Olympijské kolekce vždy vzbuzovaly spoustu vášní. Zalíbit se nejde všem

V začátcích novodobé olympijské historie nebylo jednotné oblečení sportovní výpravy téma. Kde nebylo zahájení, nebylo ani slavnostního nástupu sportovců, a tudíž nebylo třeba řešit, jaký outfit světu jednotlivé národy předvedou. Jak říká Šárka Rámišová, kurátorka Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea a spoluautorka publikace Móda pod olympijskými kruhy, škála rozličných olympijských ceremonií se vyvíjela postupně. Čas módních návrhářů měl teprve přijít.

„Slavnostní zahájení olympijských her se odehrálo poprvé v roce 1908 v Londýně. Tehdy bylo zvykem, že čeští sportovci, kteří vystupovali jako národnostní skupina pod rakousko-uherskou výpravou, si oblékli nejslavnostnější oděv, který vlastnili. Pro sokoly to byl například jejich kroj a pro vojáky slavnostní uniforma.“

Kromě oblečení si účastníci her museli v dřívějších dobách částečně ze svého hradit i cestu a pobyt. Na výdaje přispíval jen domovský sportovní klub, někdy se skládala veřejnost.

Prvním jednotícím prvkem české výpravy byly slaměné klobouky ve Stockholmu v roce 1912. Naši už tam také soutěžili v dresech, které všem ozdobil český lev. „Sportovce pojila národní identita, kterou na mezinárodních hrách reprezentují. Nevystupovali jako jedinci, kteří bojují sami za sebe, ale za svůj národ. Stejnokroj měl tudíž beze slov vyjádřit národní hrdost a tradice, “ říká Šárka Rámišová.

Jak se mezi veřejností zvyšoval zájem o olympiádu, začaly do ní vstupovat další subjekty, společenské a politické nevyjímaje. Přibývalo akcí kolem a také kufrů s oblečením. Vedle sportovních dresů soutěžící čím dál více potřebovali i oděvy více formální.

Dnes se na zahájení olympijských her upínají miliardy párů očí televizních diváků, záběr na jednu delegaci trvá v průměru 10 až 15 vteřin. Módní návrháři to vědí moc dobře, proto často sahají po výrazných akcentech nebo extravaganci, které okamžitě zaujmou. Divák nemá čas ocenit sofistikované střihy nebo filigránské nápady, tady to musí jít přímo na komoru.

Tvůrce letošní nástupové kolekce Jan Černý to trefil evidentně přesně, protože teď návrháře oceňovaného mezi módními fajnšmekry zná takřka celý národ. Co o jeho práci koluje v éteru, je věc jiná. Ale mluví se o něm, potažmo o sportovcích i olympiádě, takže z toho těží všichni zúčastnění.

Seznam tvůrců, kteří se pod nástupové kolekce českých a československých sportovců podepsali, je dlouhý a plný zajímavých jmen. Například v roce 1936 vytvořila modely oděvní firma ROLNÝ, věhlasný podnik své doby, který měl po Československu 95 prodejen a expandoval i do zahraničí. Z této olympijské kolekce se ve sbírkách Národního muzea nachází pouze pokrývka hlavy ve tvaru lodičky, ale z dobových fotografií je patrné, že se jednalo o společenský oděv, který se dal dobře využít i po skončení her v civilním životě. Tato praktičnost byla preferována až do 90. let minulého století.

V období socialismu návrhy speciální kolekce zajišťovali návrháři národních podniků, které oděvy také šily. Ostatně nikdo jiný tady k dispozici nebyl. Žádná hitparáda kreativity to tehdy nebyla. A i tak se museli sportovci na modelech finančně podílet. Například na LOH v Tokiu v roce 1964 si gymnastky na vlastní náklady pořizovaly bílé lodičky a kabelky. Po revoluci byl naopak hlad po všem zahraničním, takže v roce 1992 vyhrála veřejnou soutěž německá firma Steinebronn (ZOH Albertville).

Pak už se úkolu chopili zase Češi, jmenovitě módní salon Vihanová (LOH Barcelona, 1992). Magdalena Vihanová podle vzpomínek zúčastněných šila kolekci „téměř na koleni “. Byl to holt menší módní salon a zakázka obrovská.

Nikdy se prý ale nestalo, že by firmy nestihly oblečení dodat včas. Byť to někdy bylo o pověstný fous, zejména v případech, kdy měly kolekci na starost právě menší salony.

„Letní kolekce jsou pro výrobce vždy náročnější než ty zimní, “ vysvětluje Šárka Rámišová. „Zimní sportovci mají postavy více či méně podobné. Mezi letní sportovce naopak patří drobná gymnastka, vysoký basketbalista a také objemný vzpěrač. V tomto případě je zapotřebí vyrábět oděv na míru daným postavám, což výrobu prodlužuje. A nesmíme zapomenout ani na paralympioniky, kteří se oblékají do totožné kolekce. Pro ně se oblečení speciálně upravuje.“

Spolupráci na kolekci si vyzkoušel také věhlasný módní salon E.daniely, který v návrhu kolekce pro Londýn 2012 využil slavný obraz Dvojbarevná fuga malíře Františka Kupky. Prvky z obrazu se objevily i na legendárních modrých holínkách, které vyvolaly podobné odsudky jako letošní olympijská nástupová kolekce. Modré holínky však nadchly svět. A nakonec i my na ně dnes vzpomínáme jako na něco, co nás nápaditě odlišilo od ostatních výprav. Salon E.daniely využil svých patnáct vteřin beze zbytku a nabídl kolekci mladistvou, vtipnou a originální.

V roce 2021 rozpoutala vášně designérka Zuzana Osako, která pro Tokio navrhla modely inspirované tradičními českými lidovými kroji, doplněné prvky japonské kultury, kde návrhářka žila. „Vždyť vypadají jako sedláci!“ reagovala na její kolekci tehdy část veřejnosti.

Do výsledné podoby kolekce už dost dlouho mohou mluvit i samotní sportovci. „Pokud vím, spolupráce se sportovci byla navázána již v roce 1980 před zimní olympiádou v Lake Placidu. Ale je možné, že to bylo i dříve,“ říká odbornice na dějiny tělovýchovy Šárka Rámišová.

Olympionici jsou vedle funkcionářů Českého olympijského výboru součástí užšího pracovního týmu a kromě praktičnosti se stejně jako všichni zúčastnění vyjadřují k designu. Letos sportovce zastupoval kanoista Lukáš Rohan. Takže pokud máte s trenčkoty problém, obraťte se prosím na něj.

Sportovci si samozřejmě oblečení dávno neplatí. Dostanou ho v rámci reprezentace a po skončení olympiády si ho mohou nechat. Tak to ale nebylo vždycky. V dobách socialismu ho sportovci po akci museli vrátit a bylo předáno dalším. Existovala také možnost si oblečení odkoupit, příslušné ceníky se zachovaly.

O tom, že módní návrhář, který se „připlete “ k olympiádě, nese kůži na trh, asi nepochybuje nikdo, kdo si v posledních týdnech otevřel sociální sítě. Šárka Rámišová má jasno: „Návrhář musí být na kritiku veřejnosti připravený. Ta by ale měla být podložená fakty a diskuse vedená slušně a diplomaticky. Nelze se zalíbit všem a nemělo by to být pro návrháře důležité. Dříve byla často kritizována jistá nemodernost a konzervativnost našich olympijských kolekcí. Dnes zase vadí extravagantnost.“

Boomerům, jak mladí nazývají generaci padesát plus, se možná nová olympijská kolekce nelíbí. Akcentuje životní styl, který jim je přece jen už trochu vzdálený. Však se rozhlédněte kolem sebe, jak chodí oblékaní lidé kolem dvacítky. Over size modely, pohodlí, někdy to trochu vypadá jako vytažené z bůhvíjakého brlohu. Tak proč si myslíme, že by se stejná generace lidí měla na olympiádu obléknout jinak?

Hlavní je přece nápaditost, trendovost a energie. Ani jedno nelze olympijské kolekci od Jana Černého upřít. Celé to pak trefně shrnul šéf Českého olympijského výboru Jan Kejval: „Moje děti mi říkaly, že je to super, moji vrstevníci zas, že jsme se zbláznili.“ Tak si vyberte.