojící u cesty a on najednou vykřikl, ať zastavíme. Co je, ptali jsme se ho. ,Vy nevidíte ty holky?‘ vyhrkl. ‚Tak já bych je udělal a tady pan Markovič by si to rovnou zúřadoval,‘ smál se. To jsou světy, viďte?“ říkal mi Jiří Markovič. Netušil, že tahle scéna bude jednou zfilmována, navíc v seriálu pojmenovaném po něm.

Jiří Markovič měl nadstandardní vztah také se spartakiádním vrahem Jiřím Strakou. Podle něj byl Straka typ anetické osobnosti, vyznačující se necitlivým, morálce odporujícím chováním. Takoví lidé umějí někoho zabít jako mouchu.

Blízký vztah navázal i se sadistickým vrahem Vladimírem Tekverkem. Tento vysoce inteligentní letecký inženýr nezvládl svou úchylku. S vraždou sousedky se svěřil manželce a ta ho odvedla na policii. Odseděl si pětadvacet let a díky své inteligenci vyšetřovatelům zprostředkoval, co se děje v hlavě sadistického zločince.

„Pracuje teď jako správce zámku. Je rozvedený, ale dal si do pořádku vztah s bývalou manželkou i se synem. Taky mi namaloval obraz, mám ho pověšený v ložnici. Ten chlap je mi blízký,“ prozradil mi Markovič.

Slavný kriminalista si dokázal pachatele získat a zároveň u nich mít autoritu. Metoda Markovič podle Petra Lněničky není žádným propracovaným postupem. „Kdyby se to dalo převést na metodu, mohli by to používat i ostatní, ale on měl v sobě něco nepopsatelného. Něco, co z něj vyzařovalo. Někteří jeho kolegové se snažili jeho práci napodobit. Věděli, že má pachatele za rovnocenné partnery, že je neponižuje. Snažili se to od něj učit,“ podotýká Petr Lněnička.

Dodává, že podle svědectví se ve společnosti šéfa pražské mordparty lidé prostě cítili dobře, což mohu potvrdit. „Asi proto, že měl vyřešeného sám sebe. Měl i hezké manželství. Mohl se více soustředit na ostatní.“

Petr Lněnička poctivě hledal styčné body, snažil se ze sebe vytáhnout, co by mohl mít s Markovičem společného. Podobně intenzivně se připravoval na roli vojáka ve filmu Tobruk režiséra Václava Marhoula. Tehdy absolvoval sérii vojenských výcviků u elitních vojáků.

Také v divadelním spolku Kašpar, kde působí už pětadvacet let, neměl o výrazné role nouzi. Jeho herecký rejstřík je široký. Sugestivně a s až mrazící věrohodností ztvárnil lehce retardovaného chlapce v inscenaci Helverova noc. Jeho velkou hereckou příležitostí byla titulní role v Hamletovi. Zahrál ho velmi civilně a s použitím střídmých hereckých prostředků. Zcela odlišnou tvář ukázal v další klasice - jako sebejistý a až zvráceně zábavný a bavící se Petr Stěpanovič Verchovenskij v Dostojevského Běsech.

V době natáčení minisérie musel některé své aktivity, jako třeba dabing, rozhlas nebo načítání audioknih, omezit. Přiznává, že si dal oddych i po dokončení seriálu a také chystaného filmu Jiřího Mádla Vlny. Mimo jiné proto, že se stará o dvanáctiletého syna Kryštofa a chce se mu věnovat.

„Jsem nyní zdravě vytížen,“ směje se herec. Svou původní váhu má už zase zpět a nechal si narůst i plnovous, který se výborně hodí k jeho roli Bedřicha Smetany ve hraném dokumentu ke dvoustému výročí narození hudebního velikána.