Johana Křížová: Senioři jsou bohatství společnosti

Čím vám staří lidé imponují?

Mají vnitřní klid a moudrost, kterou nezískáte studiem, cestováním a poznáváním kultur, ale pouze díky životním zkušenostem. Jsou bohatstvím společnosti, protože mohou spoustu věcí předat dál. Stačí jen vstoupit do jejich světa.

Jak se to dělá?

Já jsem odjakživa vyhledávala jejich přítomnost. Třeba díky sousedkám, které mě hlídaly. Často jsem byla na návštěvě u jedné z nich, paní Jedličkové, která měla pejska. Když byla nemocná, chodila jsem ho venčit a obstarávala nákupy. Milovala jsem i prarodiče. Babička z tátovy strany byla Němka, brala nás se sestrou na výlety do Německa a byla hodně aktivní, skákala s námi gumu nebo panáka, hrála na piano.

Jak by měl vypadat domov pro seniory, který jednou plánujete otevřít?

Byly by v něm neustále dveře dokořán, aby lidé mohli ven, kdykoliv by chtěli. Zároveň by byli natolik spokojeni ve svém prostředí i s personálem, že by jejich potřeby mohly být naplněny i v samotném areálu domova. Ten by zahrnoval například školku pro zaměstnance a lidi z okolí a také restauraci přístupnou veřejnosti. Stravování by se ujal mladý a nadšený kuchař, který by tvořil lákavé a zdravé menu.

Takže vidíte takový dům jako prostor pro mezigenerační setkávání?

Ano, dnes chybí interakce dětí s prarodiči. Podobný koncept by pomohl nejen seniorům a lidem s demencí, ale i dalším skupinám, které vyčleňujeme ze společnosti. Myslím, že to není komplikované, abychom všichni žili vedle sebe a respektovali se.

Pacientů s diagnózou demence přibývá. Dá se poznat, jestli jí trpí třeba mí rodiče, kteří občas něco zapomenou?

Pouze odborník dokáže rozlišit, zda jde o přirozené stárnutí, jehož součástí je zapomínání, nebo je dotyčný opravdu nemocný. Určitě je ale namístě zpozornět, pokud někdo třeba mobil strčí do trouby místo do kapsy nebo je dezorientovaný v čase a v prostoru. Změny v chování či v úsudku však může způsobit i jiné onemocnění.

Na co všechno se u člověka s demencí máme připravit?

Existuje několik druhů stařecké demence, také stadia nemoci se různí. Laicky řečeno se jedná o poruchu paměti a kognitivních funkcí, jako jsou například koncentrace, pozornost či rychlost myšlení. Plus obtíže s komunikací, s porozuměním a s vyjadřováním, s orientací, s logickým uvažováním, či dokonce s motorikou.

Jak se demence diagnostikuje?

K tomu se používá speciální test kognitivních funkcí. Ovšem pozor, pod označením senior se skrývá různorodá skupina lidí. Pokud testujete třeba vědce, který začal trpět demencí, může dosáhnout výsledku, který odpovídá skóre zdravého pasivního jedince, jenž se živí manuálně a po práci odpočívá u televize na gauči. Tím chci říci, že u lidí, jejichž kognitivní funkce byly před onemocněním na vyšší úrovni než průměr, se demence hůře odhaluje. Může se na ni přijít, až když je dotyčný v pokročilé fázi onemocnění. Proto je důležité, aby si okolí všímalo podstatných změn v chování u svých blízkých.

Na péči o nemocné s demencí se specializujete. Vaše metoda spočívá v nefarmakologickém přístupu. Co si pod tím máme představit?

Všechno kromě léků. Zabývám se tím, jak je člověku s demencí uzpůsobeno prostředí, ve kterém žije, jak s ním pečující komunikují, jak k němu přistupují, jak denní režim reflektuje jeho životní styl. Čím více se o nemocném dozvíme, tím více můžeme přizpůsobit péči jeho individuálním hodnotám, a hlavně potřebám. Osobnost člověka se zásadně nemění, zůstává tím, kým byl před vypuknutím demence. Stále má rád tytéž věci. Pokud byl například celý život samotář, málokdy začne s příchodem nemoci vyhledávat společnost.

Film Tancuj, Matyldo ukazuje, jak člověk, který ze dne na den musí začít pečovat o blízkého s demencí, tápe v komunikaci. Do jaké míry jsou si schopni zdraví lidé s nemocným porozumět?

Záleží na tom, v jakém stadiu nemoci se člověk nachází. Jestli jen zapomíná, nebo už přišel o schopnost rozumět mluvenému slovu nebo vyjadřování. V tom případě nemá cenu mluvit nahlas a opakovat stejné věci dokola. Efektivnější je komunikace pomocí gestikulace nebo obrázků. Vždycky je třeba přistupovat k dotyčnému s respektem, snažit se pochopit jeho potřeby, které vyjadřuje po svém.

Jakých chyb se pečující dopouštějí?

Snaží se seniora uvádět do naší reality, odporují mu. Když vám řekne, že chce jít vyzvednout dítě ze školky, nemá smysl mu nebo jí vysvětlovat, že má děti už velké. To vede ke ztrátě důvěry, čímž se naruší vztah.

Co bychom ale měli v tuhle chvíli dělat, do školky přece jít nemůžeme?

Uvědomte si, že senior tímto způsobem komunikuje nějakou potřebu. Můžeme se ho například začít ptát, jestli je školka daleko a jestli nechce pro děti nejdříve nachystat svačinu. Odvedeme pozornost a získáme více času zjistit, jakou potřebu chtěl vyjádřit. Možná by rád šel na procházku nebo nakoupit, protože právě tohle má s vyzvedáváním dětí ze školky spojeno.

Když jste zmínila školku, často je vidět, že se lidé chovají k nemocným s demencí – a někdy i ke zdravým seniorům – jako k malým dětem. Je to správně?

V Kanadě, kde jsem žila, jsem byla svědkem situace, kdy ošetřovatelka mluvila na seniorku stylem „šup, šup, sněz si ty brambůrky“. Ta paní ale přece má určitou důstojnost, takže bychom měli vždycky vykat a pak, každý máme jiné preference, tak nemůžeme nikoho do ničeho nutit. Možná se nám zdá, že jsme podobné situace zažívali, když byly naše děti malé, ale rozhodně to není stejné.

V pokročilejších stadiích demence už může být komunikace obtížnější, nemocní bývají občas verbálně velmi agresivní. Pečující to samozřejmě těžce nesou, oni se přece tolik snaží…

Když na pečujícího dotyčný takto výrazně negativně reaguje, není v jeho silách mu v ten okamžik pomoci a měl by to zkusit jiný rodinný příslušník. Nikdo by neměl zůstat na péči o pacienty s demencí sám, rodina by se měla střídat. Nejen kvůli popsané situaci, ale především s ohledem na vlastní zdraví a kapacity. Měli byste respektovat sami sebe, a pokud budete cítit, že na péči už rodina nestačí, je načase svěřit ji někomu, kdo se postarat umí a má na to specializaci. Je ale důležité si uvědomit, že to není z naší strany selhání.

V domovech se speciálním režimem asi nemůžeme čekat domácké prostředí. Je ale něco, co by se dalo vylepšit hned, bez zapojení legislativy?

V zařízeních musí vše šlapat podle předepsaných norem, protože pečovatelky mají na starosti hodně klientů. Vezměte si například osobní hygienu. Sestry mají vymezený čas a jednají rychle, seniora svlečou, umývají ho na intimních místech, udílejí mu pokyny. Jak by bylo vám, kdyby vás nějaká cizí ženská vzala a začala svlékat? Rozhodně byste si to nepřála. Přitom by možná někdy stačilo seniorovi nabídnout žínku, aby si mohl sám umýt intimní místa. Nebo si může ve sprše nechat tričko, pokud se stydí. A jsme zase u toho respektu a důvěry.

Zdá se, že seniory máte nastudované horem dolem. Jak jste se vlastně k péči o ně dostala?

Oklikou. Žila jsem sedmnáct let v Kanadě. Vystudovala jsem tam, našla si skvělou práci, jenže vinou ekonomické krize jsem o ni přišla. Našla jsem si jinou a zase přišlo propouštění. K tomu mi nečekaně umřel táta. Na krátkou dobu jsem tehdy adoptovala nemocného psa, což mi psychicky velmi pomohlo, a tím jsem si i poprvé na vlastní kůži vyzkoušela canisterapii (terapie, při které se využívá kontaktu se psem - pozn. red.). Bylo to těžké období, tak jsem se rozhodla jet jako dobrovolnice do afrického Mali, chtěla jsem uniknout a zlomit cyklus špatných energií.

Povedlo se vám to?

Dva měsíce jsem strávila ve vesnici bez internetu, bez elektřiny a tekoucí vody. Napojila jsem se na svou intuici, oprostila jsem se od očekávání jiných a po návratu jsem se přihlásila na soukromou školu zooterapie. V té době to byl inovační obor, bylo nás 15 ve třídě, všichni měli někdy v životě psa, kočky, králíky. Jen já jediná jsem žádné zvíře neměla, protože mi to rodiče nedovolili. Po roce studií jsem si pořídila psa Boogyho, abych mohla chodit na stáže k autistickým a jinak hendikepovaným dětem. Jenže odmala mě to daleko více táhlo k těm dříve narozeným. Tak jsem si domluvila canisterapii v jednom domově pro seniory. Jezdila jsem tam na kole, Boogyho zapnutého v batohu. Do tří měsíců jsem měla stálou klientelu. Boogyho mám dodnes.

Jaký je rozdíl mezi zooterapií a canisterapií?

Canisterapie se dělá pouze se psy, k zooterapii můžete použít jakékoliv zvíře, třeba i ještěrku jako jedna moje kolegyně. Já jsem díky malému králíkovi rozmluvila pána, který jinak s nikým nekomunikoval. Chodila jsem za ním, on se s králíčkem mazlil a šeptal mu do ucha svá tajemství, postupně se začal svěřovat i mně.

Co vás přivedlo do Kanady?

Francouzština, která se mi vždycky líbila mnohem víc než němčina, byť mám část rodiny německou. Když mi bylo sedmnáct, přerušila jsem studium na gymnáziu a odjela na rok do malé vesničky v Ontariu, kde byla početná frankofonní komunita. Byla tam škola, kostel, obchod, restaurace a jinak nic, docela šok. Trvalo mi tři měsíce jim porozumět, ale zvykla jsem si a Kanadu si zamilovala. Už tehdy jsem se toužila vypravit do místního domova pro seniory, okolo kterého jsem jezdila do školy, jenže jsem se neodvážila. Když jsem se později rozhodovala, kam půjdu na univerzitu, padla volba na Montreal. Moje sestra žila ve Spojených státech a já ji chtěla mít poblíž.

Co je vaše původní specializace?

Mám bakalářský titul z ekonomie a mezinárodních studií. Kromě jazyků mě totiž bavila i matematika. V naší rodině se navíc vždy prosazovaly exaktní vědy, oba moji rodiče jsou chemičtí inženýři. A já jsem zběhla k sociálním službám.

Abych lépe porozuměla seniorům, pochopila jsem, že znalost zooterapie nestačí. Většina z těch, za nimiž jsem docházela, měla demenci a já o tom onemocnění nic nevěděla. Cítila jsem, že věci, které se jim dějí, nechápu a že intuitivní chování nemusí být v dané situaci správné. Tak jsem si doplnila vzdělání magisterským programem v gerontologii, druhého magistra mám z fakulty medicíny, kde jsem studovala rehabilitační techniky. V magisterské práci jsem se zaměřila na mezioborovou spolupráci mezi canisterapeuty a vnitřním personálem pečovatelským a zdravotním. A u toho jsem zůstala.

V Kanadě jste měla úspěšně rozjetý byznys, proč jste se vrátila?

Ještě tam pořád mám firmu se zaměstnanci, kteří provádějí canisterapii v domovech pro seniory, řídím ji na dálku. I když se mi dařilo, vnímala jsem, jak se řada věcí v Česku zlepšuje, zatímco v Kanadě lidi čím dál více svazovala různá nařízení, což ještě umocnil covid. Také jsem se začala obávat toho, že maminka stárne a nebude nikdo, kdo se o ni postará. No a v neposlední řadě jsem zatoužila přispět k rozvoji péče o seniory v Česku. Chtěla bych dokázat, že správný přístup dělá zázraky i bez uklidňujících léků.