Jedna z nejmladších českých chovatelek poštovních holubů podědila lásku k opeřencům po svém dědovi

„Děda se už bohužel kvůli zdraví nemůže holubářství naplno věnovat. Ale protože láska k holubům se ve mně probudila v raném věku, tak jsem i přes počáteční nesouhlas rodiny začala před pár lety tyto fascinující ptáky chovat já,“ popsala jedna z nejmladších českých holubářek.

Prvního holuba měla v rukou asi ve čtyřech letech. „Furt jsem se motala v holubníku a chtěla se všeho účastnit. Děda zpočátku nechtěl. Byla jsem malá a okolo holubů je nejen hodně prachu, ale mohou teoreticky přenášet i nemoci. Malé děti by k nim moc chodit neměly. Ale bylo to marné,“ pokrčila rameny s tím, že lásku k holubům měla v sobě.

„Věřím, že dnes je děda rád, a já jsem mu zase vděčná za vše, co mám,“ připomněla Adéla Marie, která holubům věnuje všechen čas. „Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu,“ přitakala majitelka 220 holubů.

„Je to náročné, hlavně ten čas je neskutečný,“ poukázala a pokračovala: „Vstávám v pět, přes školu i dřív. Namíchám krmení a před šestou holuby vypustím. Musí lítat hodinu, pravidelnost je důležitá,“ upozornila a dodala, že jakmile mají holubi odlétáno, zavře je v holubníku a jde do školy. Hned po ní ji u opeřenců čeká další směna.

„Pouštím je i odpoledne, a pak taky čistím holubník, krmím je, koupu. K úspěchu není potřeba jen kvalitní holub, ale i pravidelnost a čisté prostředí. Pořád je kolem nich práce, těžce se vše stíhá,“ přiznala holubářka. Většina jejích ptáků pochází z původních dědových, jedná se hlavně o holuby jansenské a wegeny.

Toho, že se při vypuštění ztratí, se Adéla Marie nebojí. „Nikde jinde nesednou, od domu odletí maximálně sto metrů a sednou na střechu domu nebo holubníku,“ ujistila chovatelka a upozornila, že holubi jsou abnormálně inteligentní.

„Je to jediný pták, který se vrací domů. Závody o sto padesáti kilometrech zaletí teoreticky i holub z náměstí, ale uletět třeba tisíc kilometrů, doletět z Bruselu za dva dny domů, tak to nedá každý,“ řekla.

Poštovním holubům jejich majitelé jména nedávají. Jen čísla. „Můj první holub měl číslo 916. Bohužel se ztratil, ale mám jeho syna, je to číslo 409 a můj nejlepší loňský mladý,“ poznamenala dívka, která s výukou začíná už měsíc po narození.

„Odstavím je od rodičů a dám mezi mladé, odkud musí poprvé vyletět sami. Pak nějaký čas vylétávají sami a nemají žádný režim. Jenom musí okoukat okolí domova, ať vědí, kde jsou,“ nastínila.

Poprvé holuby vypustí asi 50 kilometrů od domova. Na první závody na 100 či 150 kilometrů je nasadí v půl roce. Na konci sezony už uletí i 350 kilometrů. K tomu, aby se holub vrátil domů co nejrychleji, používá Adéla Marie, stejně jako to dělal její děda, zvláštní motivační prvek, tzv. vdovství. „Před odvozem na závod dám holuba na pět, deset minut k holubici, aby se namotivoval. Pak letí co nejrychleji zpět. Ví, že ho doma čeká holubice,“ objasnila.

Ostravská holubářka chová holuby na krátké, střední i dlouhé tratě. „Ti na krátké tratě, což je do čtyř set kilometrů, letí nadoraz a co nejrychleji. Holubi na střední jsou takový střed, podle typu závodu. Za to ti na dlouhé vědí, že mají před sebou dlouhou cestu, takže se flákají. Mám bruseláka, který je právě na tisíc a víc kilometrů. Když ho vypustím v Kravařích, což není ani třicet kilometrů, tak přiletí za dva dny, protože má čas. Ale když ho pustím v Bruselu, tak zaválí a je tady taky za dva dny,“ řekla a dodala, že holub dokáže letět rychlostí až 1000 metrů za minutu.

Adéla Marie přiznala, že ne všichni holubi se vždy vrátí domů. „Já letos začínala se sto dvaceti a po sedmi závodech jich mám asi osmdesát. Ta čtyřicítka buď podlehla dravcům, kterých je teď hodně, nebo kvůli vedru a špatnému orientačnímu smyslu zabloudila.“

Právě kvůli vysokému úbytku považuje dívka chov poštovních holubů za smutný koníček. „Nesmíte mít k tomu takový vztah,“ podotkla chovatelka, která se však o holuby stará i po jejich závodní kariéře.

„Nechávám si je na chov i na dožití. Někteří chovatelé se jich zbavují, ale to bych nedokázala. A je to pro ně taky odměna za to, co dokázali,“ objasnila a doplnila, že díky tomu její nejstarší holub oslavil nedávno už 16 let. „Stále je ale plodný, jsou z něho velmi kvalitní holubi,“ směje se Adéla Marie.

Mrzí ji, že holubářství v Česku pomalu vymírá. „Moc mladých není, nebaví je to, mají jiné zájmy. Moje generace se chodí bavit, zatímco já lítám po holubníku. Ale nedivím se jim, pokud jste se pro to nenarodili, nedokážete to nikdy pochopit,“ uzavřela chovatelka poštovních holubů.