Kroj je napojení na domov, říká Češka žijící v Austrálii. Její sbírka nadchla i módní návrháře

Kdy přesně jste se dostala do Austrálie?

Přijela jsem v roce 1977. Ovšem ne jako emigrant, ale jako žena Australana, kterého jsem si vzala v Česku. Teď mluvíme o bývalém manželovi. Na rozdíl od českých emigrantů jsem se tedy mohla vracet domů.

Jak se vám tehdy v nové zemi líbilo?

Musím přiznat, že se mi stýskalo. Anglosaský život je od toho našeho velmi rozdílný, zvláště pak tady.

Dalo se v té době v Melbourne najít něco, čím jste se mohla do domoviny alespoň myšlenkami vrátit?

V dětství jsem vždy zpívala a tancovala v různých souborech a uskupeních. Jezdili jsme do Strážnice, zažila jsem ty největší hvězdy folklóru – Jarmilu Šulákovou, bratry Holé, Jaromíra Horáka. Když jsem v Austrálii našla folklórní soubor, který se utvořil ve zdejší české komunitě, měla jsem pochopitelně radost. Tancovali tance, které zvládali, moc se mi to ale nelíbilo. Nabídla jsem jim, že je můžu něco přiučit.

Měli zájem?

Ano. Začala jsem s chodskými tanci, pak jsem je naučila východoslovenský čardáš, dokonce i chlapský tanec podšable, který jsem nikdy netančila, ale nějak jsem jim to vysvětlila. Potkala jsem tam i svého druhého manžela, jenž pochází z Moravy. Především pak jeho matka, se kterou jsem měla výborný vztah, moji lásku k folklóru ještě prohloubila.

Byly už tehdy k mání kroje?

Byly. Přivezli si je nebo si je do Austrálie nechali poslat z velké části lidé, kteří sem přicházeli po válce a komunistickém puči. Většinou to byly vlastenecké kroje. V muzeích se jim říká vítací. Jde o verzi kyjovského nebo piešťanského kroje z dob před vznikem první republiky. Jedna z funkcí těchto krojů byla ta, že vyjadřovaly vlastenectví a touhu po vlastním státě. Nosily se jako symbol.

Tančil se folklór v Austrálii mezi Čechy pouze pro zábavu, nebo i v rámci nějakých představení?

Postupem času jsme měli i různá představení. Právě v oněch krojích, které rozhodně nebyly perfektní. Muselo se improvizovat. Ale všichni tančili skvěle. A dostavil se úspěch. Byli jsme i na jednom velkém galavečeru v Sydney, účastnili se různých multikulturních festivalů. Většinou jsme k tomu měli původní nahrávky, a to pak bere za srdce. Český folklór je fakt nádherný.

Využívají čeští usedlíci v Austrálii kroje i k jiným účelům než k tanci?

Ve zdejším komunitním centru Šumava se odjakživa konají Svatováclavské slavnosti. Každý rok je tam mše, bývala v češtině, dnes už ale nemáme české faráře, a tudíž je v angličtině. A tam si lidi vždy oblékají kroje. Právě při této příležitosti asi vzniklo to, že je dneska sbírám. Vždycky jsem je milovala, ale nikdy mě nenapadlo je sbírat. Pro tu komunitu ale bylo důležité, aby se o ně někdo řádně staral. A to připadlo mně.

Kolik krojů aktuálně máte?

Zhruba stovku, a to včetně dětských. Postupem času se to začalo nabalovat. Nějaké další kroje mi poslala maminka, která je koupila na základě inzerátů v časopisech. I další příbuzní pak začali rázem posílat alespoň části krojů. Zároveň jsem začala jezdit do Česka, kde jsem je sama kupovala a hodně jich i dostala.

Hádám, že kroje vyžadují velkou péči. Kde jste se s nimi naučila řádně zacházet?

Ve folkloristických souborech ještě doma v Česku jsme se o své kroje museli starat každý. Postupně jsem se učila od starší generace. Později i z mnoha knih, které jsou součástí mojí sbírky.

Tuším, že v roce 2011 jsem navštívila Musaion - Národopisné muzeum Národního muzea v Praze. Byl to pro mě nesmírný zážitek. Byl den otevřených dveří, a když jsem absolvovala asi třetí prohlídku, vzbudilo to zájem dnes už bývalé ředitelky Jiřiny Langhammerové, která provázela skupiny návštěvníků a podávala vždy úžasný odborný výklad. Vysvětlila jsem jí, že folklór je pro mě životní láskou, a ona mi navrhla, ať si zažádám o stáž. Následující rok jsem se pod vedením Marie Štěpánkové začala učit restaurování kroje. Dodnes jsem jim v muzeu za veškeré informace a zkušenosti velmi vděčná.

Zmínila jste, že čeští a slovenští usedlíci v Austrálii se každoročně oblékají do krojů. Je to pro ně velká událost?

Velmi, a já mám na starosti, aby si je na onu slavnost oblékli správně. Je to hrozná fuška a improvizace, protože se ke mně hodinu před mší nahrnou desítky lidí. Obléknout kroj je ale dlouhý proces, takže nikdy nejsem stoprocentně spokojená. To samé s kalendářem, který jsme fotili. Všem se líbí, ale já v krojích na fotkách vidím mnoho nedostatků.

Pro vás jsou kroje vášní a dalo by se říct koníčkem. Co podle vás ale představují pro lidi, kteří se oněch slavností účastní?

Obléknout se do kroje je pro ně zážitek. Myslím, že když člověk žije v zahraničí, vidí tradice trochu jinak. Asi k tomu přilne víc, než kdyby byl v Česku. Folklór a kroj, to jsou emoce domova. Všem se stýská a kroj může být alespoň krátkodobým napojením na domov.

V Melbourne jste měli vloni i úspěšnou výstavu krojů…

Je to tak. Proběhla ve zdejší české galerii Domov a byla sponzorována Ministerstvem zahraničí České republiky. Připravila jsem ji společně s českou honorární konzulkou v Melbourne Lenkou Allen. Kristýna Petříčková, mnohostranně talentovaná česká módní návrhářka, která se specializuje na restauraci historických a tradičních oděvů, nám laskavě poskytla fotografie moravských krojů, které restaurovala. Dříve jsme pořádali menší výstavy, ale tato přitáhla pozornost mnoha australských módních návrhářů.

Co konkrétně je zaujalo?

Především kombinace barev, stuhy, střihy, staré, podomácku tkané materiály. Nejstarší části krojů na výstavě pocházely z roku 1820. Navštívily nás třeba místní krajkářky, které byly u vytržení. A pak jeden mladý módní návrhář ze Singapuru, který se specializuje na výšivky. Výstavu poctivě a s nadšením obcházel a pak nám řekl: „Víte, že jsou tady zastoupeny snad všechny vyšívací stehy, které existují? V životě jsem to takhle pohromadě neviděl.“ To byla hezká zpětná vazba, která vám na kroje dodá zase trochu jiný pohled. Kroje jsou zkrátka uměleckými díly.

Kolik krojů a z jakých končin expozice obsahovala?

Celkem jich bylo 24. Měli jsme tam plzeňský kroj, chodské a detvanské kroje, kroj z Mladé Boleslavi, hanácký, kyjovský, šardický, podlužácký, horňácký, čičmanský, piešťanský, trnavský či ostrožský kroj. Měli jsme i speciální kroj od Slováků ze srbské Vojvodiny, kam se z ekonomických důvodů v minulosti přestěhovali a pro tuto příležitost nám jeden poskytli.

Kdy a za jakých okolností kroje vlastně vznikly? A čím to je, že na našem území existuje tolik stylů?

Souvisí to s historickými životními podmínkami, tedy geografickou uzavřeností a agrárním způsobem života. Takové podmínky nastaly po třicetileté válce, kdy byla střední Evropa v troskách. Poddanství, chudoba a omezené zdroje přispěly k tomu, že vše potřebné bylo vyrobeno svépomocí. Oblečení vznikalo z konopí, lnu, vlny a kůže a samozřejmě podomácku. Šlo o geniálně úsporné a funkční střihy. Účel byl v začátcích zcela funkční, zdobnost přicházela až postupně a v jednotlivých regionech se z důvodu zmíněné uzavřenosti lišila.

Největší rozkvět kroje zažily v období mezi rokem 1781, kdy císař Josef II. zrušil nevolnictví, a rokem 1848, kdy byla zrušena robota. Život lidí na venkově se značně zlepšil a to se odráželo ve výzdobě oblečení. Po roce 1848 nastal příliv venkovského obyvatelstva do měst a s tím i počátek zániku krojů. Rostoucí průmysl postupně zatlačoval ruční výrobu a kroje se začaly poměšťovat. V mnoha oblastech ale vývoj krojů pokračoval a trval až do první světové války.

Původ tedy mají v těžkých časech?

Ano, poddanství znamenalo nesvobodu pohybu a tím bránilo uniformitě oblasti. K dispozici byla jen vlastní výroba a tvořivost. Život byl těžký, ale lid nejen přežil, ale zachoval český jazyk v období germanizace. V tom mu pomáhaly tradice a silná víra v Boha. Ve folklórní tradici - krojích, tancích, hudbě – tkví duch národa, který lid povznáší nad různé těžké doby. Cosi jako živá voda. Přichází k dobru i teď v době globalizace.

Co plánujete do budoucna?

Mám nápady na další výstavy. Zřídili jsme workshop, kde učíme mladou generaci s kroji zacházet. Do hrobu si kroje vzít nechci. Musela bych se v něm obracet, kdyby zdejší komunita nevěděla, co s nimi. Sbírku jsem nabízela i Národopisnému muzeu Národního muzea v Praze, ale řekli mi, že mají kapacitu naplněnou.