Laborant z plzeňské patologie obléká kostlivce do barokních hávů

Teď má v centru západočeské metropole, v Gallery Vetengl, ukryté ve zdejší Černé věži, svou vůbec první výstavu. Kostlivec oblečený do blyštivého kabátce a s ním družina dalších devíti podobně hrůzostrašně krásných exponátů.

Fascinace smrtí? „To určitě ne, i když to spojení s patologií by k tomu mohlo svádět. Ve skutečnosti mi jde o historický zájem. Vytvářím repliky barokních relikviářů, abych ukázal, co lidé dříve dokázali při svitu svíček nebo pochodní,“ vysvětluje Ferczadi.

„Ty lebky samozřejmě nejsou pravé, zákon o pohřebnictví by ani nic podobného neumožňoval. Kostlivec je školní pomůcka, koupil jsem ho na internetu, všechno je to plast, sádra nebo 3D tisk. A to, že ty kosti vypadají několik set let staré, je zásluha patinování, práce mého kamaráda, malíře Jana Konáše,“ říká.

Věřící není, ale inspirovala ho relikviářová rakev s nazdobenými ostatky svatého Antonína umístěná v kostele kláštera v Plasích. „Dělal jsem tam průvodce a každý den při prohlídkách žasnul, jak strašně detailní je to práce. A říkal jsem si, že by mne lákalo někdy něco podobného zkusit vytvořit,“ uvedl Ferczadi.

Před necelými třemi roky se do toho pustil. Ferczadi si sice nemusí svítit svíčkou, ale zase nemá k dispozici materiály, kterými disponovali jeho předchůdci. „Používali třeba drátky tak tenké, že už je dneska neseženete. Nahrazuji je nití. A kupříkladu pozlacené prýmky si dělám z kousků linolea - polepím je oboustrannou lepicí páskou a namotávám na ně vlasově tenkou metalickou nit tak hustě vedle sebe, že výsledek působí dojmem kovové vrstvy,“ prozrazuje své recepty Ferczadi.

Žádné chytré rady jak postupovat nenašel ani ve starých bichlích, ani na internetu. „Snažím se všechno odkoukat z hodně zvětšených fotografií starých předloh. Nicméně nejde mi o to dělat přesné kopie barokních relikviářů. Kombinuji si vzory podle sebe, důležitý je výsledný efekt,“ míní pětatřicetiletý kumštýř.

Žije sám, tak má na tuhle neobvyklou zálibu dost času. Kolik? To má přesně spočítané. Deset exponátů z Černé věže obnáší celkem 6697 hodin práce, 122 kilometrů metalických nití a 4716 skleněných kamenů.

„S kameny je největší potíž. Každý nalepím na filc, pod ním je lůžko z kovové folie, na něm namotaná zlatavá nit, kolem korálkové výšivky. Piplačka na minimálně dvacet minut, a to jich jsou na některých exponátech stovky,“ upozorňuje Ferczadi a dodává: „Je to trochu o oči a hodně o ruce. Motání kilometrů nití je znát. Permanentní křeč. Dá se na to zvyknout, chce to však čas. Na druhou stranu - když člověk pracuje v patologickém ústavu, tak si potřebuje vyčistit hlavu. A tohle na to funguje dokonale.“

První byl Bedřich, Ferczadi do něj investoval dvanáct set hodin práce. „Proč Bedřich? Podle netopýra ze sklepení zámku ve Žlebech, kde jsem také prováděl. Kolegyně si ho takhle pojmenovala,“ podotýká autor. Pak je tu kupříkladu Božetěch, lebka inspirovaná uměnímilovnými kanibaly z Nové Guineje. Nebo malinký Barnabáš. „To je moje představa o malém světci, anatomický model devítiměsíčního plodu,“ líčí Ferczadi.

Z „béčkových“ názvů se vymyká Oskar, kostlivec navlečený do barokně stylizované římské zbroje. „Můj nejkomplexnější výtvor, pomyslná laťka. Ještě bych ale rád udělal jeden podobný exponát,“ konstatuje Ferczadi. O cenách se bavit nechce. „Nic z toho není teď na prodej.“ A hypoteticky? „Bylo by to někde v řádu desetitisíců nebo statisíců korun,“ odbývá tuhle otázku.

Výstava v Gallery Vetengl bude k vidění do 25. října. „Pak bude doufám putovat dál, ideálně po vhodných památkových objektech,“ uzavírá Petr Ferczadi.