Článek
Fotíte přírodu, ale dokumentujete i zvyky a tradice lidí po celém světě. Kdybyste si musel vybrat jen jedno zaměření, které by to bylo?
Mám rád fotografii jako celek - jako způsob, jak vyprávět příběhy. Vybrat si jen jeden žánr je pro mě těžké, protože každý má své kouzlo. Začínal jsem před lety jako fotograf přírody, protože k přírodě mám opravdu blízko.
Na svých cestách za fotografií jsem postupně procestoval všechny kontinenty. A čím víc jsem se potkával s místními lidmi a poznával jejich kultury, tím víc jsem si uvědomoval, že některé z těchto tradičních komunit jsou možná ještě zranitelnější než příroda, kterou jsem původně fotil. Tyto kultury se vytrácejí, často velmi tiše a nenápadně. Právě proto mě dnes čím dál víc přitahuje dokumentování těchto tradic a způsobů života.
Dokážete vypíchnout jednu zemi, která je podle vás nejfotogeničtější?
To se těžko říká. Každá země má něco, co je pro fotografa zajímavé. Může to být prales v Amazonii, hory v Himálaji nebo třeba poušť v Namibii. Ale pokud bych měl vybrat jedno místo, kde mě focení opravdu baví, tak je to Indie.
Indie je úplně jiný svět. Všude spousta barev, zvuků, dění. Člověk tam pořád něco objevuje. Lidé jsou navíc hodně přátelští a většinou jim nevadí, když je někdo fotí. Díky tomu se tam dá skvěle pracovat a zachytit opravdové a autentické momenty. Vracím se tam rád.
A zemi či oblast, která je nejbohatší z hlediska původních tradic, jmenovat dokážete?
Na tradice je bohatý svět skoro všude, jen záleží, jak hluboko člověk hledá. Ale pokud bych měl vypíchnout jednu oblast, která mě v tomto směru opravdu oslovila, tak je to Afrika – hlavně její centrální a západní část.
Nejvíce pyšný jsem na to, že se fotografií živím už přes dvacet let a stále žiju.
Tam člověk často narazí na komunity, kde se spousta věcí pořád děje podle původních zvyků. Není to žádné „živé muzeum“, ale reálný život, kde mají tradice pořád váhu. Lidé tam neztratili vztah k půdě ani k přírodě. A právě to mě na tom přitahuje – ta opravdovost. Je to prostředí, kde má fotografie smysl nejen jako obraz, ale i jako svědectví.
Na kterou svou fotografii jste nejvíce pyšný?
Na to asi nejde jednoznačně odpovědět. Myslím, že pár fotografií se povedlo. Jsou to ty, za kterými je vždycky nějaký příběh. Problém je v tom, že mnohdy ten příběh znám jenom já, protože se třeba odehrával za mými zády. To už divák samozřejmě neví. Proto jsou některé moje oblíbené snímky vnímány jako obyčejné a samozřejmě naopak. Kdybych ale měl odpovědět, na co jsem fakt pyšný, tak je to fakt, že se fotografií živím už přes dvacet let a stále žiju.
Strávit půl roku v antarktické a subantarktické oblasti pro mě bylo doslova splněním snu. Byla to naprosto jiná zkušenost, než na jakou jsem byl do té doby zvyklý. Už jen ten zvláštní pocit, že jste v téhle krajině úplně sám, je nepopsatelný. Setkáváte se se zvířaty, pro která jste často vůbec první člověk, kterého kdy viděla. V praxi to znamená, že například tučňáci, albatrosi nebo rypouši sloní nemají téměř žádnou únikovou vzdálenost. Ještě prostě nevědí, že by se měli bát.
Za sérii snímků z kamerunského kmene Baka letos v soutěži Czech Press Photo získal cenu Samsung.
Pro mě jako fotografa byla Antarktida i určitou výzvou. Prvních pár dní jsem fotil tak, jak jsem byl zvyklý – tedy bez přemýšlení nad jinou výslednou fotkou než barevnou. Ale asi po týdnu jsem si uvědomil, že barevné fotky vůbec nevystihují pocit, který jsem z toho místa měl. Proto jsem téměř všechny snímky převedl do černobílé – a právě tím se mi podařilo (alespoň pro mě) ten pocit do fotek vrátit.
V letošním ročníku Czech Press Photo jste představil unikátní sérii snímků ze setkání s kmenem Baka v Kamerunu, který si i v dnešní době zachovává tradiční lovecko-sběračský způsob života. Jak jste v soutěži dopadl?
Dopadl jsem dobře. Se svou sérií snímků z kamerunského kmene Baka jsem získal cenu Samsung, což mě opravdu potěšilo. Jsem rád, že moje fotografie zaujaly porotu, a doufám, že se budou líbit i návštěvníkům výstavy Czech Press Photo, která právě probíhá v Národním muzeu.
Bylo těžké s kmenem navázat kontakt a získat si jeho důvěru, abyste měl klid na fotografování?
Již několik let spolupracuji se dvěma španělskými etnografy, kteří tuto oblast velmi dobře znají. Díky nim jsem měl k dispozici místního průvodce a kmen samozřejmě o našem příjezdu věděl. Je ale důležité dodat, že jsme rozhodně nebyli první Evropané, které kdy viděli. Lidé se zájmem o etnografii tam sice jezdí, ale ve velmi omezeném počtu. Pokud si dobře vzpomínám, za poslední rok a půl nás předcházelo asi jen osm návštěvníků. Rozhodně se tedy nedá říct, že by jejich vesnice uprostřed pralesa byla nějakým turistickým skanzenem, jak je tomu u některých jiných afrických kmenů.
Zpěv hraje v jejich každodenním životě klíčovou roli – není to jen forma zábavy, ale i způsob komunikace, udržování tradic a vyjádření vztahu k okolnímu světu.
Co se týče samotného fotografování a celkově klidné atmosféry při práci, platí jedno důležité pravidlo: po přivítání s kmenem nechat fotoaparáty ještě v batohu a nejdřív si s lidmi jen povídat – i když si navzájem nerozumíte. Už druhý den je situace úplně jiná a fotoaparát jim nevadí.
Klíčem je naprostý respekt – jedině pak vzniknou dobré snímky. To nejhorší, co můžete udělat, je po příjezdu okamžitě vytáhnout výbavu a začít fotit jako v zoologické zahradě. Rád to přirovnávám k představě, že by k nám domů najednou vtrhla výprava turistů z Asie, začala zvedat pokličky na sporáku a fotit, co jíme. Tak to prostě nejde. Znovu bych rád zdůraznil možná to nejdůležitější slovo, které při focení lidí platí – a tím je respekt.
Co vám na kmenu Baka přišlo nejvíce fascinující?
Na kmenu Baka mě nejvíc zaujala jejich detailní znalost prostředí, ve kterém žijí. Jsou to lidé, kteří prales opravdu znají – přesně vědí, kdy a kde co roste, jak se pohybují zvířata, jaké rostliny využít k různým účelům. Tyto znalosti se předávají ústně, zkušeností, bez jakékoli psané tradice.
Velmi silný dojem na mě udělala i jejich hudební kultura. Zpěv hraje v jejich každodenním životě klíčovou roli – není to jen forma zábavy, ale i způsob komunikace, udržování tradic a vyjádření vztahu k okolnímu světu. Zpívají často ve vícehlasech, a i když jde o improvizaci, zní to velmi propracovaně a harmonicky. Rytmus, zpěv a pohyb jsou u nich přirozenou součástí života a rituálů. Je to něco, co v člověku zanechá velmi silný dojem.
Při focení lidí je pro něj nejdůležitější respekt. Na snímku kamerunský kmen Baka.
Bohaté kulturního dědictví kmene je bohužel ohroženo rostoucím tlakem moderní civilizace, těžařskými společnostmi a odlesňováním jejich přirozeného prostředí. Dá se proti tomu nějak bojovat?
To je velmi složitá otázka. Největším problémem je, že kulturní dědictví kmene Baka je přímo závislé na prostředí, ve kterém žijí – a to je pod stále větším tlakem. Těžařské společnosti, ilegální těžba dřeva i masivní odlesňování postupně ničí jejich přirozený životní prostor. S tím logicky mizí i tradiční znalosti a způsob života, který je s pralesem úzce propojený.
Možnosti, jak tomu čelit, jsou bohužel omezené. Existují sice různé neziskové organizace nebo jednotlivci, kteří se snaží situaci zviditelnit a pomáhat, ale tlak ze strany průmyslu a ekonomických zájmů je obrovský.
V některých případech může pomoci například zařazení oblasti do chráněných zón nebo větší důraz na zapojení místních komunit do rozhodovacích procesů. Ale upřímně – dokud budou přírodní zdroje vnímány hlavně jako zboží a prales jako překážka těžby, budou mít takové iniciativy velmi těžkou pozici.
Během vaší kariéry jste v rámci projektu Just Human fotil řadu tradičních kultur, v Kamerunu zmíněné Pygmeje Baka, etnickou skupinu Duba či Mbororo, v Namibii etnickou skupinu Himba, v Mongolsku etnickou skupinu Tsaatan, v Ekvádoru kmen Huoarani či v Indii kmen Nágů, tzv. lovců hlav. Dostal jste se během těchto výprav do nějaké extrémní situace? Třeba že vás některá ze zmíněných skupin nechtěla přijmout mezi sebe?
Všechny moje cesty jsou dopředu velmi pečlivě plánované ve spolupráci s místními průvodci. To znamená, že i samotná komunita ví o mém příjezdu předem a je s tím srozuměna.
Dnes na světě existuje přibližně 6000 jazyků, ale každých 14 dní jeden z nich nenávratně zmizí. To znamená, že během dvaceti let bude svět chudší přibližně o 500 jazyků.
Cestování naslepo u mě nepřipadá v úvahu – do dané oblasti jedu pracovat a s tím jsou samozřejmě spojeny i nemalé náklady. Pochopitelně se občas stane, že někteří jednotlivci ve vesnici se mnou odmítnou komunikovat a to naprosto respektuji. Nikdy nikoho do spolupráce nenutím. „Ne“ znamená „ne“ – a tím je to pro mě uzavřené.
Kromě focení se věnujete také přednáškové činnosti. Je kontakt s lidmi v ČR a předávání vašich osobních zkušeností něco, co považujete za důležité?
Ano. Kdybych jen fotografoval a nesdílel s lidmi příběhy, které jsem během cest zažil, moje práce by pro mě měla mnohem menší smysl. Nikdo nechce tvořit fotografie do šuplíku – přirozenou součástí fotografie je i její prezentace.
Na přednáškách se kromě samotných fotografií různých etnik snažím připomínat i jednu věc, kterou žádný snímek nemůže zachytit – jazyk. Dnes na světě existuje přibližně 6000 jazyků, ale každých 14 dní jeden z nich nenávratně zmizí. To znamená, že během dvaceti let bude svět chudší přibližně o 500 jazyků. A s každým jazykem mizí i jedinečná kultura, což není ztráta jen pro daný region, ale i pro nás.
Možná právě proto mě tolik přitahuje focení tradičních etnik – nafotit to, co pomalu mizí.
Na kmenu Baka Václava Šilhu nejvíce zaujala jejich detailní znalost prostředí, ve kterém žijí.
V rámci projektu Tradice v obrazech jste mapoval české kroje. Věříte, že i v naší zemi existují tradice, které stojí za pozornost?
Nejen že v to věřím – jsem si tím naprosto jistý. Když jsme s projektem Tradice v obrazech začínali, a je důležité dodat, že nejsem jeho jediný autor, vůbec jsme netušili, jak velký rozsah může mít. A to jsme se zaměřili pouze na Čechy.
Někdy je důležitější jen tak vnímat prostředí, ve kterém se nacházíme, než okamžitě fotit.
Nakonec se do stejnojmenné knihy dostalo přibližně 270 fotografií různých krojů – a to zdaleka nejsou všechny, které jsem nafotil. Navíc nejsou zastoupeny ani všechny oblasti Čech. Už to samo o sobě myslím odpovídá na otázku – ano, v naší zemi máme obrovské množství tradic, které si zaslouží pozornost. Jde jen o to, nakolik jsme ochotni se zajímat o své kořeny.
Působíte i jako odborný průvodce v rámci specializovaných fotografických cest po celém světě. Co konkrétně se člověk na takové akci naučí a zažije?
Nejedná se o workshopy v pravém slova smyslu, tedy o klasickou výuku fotografie. Tu vedu převážně v Čechách. Na těchto cestách především ukazuji zajímavá místa – a ta nemusí být vždy výhradně fotografická.
Samozřejmě se o fotografii hodně bavíme, ale neznamená to, že večer sedíme a společně hodnotíme snímky. Když se mě někdo zeptá na názor nebo radu, rád poradím. Věřím ale, že někdy je důležitější jen tak vnímat prostředí, ve kterém se nacházíme, než okamžitě fotit.
Myslím si, že právě propojení těchto dvou přístupů – intenzivního vnímání a samotného fotografování – může vést k lepším snímkům. Protože když člověk vidí svět i jinak než jen přes hledáček, vnímá ho daleko plněji.
Kam se chystáte za fotografováním v nejbližší budoucnosti?
Na začátku května odlétám do Nigérie a hned poté se přesouvám do Kamerunu. Věřím, že právě Nigérie bude úžasná – kulturně bohatá a zase trochu jiná než Kamerun, který už mám alespoň částečně procestovaný.
To jsou zřejmě všechny větší cesty, které mám letos v plánu. Už teď se ale začínám dívat směrem k příštímu roku. Rád bych se podíval do Beninu, který mě láká už delší dobu. A co bude dál? To ukáže čas.
