Když mi nabídli do péče tři romské sourozence, dojalo mě to, říká pěstounka

Sourozenci si hrají na zahradě, občas se přijdou zvědavě na něco zeptat, pomáhají s drobnými úkony. Zpočátku to ale prý tak klidné nebylo, vzpomíná pěstounka. Děti se třeba v noci s pláčem budily. Dodnes tak docházejí na kraniosakrální terapie. S řadou věcí jim navíc pomáhá i podpůrná organizace Amina.

Pěstounka je jednou z mála, které nevadilo dát nový domov dětem romského původu, a to hned třem.

„Měla jsem jedináčka a přišlo mi to smutné. Navíc můj celý život je tak trochu punk a dělám občas něco, co se běžně nedělá. Pro mě je radostnější mít v péči sourozence,“ říká pětačtyřicetiletá žena.

Děti i díky ní tak měly opravdu velké štěstí, že mohly zůstat spolu. Umisťovat do pěstounské péče sourozence je takřka nemožné. Ujme se jich málokdo a ve větší části případů bývají rozděleni do více rodin a setkávají se jen při návštěvách.

„Přitom se nijak neliší od ostatních dětí. Setkávám se s pěstouny romských dětí a často se jedná o děti velice talentované, šikovné a dobrosrdečné. Když krajský úřad přišel s tím, že mají tři malé romské děti a sourozence, byla jsem úplně dojatá,“ vzpomíná pěstounka.

Jak sama říká, pro pěstounství se rozhodla, protože hledala něco smysluplného v současné fázi života, kdy se její dítě už osamostatnilo.

„Všechno již mám. Jsem zajištěná, mám kde bydlet, mám zkušenosti, vím, co nechci a co chci, tak jsem si to mohla dovolit. Myslím, že ženy, které vypustily své děti tak jako já, jsou pro pěstounství ideální,“ míní Jiránková.

Dětí, které nemohou zůstat s biologickými rodiči, je stále víc. A situace se zhoršuje od covidu.

„Péče o děti je náročná i pro běžnou rodinu a náročnost doby tomu nahrává. Lidé nejsou schopni zajistit základní věci, jako je bydlení, obživa,“ popisuje Jiránková, která se věnuje i spolupráci s dalšími pěstouny. Velký problém spatřuje i v nárůstu psychiatrických problémů u dětí a chybějící péči odborníků, kteří by pomohli.

„Další věc je sociální bydlení, rodiny jsou na ubytovnách, tam se problémy potkávají, narůstají a samy to nedokážou řešit,“ dodává pěstounka.

Její slova potvrzuje i sociální pracovnice Kateřina Hradiská z libereckého krajského úřadu.

„Děti odebíráme tam, kde to nějakým způsobem nejde. V rodině jsou drogově závislí, dochází k domácímu násilí, děti dlouhodobě strádají, mají hlad. Nebo je důvodem rozkol mezi partnery nebo když rodiče přijdou o bydlení a není volná ubytovna pro matku s dítětem. Každý z nás se může dostat do životní situace, kdy to nejde, ale když se situace zlepší, máme velkou snahu dítě vrátit do rodiny,“ shrnuje Hradiská.

Pěstounů je málo, zejména těch přechodových, kteří pečují o děti jen na nějaký čas. Aktuálně je po nich poptávka s blížící se novelou zákona, která určila, že děti do tří let už nesmějí být v ústavech.

„Už pár let je přechodových pěstounů stále stejně. Žádosti chodí stále, ale někteří stávající končí, potřebují pauzu anebo se změnila jejich situace, počty se nezvyšují,“ uzavírá Hradiská.