Kůže a kožešina pořád frčí. Aktivistům navzdory

„Tohle je kopie bundy amerických pilotů z druhé světové války,“ sahá Zdeněk Rinth v šicí dílně mezi ramínka s oblečením a vytahuje jeden pánský kousek v tmavě hnědé barvě. „Označuje se jako Bomber B3. Dělá se v různých variantách a materiálech, ale tohle je klasika,“ říká o bundě, jež je celá ušitá z jehnětiny, a to v úpravě napalan, tedy s vlnou na vnitřní straně a s upravenou a vyhlazenou kůží zvnějšku. Nepřírodní jsou na celém oděvu jen kovový zip a přezka na utažení kolem krku.

V nabídce trutnovské Kary, tradiční značky kožené a kožešinové módy, jde o stálici. Na internetu byste bundy tohoto typu našli i v levnějších variantách ze syntetických materiálů, ale kdo ji chce mít z pravé kůže, musí vytáhnout přes deset tisíc korun. „V současnosti je v módě slovo udržitelnost,“ připomíná Zdeněk Rinth, spoluvlastník a předseda představenstva firmy. „Podle mě má kůže svou udržitelnost zabudovanou v genech. Kožená bunda stejně jako kožený potah v autě vám vydrží léta.“

Výraz, jenž mu podle jeho slov obzvlášť leží v žaludku, je takzvaná ekokůže, někdy též nazývaná veganská. Obvykle se pod ní skrývá syntetika, která má vzhled a vlastnosti svého vzoru imitovat. „Když pravou kůži vyhodíte, za rok nebo za dva se rozloží. Když vyhodíte umělou, rozloží se za několik set let. A když ji spálíte, uvolní se jedovaté plyny. Tak si vyberte, co je eko,“ poznamenává.

Hlavním materiálem při výrobě pánských i dámských oděvů, které jsou v nabídce trutnovské společnosti, je kůže, nikoli kožešina. „Jednoznačně dominuje jehnětina, která je doplněna vepřovicí nebo kozinou. U doplňků, jako jsou peněženky, je to hovězina,“ prozrazuje čtyřiasedmdesátiletý Zdeněk Rinth.

Ve firmě, která vznikla po druhé světové válce sloučením kožešnických závodů v celé republice, strávil téměř celou svou kariéru. Po revoluci dokázal spící značku přivést k životu, a když ji před sedmi lety prodával, věřil, že už se jen bude těšit z důchodu. Jenže v době covidu skončila Kara pod novými vlastníky v insolvenci. Rinth se proto spojil s českou investiční skupinou Natland a opět usedl do ředitelského křesla, jak jinak než koženého. Společně vrátili podnik do zisku, aktuálně zaměstnávají sto padesát lidí a provozují dvaatřicet prodejen v Česku a na Slovensku.

Tradiční logo s liščí hlavou připomíná skutečnost, která část veřejnosti dráždí. Ačkoli pracují převážně s kůžemi hospodářských zvířat, další surovinou je kožešina těch druhů, které jsou pro tento účel chované - lišky stříbrné a modré, psíka mývalovitého neboli mývalovce a norka. Doplňuje je králík coby domácí zvíře chované především na maso.

Pro někoho může být stálý zájem kupujících o tyto oděvy překvapením, protože už mnoho let sílí iniciativy, které se odvětví snaží utlumit. Významným počinem se v tomto ohledu stal zákaz kožešinových farem, jenž v Česku platí od roku 2019. Podle spolku OBRAZ - Obránci zvířat, který za opatření bojoval, zákon funguje bez problémů a o žádných nelegálních pokusech zprávy nejsou. „Kožešinové farmy byly obzvláště kruté, protože držely v malých drátěných klecích divoká, tedy nikoliv domestikovaná zvířata - především lišky a norky,“ připomíná mediální zástupce spolku Pavel Buršík.

Tato zvířata podle jeho slov obývají v přírodě rozsáhlá teritoria a mají velkou potřebu pohybu a přirozeného chování. „Lišky si například hloubí nory a norci zase milují vodu. Živoření v klecích pro ně bylo doslova peklem, ze zoufalství se sebepoškozovali, docházelo ke kanibalismu nebo k psychickým poruchám,“ uvádí a dodává, že na jeden norkový kožich byly potřeba desítky zvířat, jejichž stažená těla se jen vozila do kafilerií. Podle Zdeňka Rintha z Kary padlo na jeden norkový kožich patnáct až třicet zvířat.

Pavel Buršík připouští, že byznys kožešinových farem v Česku se nikdy nerozšířil tak jako třeba v Polsku nebo v Pobaltí. Fungovalo jich u nás podle jeho odhadu přes dvacet a kritizovány byly dlouho před začátkem platnosti zákona.

Na farmě ve Vítějevsi na Svitavsku kdosi v roce 2005 vypustil z klecí přes tisíc lišek a norků. Útokům čelila také farma v Dolní Cerekvi na Jihlavsku, z níž se opakovaně dostaly na svobodu desítky i stovky norků. Z nabyté volnosti se však zvířata patrně dlouho netěšila, protože neměla instinkty pro přežití v přírodě. Jiný způsob zvolili protestující na farmě v Ratmírově na Jindřichohradecku. V roce 2015 postříkali barevným sprejem dvanáct set norků, čímž jejich srst znehodnotili.

Ruku v ruce s postupným zákazem farem v evropských zemích se k iniciativě začaly hlásit oděvní firmy. „Nechci kvůli módě zabíjet zvířata. Nepřijde mi to správné,“ oznámila před sedmi lety návrhářka Donatella Versace. Připojily se i další slavné značky jako Armani, Hugo Boss, Gucci nebo Dolce & Gabbana. Nadále však šijí z kůže hospodářských zvířat a některé jejich zimní kousky s imitací kožešiny kolem krku evokují pravou lišku či norka, tedy podvědomou představu něčeho kvalitního a hřejivého.

„V současnosti je velká šance, že zákaz kožešinových farem projde na celoevropské úrovni, v optimálním případě včetně zákazu dovozu z mimoevropských zemí,“ doufá Pavel Buršík.

Zdeněk Rinth přiznává, že moderní umělé tkaniny dovedou tepelný komfort zajistit také, a netají proto, že kožešina v současnosti slouží převážně jako ozdobný prvek na límce nebo kapuce, případně ve větší míře na vesty a ponča. Imitace nedokážou podle jeho názoru estetiku pravé kožešiny napodobit.

Zákaz kožešinových farem v Česku se jeho podnikání nedotkl, protože už dlouho před ním z tuzemska nic s výjimkou králíků neodebíral. Na otázku, odkud tedy Kara získává kožešiny, odpovídá jednoduše - z těch zemí, kde farmy ještě fungovat mohou. „Nakupujeme na helsinské aukci, která je jednou ze tří největších kožešinových aukcí na světě,“ upřesňuje.

„Každý nabízený kus má svou známku a čárový kód, podle kterého je možné dohledat, z jaké země a z jakého chovu pochází. Musí být certifikovaný a domnívám se, že skoro žádný jiný chov není tak pečlivě sledován jako u kožešinových zvířat,“ říká.

Stále se však jedná o divoká zvířata, proti jejichž uzavřenému chovu ochránci bojují. „Samozřejmě že norek a liška jsou šelmy,“ uznává šéf oděvní firmy, „ale jsou to už domestikované, speciálně vyšlechtěné druhy pro tento účel, v barevných mutacích, které v přírodě nenajdete,“ tvrdí.

Jehnětina, která je základem koženého zboží, pochází nejčastěji z oblasti kolem Středozemního moře a z Blízkého východu, kde jsou tradice chovu ovcí i jejich celkové počty mnohem větší. Tyto druhy jsou však chovány především na maso či vlnu, což je akceptovatelné i pro ochránce zvířat.

„Používání kůže či kožešiny, které vznikají jako vedlejší produkt například u králíků, je nadále umožněno,“ konstatuje Pavel Buršík z Obránců zvířat. „Určitě roste poptávka po materiálech, které nepocházejí ze zvířat. Na druhou stranu velká část lidí vnímá rozdíl mezi zabíjením zvířat za účelem potravy, kdy je kůže či kožešina vedlejším produktem, a zhýralostí stahování kůže zvířat, jejichž těla jsou pak jakožto odpad zahozena.“

Jako řešení, které by uspokojilo příznivce i odpůrce pravých kožešin, se nabízí využití domácích zdrojů v podobě odlovené lesní zvěře. Vždyť jen za sezonu 2022/23 ulovili myslivci podle statistik Českomoravské myslivecké jednoty asi osmdesát tři tisíc lišek.

Zdeněk Rinth to však odmítá: „Naše lišky obecné jsme v minulosti také používali, ale nebyl s nimi úspěch. Zkoušeli jsme je i přebarvit na lišku modrou, ale také to nedopadlo,“ říká a vysvětluje, že srst naší „zrzavé“ lišky není tak bohatá a kvalitní jako u její vyšlechtěné příbuzné z farmy. V tomto ohledu tedy opět rozhodují estetika a nároky kupujících.

Také kůže a kožešiny lesních zvířat, která jsou zpracována na maso, většinou nenacházejí uplatnění a končí v kafilerii. Potvrzuje to Josef Kopačka, šéf firmy Šumavská zvěřina z Petrovic u Sušice, předního zpracovatele zvěřiny v Česku. Zájem obchodníků o stažené kůže se podle jeho slov týká pouze jelena evropského, jelena sika a daňka.

„Srnec, prase divoké, muflon, to všechno je kafilerka. Kdysi byl zájem o všechno, ale přišlo se na to, že třeba kůže ze soba za polárním kruhem netrpí na parazity a je kvalitnější,“ objasňuje.

Poptávaná kůže z naší zvěře dosud nachází využití třeba ve výrobě jelenice, tedy vysoce savé utěrky, která se hodí třeba na leštění automobilů. Jelení kůže je velmi oblíbená také v Bavorsku, kde se při různých příležitostech nosí kožené kalhoty nebo sukně z ní ušité. Předložky ke krbu ale skoro nestojí za řeč, podle jeho mínění tak končí jedna kůže z tisíce.

U Josefa Kopačky nakupují také lidé, kteří vyznávají indiánský způsob života, z kůže šijí oblečení, bubínky a další věci. Jeden nadšenec je dokonce po indiánsku vydělává zvířecím mozečkem, s jehož pomocí se odstraňují chlupy. „Jelení mozeček mu ale neschovávám, na to si v řeznictví normálně koupí vepřový,“ směje se.

Jako další, dnes už ale překonaný způsob, uvádí využití vydělané srnčí kůže coby potahu protézy nahrazující končetinu. „Nejvíc se totiž podobá struktuře lidské kůže,“ vysvětluje. Jelení srst z jeho podniku putovala také k výrobci hokejové výstroje, jenž jimi vycpával takzvané betony, tedy brankářské chrániče nohou. „Používal k tomu zimní chlupy, které mají nejlepší vlastnosti, jsou duté a dobře se deformují.“

Zdaleka největší poptávka je však po hovězích kůžích, které používají obuvníci, výrobci nábytku nebo automobilových potahů. Volant a řadicí páka potažené kůží dnes tvoří standardní výbavu modelů mnoha automobilek.

Největším zpracovatelem hovězího masa v tuzemsku je společnost Maso Uzeniny Polička, která sídlí v Kamenci u Poličky. Podle vedoucí marketingu Marcely Niklové porazí řádově tisíce kusů skotu ročně. „Kůže z nich se ošetří a prodávají převážně do zahraničí. V České republice již v podstatě není v oblasti kožedělného zpracování firma nebo dílna, která by velké hovězí kůže zpracovala,“ sděluje. Využity jsou podle ní především v textilním a obuvnickém průmyslu nebo při výrobě nábytku. „A v neposlední řadě v potravinářství při výrobě želatiny nebo kolagenních střev,“ dodává.

„Kůži nakupujeme přes českého dodavatele primárně od italského výrobce. Ten zpracovává výhradně kůže, které jsou odpadem potravinářského a mlékárenského průmyslu,“ říká Tomáš Jančařík z rodinné obuvnické firmy Jančařík ze Slavičína na Zlínsku. Materiál, který by jinak skončil jako odpad, podle jeho slov nachází nové využití a stává se z něj velmi cenná, kvalitní a funkční surovina.

Italský producent ji dodává už vyčiněnou a zušlechtěnou. „Během těchto procesů získává klíčové vlastnosti - pružnost, odolnost a neutrální barvu, která je základem pro následné barvení. Poté prochází úpravou povrchu. Existuje jich celá řada, mezi nejznámější se řadí broušená úprava (velur, nubuk) nebo voskování a lakování,“ přibližuje.

Za zásadní vlastnosti kožené obuvi považuje Tomáš Jančařík odolnost, poddajnost, prodyšnost, přirozenou estetiku a do jisté míry také udržitelnost. „Stejně jako najdeme nekvalitní přírodní materiály, tak ještě častěji narazíme na syntetické materiály, které se rozpadají po chvilkovém užívání. Dnes už ale existuje řada imitací, které svými vlastnostmi vynikají,“ podotýká.

„Vezměte si, jaký je rozdíl sednout si v autě na koženku, nebo pravou kůži, a to v zimě i v létě,“ navazuje šéf společnosti Kara Zdeněk Rinth, podle jehož názoru se pravou kůži zatím nepodařilo uspokojivě nahradit. „Zaprvé si myslím, že imitace není moc příjemná na používání. Zadruhé nemá s ekologií nic společného. Je to plast a ten zatěžuje přírodu mnohem víc než klasická kůže.“