Jaké je to být při tsunami pod vodní hladinou? Jako když havaruje tanker, popisuje potápěčka

S Marjan van der Burgovou jsem se setkal v potápěčském centru a ubytovacím zařízení Lumba Lumba Diving Centre & Beach Resort, které společně s manželem u pláže Gapang na ostrově Pulau Weh vybudovala. Oba jsou, jak sama říká, fanatici do potápění, a když ostrov během společných cest navštívili, pro skvělé podmínky pod vodou si jej zamilovali a rozhodli se na něm zůstat.

V roce 1998. Nejprve šlo o malý podnik, který postupně rostl. V provincii Aceh, pod kterou ostrov spadá, ale probíhala dlouhé roky občanská válka mezi Hnutím za svobodný Aceh, které bojovalo za nezávislost provincie, a indonéskou vládou. Roku 2003 došlo k významnému vyostření konfliktu a tehdejší prezidentka Megawati Sukarnoputriová v Acehu vyhlásila stanné právo a provincie se pro lidi ze zahraničí prakticky uzavřela.

Přesně tak. Ti, kteří tady už byli, mohli do ukončení víz zůstat. Noví ale už přijíždět nemohli. V jistý okamžik jsme tak neměli žádné hosty a s manželem jsme byli jediní lidé ze zahraničí na ostrově.

To jsme mohli, ale neměli jsme jistotu, že by nás pustili zpět. Všechno jsme tu už vybudovali, a tak jsme se rozhodli zůstat. Naše služby jsme pak začali propagovat Indonésanům z Jakarty a dalších míst, a tak jsme občas nějaké domácí klienty měli. Moc jich ale nebylo, mnoho z nich situace v Acehu odrazovala.

Je to tak, váže se k tomu ale docela vtipná historka. Na ostrově Pulau Weh se až tolik nebojovalo, vždy tu ale bylo velké zastoupení policie a armády, neboť jde o nejzápadnější a nejsevernější bod Indonésie. Během stanného práva tak všichni vysocí důstojníci a generálové jezdili do Acehu a navštěvovali i Pulau Weh. A protože jsme pro ně byli exotičtí, chodili k nám. Byl to zvláštní výjev, sedávali u nás na verandě, popíjeli kávu a všude okolo měli rozmístěny satelitní telefony.

Využili. Neustále jsme jim opakovali, jak je ostrov klidný, že tam nikdo nebojuje a že jej chce navštívit spousta turistů. V jistý okamžik, zhruba po roce vyhlášení stanného práva, na ostrově vydali speciální status a turistům návštěvu povolili. Samozřejmě za celkem přísných podmínek, člověk musel mít speciální povolení od imigračního úřadu, na trajekt ve městě Banda Aceh byl eskortován a mohl přijet pouze na dva týdny.

Ano. Aceh byl stále uzavřený a Pulau Weh se právě otevřel. I přes situaci v Acehu k nám jezdilo relativně hodně lidí, a tak když udeřila tsunami, měli jsme zde zhruba 20 klientů a dalších osm bylo na cestě.

S přihlédnutím na období svátků jsme měli den předtím malou party, a tak jsme spali o něco déle. Zhruba v osm hodin ráno nás však probudilo zemětřesení. Dříve jsme tu pár zemětřesení už měli, ale tohle bylo silnější a mnohem delší. Šli jsme ven, zůstali jsme na zemi a ta se hýbala. Po chvíli to ale skončilo a všechny budovy zůstaly stát.

Hádáte správně. Sice bylo nejsilnější, které jsem zažila, ale mořské dno okolo ostrova je velmi hluboké, což eliminuje vznik tsunami.

Šli jsme se podívat na pláž, protože jsme měli klienty na ranním potápění. Viděli jsme, jak se voda postupně zvedá, pak klesá, zase se zvedá a znovu klesá. Časový interval mezi přílivem a odlivem je za normálních okolností šest hodin, tenkrát se to ale několikrát změnilo v rozmezí pár minut. V oceánu se zkrátka děly divné věci.

Věděli jsme, že pokud zahlédneme loď s klienty a posádkou, musíme je varovat, aby zůstali na vodě. Když pak hladina zase klesla, tak opravdu hodně - viděli jsme pilíře od mola, všude vanul pach oceánu, bylo to velmi zvláštní. A následně se voda zase zvedala - přes kameny, cestu… až k domu. V ten moment jsme začali utíkat. Nejprve jsem vyskočila na pračku, myslela jsem, že to bude stačit. Voda ale stále stoupala, v patře domu máme dodnes na okně značku, kam až se dostala.

Všichni utekli do kopců za barákem, já a Ton jsme ale byli poslední, protože jsme si dělali starosti o posádku lodi. Utíkat už nešlo, tak jsme plavali. Dodnes si vzpomínám, jak mě jedna dívka z Německa chytla za ruku a v posledním okamžiku vytáhla na břeh. Ihned poté totiž voda rychle klesla a vzala s sebou všechny bungalovy, restaurace, několik stromů i střechu, na kterou jsem chtěla vylézt. Kdyby mě ta holka nechytla, dost možná bych tu dnes nebyla.

Nepochybně. To měl ostatně celý ostrov, neboť tu zemřelo jen velmi málo lidí, z 26 tisíc obyvatel celkem 12 - všichni byli místní. Samozřejmě, škoda každého jednoho života, ale v porovnání s Banda Aceh, kde jich na následky zemětřesení a následné vlny tsunami zahynulo přes 150 tisíc, to je velmi malé číslo.

Byli v pořádku. Při zemětřesení byli zrovna pod vodou, kde se zvuk line rychleji než ve vzduchu. Slyšeli velký hukot, mysleli si, že nad nimi havaroval ropný tanker nebo něco podobného. Instruktor rovněž zaregistroval, že se ve vodě děje něco nestandardního a vzal klienty zpět na loď. Byli daleko od břehu, takže byli v bezpečí. Vrátili se, když byla hladina vody už více méně v normálu.

Ano, takové případy byly například v Thajsku a ti lidé přežili. Vlna má minimální dopad ve větších hloubkách, nebezpečná energie vln se projevuje spíše na hladině a v blízkosti pobřeží. Pokud jsou tedy potápěči při tsunami dostatečně hluboko, mohou vyváznout bez jakýchkoliv následků.

Voda s sebou vzala všechny bungalovy a malé restaurace poblíž pláže. Místní rodiny přišly o všechno a musely začít od píky. Naše budova zůstala stát, ale všechno uvnitř bylo buď rozbité, nebo zmizelo. Notebooky, potápěčské vybavení, kompresory. Neměli jsme přístup k elektřině ani vodě, nemohli jsme se sprchovat. Zůstali jsme tady deset dní, první tři dny jsme nemohli nikomu ani zavolat a říct nejbližším, že jsme v pořádku. Muselo to pro ně být velmi těžké, když ve zprávách viděli, co se zde stalo, a my se neozývali.

Měli jsme malou skupinu hostů, s nimiž jsme se velmi rychle sblížili, neboť nám se vším pomáhali. Tito lidé pak postupně jezdili do města, aby zjistili, zda mohou nejbližším zavolat. To se nakonec podařilo jednomu Britovi, jenž měl seznam příbuzných s čísly všech členů naší skupiny, které obvolal a se zdejší situaci je seznámil.

Pak jsme armádním letadlem odletěli do hotelu ve městě Medan, abychom si odpočinuli, konečně se osprchovali a obvolali rodinu a přátele. Přišlo nám v té době hodně pozitivních e-mailů od lidí, kteří nám psali, ať se nevzdáváme a že nám pomohou. V jisté chvíli jsme se proto rozhodli, že na ostrově zůstaneme a zkusíme to znovu.

Nikoliv. Ale moje sestra založila účet, kam lidé, především naši bývalí klienti, mohli posílat peníze, a tím nám pomoci. Musím říct, že potápěčská komunita nám v začátcích nesmírně pomohla. Z Medanu jsme rovněž dovezli spoustu nářadí, kladiva, motorovou pilu atd. a postupně začali všechno opravovat. Nářadí jsme rovněž půjčovali místním rodinám, všichni jsme si navzájem pomáhali.

Asi po třech měsících se to tady začalo plnit lidmi z neziskových organizací, kteří pomáhali v tom chaosu v Banda Aceh. Pět dní pracovali tam a na víkend jezdili sem. Začali jsme jim tak nabízet lekce potápění a tím, že měli zájem, nám také velmi pomohli. Během týdne jsme tak rekonstruovali a o víkendu poskytovali lekce potápění, z čehož jsme měli určité příjmy a náš byznys tak přežil.

Ano, trvalo to ale asi dva až tři roky. Během té doby k nám ale stále jezdili lidé z neziskovek, neboť v oblasti bylo hodně práce. První jezdili ti, kteří pomáhali neprodleně po katastrově a to jsou opravdoví hrdinové, kteří spí ve stanech a každý den vidí spoustu mrtvých těl. A později ti, kteří místním lidem pomáhali dostat se zpět na nohy.

Dá se říct, že ano. Ovšem slaná voda zapříčinila to, že všechny pilíře v našem centru začaly postupem času korodovat a budova se začala rozpadat. Během koronavirové pandemie jsme neměli žádné klienty, a tak jsme se rozhodli, že ji kompletně zrekonstruujeme, což se děje poslední tři roky. Takže ano, od přírodní katastrofy uběhlo dlouhých 20 let, ale stále je jakýmsi způsobem přítomna.