Jak se proměňovali filmoví hrdinové a lamači ženských srdcí v průběhu let

Filmový hrdina je vlastně pohádková postava. „Disponuje vlastnostmi, které bychom v reálném životě v jednom člověku těžko nacházeli. Zvláště u těch akčních a dobrodružných dokáže věci, které nejsou pro běžného smrtelníka možné. A nás odjakživa přitahují příběhy, v nichž dobro vítězí nad zlem, nespravedlnost je potrestána a neohrožený hrdina učiní svět bezpečnějším a lepším. Film je jednou z forem, jak podobné příběhy vyprávět,“ říká spisovatelka a scenáristka Uljana Donátová.

Hrdina ale není jeden univerzální. Mění se v čase, stejně jako se mění společnost a s ní i naše partnerská očekávání. Občas se však filmařům podaří „majstrštyk“, kdy vytvoří hrdinu, jehož zub času – na rozdíl od nás samých – neohlodá. K těmto vzácným stálicím se můžeme vracet úplně stejně, jako se člověk v myšlenkách vrací k prvním láskám. Ty taky nerezaví.

Nesouhlasíme s názorem, že romantické filmy či snímky s výrazným mužským hrdinou nahlodávají vztahy pokaždé, když se zadíváte na svůj reálný protějšek z masa a kostí. To je stejné, jako bychom odsoudili lázeňské procedury, protože do bahna se přece taky nebalíme každý den. Má nás snad kvůli tomu dloubat v kříži? I duše přece občas potřebuje lázně, aby mohla vzdorovat náporu všednodennosti. Tak si je pojďme společně dopřát. Kterého terapeuta byste pro dnešek brala vy?

Kdo by neznal pana Zavřeteočiodcházím, který nonšalantními gesty dává ženě najevo, že je středobodem vesmíru. Neváhá ji zachránit před neskonale vlezlým otrapou. A málokterá by pak odmítla pozvání k tanci! Pevný úchop, lichotky a hluboký, trochu oddaný pohled do očí. A dál už to znáte – pozvání na drink a okouzlující vyprávění o dálkách a o zázračnosti chvíle, protože to ví každý světák, že jen pro ten dnešní den stojí za to žít. Jestli tohle není dnes stále dokola omílané mind-fullness v praxi, tak sníme Kristiánovu tabatěrku, z níž tak elegantně nabízel dámě cigaretu. Jo, to byly časy, když se ve filmech ještě kouřilo!

Když Kristián prohlásí, že je na čase vzbouřit se dosavadní nudě, kráska podléhá. Můžeme se jenom domnívat, zda Kristián dohrál svoji etudu do konce. Stejnojmenný film se tváří, že ne, ale vy byste tomuhle chlápkovi, jenž tak ukázkově hraje na city a odvěkou touhu ženy, která by chtěla víc než jen průměrnou lásku průměrného muže, věřili? Pokud ano, tak vás život ještě nenaučil, že muži jsou ponejvíc zábavní, šarmantní a elegantní tam, kde není jejich doma. Každý Kristián se dříve či později promění v Lojzíčka, co očekává teplou večeři a bačkory. To se nezměnilo za celých 95 let, co byl nadčasový film s Oldřichem Novým uveden do kin.

Ale rozdíl tu je – večeři si chlapi zvládnou uvařit sami a bačkory v éře podlahového vytápění letí do kouta i bez přítomnosti krásné neznámé. Kouzlo zakázaného ovoce a chuť ženské pomsty však chutnají stále stejně sladce…

Tvář má schovanou pod širákem, kolt nachystaný u pasu, jak jinak než proklatě nízko (jak asi vypadá proklatě vysoko?), a krajinu pozoruje nejraději z koňského hřbetu. Nejspíš se moc nemyje, ale kdo by se zabýval detaily! Tenhle nebojácný kovboj bude vždycky bojovat za spravedlivou věc, a proto ženy budou pořád padat k jeho kovbojským botám, byť jsou notně zaprášené. Staví se totiž na stranu utlačovaných a slabších, tedy i žen. Podlehnout mu je tak snadné, jenže víte, jak to chodí. Všude, kam se podíváte, se děje nějaká nespravedlnost, a tak by nejspíš v naší náručí dlouho nevydržel. Po pár dnech už by ho to táhlo pomáhat jiné Kalupince v jiném kraji. Vzpomínka na něj by možná vyvanula dřív než pach koženého sedla jeho koně, o kovbojských kalhotách nemluvě.

Ale i tak, která by nechtěla nechat zachránit svoji rodnou vísku před nájezdy zlotřilých developerů neodolatelným Garym Cooperem nebo Gregorym Peckem?

„Westerny, jimž patřila éra 50. a 60. let, byly ve své době nejoblíbenější filmový žánr. Z ušlechtilého hezouna, jímž byl hlavní hrdina zpočátku, se postupně stal antihrdina, zloděj či vrah. Ke konci 60. let začaly být totiž westerny drsnější,“ říká filmový publicista Roman Freiberg, člen Sdružení české filmové kritiky.

Westernům ve své době sekundovaly muzikály, ve kterých také fungovala jednoduchá zápletka a jednoznačná hra na dobro a zlo. V československém podání se tyto dva žánry spojily a v roce 1964 vznikla legendární filmová parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera. Český „drsňák“ Joe nebyl vůbec drsný, spíš Mirek Dušín westernu, a tak není divu, že Tornádo Lou omdlívala touhou po záporákovi skvěle zahraném Milošem Kopeckým. Byť je tahle filmová lahůdka parodie, ukazuje jednu zásadní věc: Hodní hošíci nás zkrátka moc neberou. A navíc máme trochu strach, že by se s námi v koupelně přetahovali o šampon a fén.

Na scénu přichází rošťák s podmanivým úsměvem, kterému vše prochází. Někdy jako Muž z Acapulca, jindy jako Zvíře či Dobrodruh. Ať už byl Jean Paul Belmondo kýmkoliv, jeho role nepostrádaly napětí, romantiku, vášeň i poněkud cynický humor. Nabízel zkrátka všechno, po čem ženy touží. A ještě dobře vypadal! Stejně jako Patrik Swayze, který se nenechal nikdy svázat společenskými konvencemi a vždycky stál na straně přátel. A k pomilování dokázal být dokonce i jako duch.

Inu, když se člověk umí zhoupnout v bocích, hned je na něj jiná podívaná. O tom by mohl vyprávět i John Travolta, rozkošný v Pomádě a odpudivě přitažlivý v devadesátkovém skvostu Pulp Fiction. Éra mužů, kteří vtančili do ženských srdcí, ale skončila dřív. „Od 80. let se objevují samotářští svalnatí drsňáci typu Ramba či Rockyho, kteří se z outsiderů stávají vítězi. Často sami přemohou celou armádu nepřátel,“ popisuje Roman Freiberg. Do filmů se naplno promítá i studená válka, mnoho z nich má špionážní zápletku, takže z hrdinů, které milují hlavně ženy, se pomalu stávají hrdinové, které obdivují muži. Nejspíš proto, že jim samým chybí hrdinné idoly?

Čestnou výjimku tvořily příběhy spojené s postavou tajného agenta Jamese Bonda, neboť co by byl agent 007 bez žen! Navíc jsou náramnou podívanou i z jiných důvodů, protože vždycky skvěle odrážejí dobovou módu, hudbu i kulturu obecně. A nikdy, nikdy by James Bond nenechal ženu bez aspoň jednoho obdivného pohledu. To, že ji pak prošacuje, ponechme raději stranou. Proč bychom si občas nemohli idealizovat už tak idealizované hrdiny…

„Bondovky nemusí člověka bavit, ale jsou skvělým obrazem toho, co v dané době frčelo, ať už na poli kultury nebo společenských témat,“ shrnuje Roman Freiberg.

Svalovci postupně přestávají táhnout, ale žádný jednoznačně výrazný hrdina nenastupuje. Do snímků se více než kdy dřív promítají osobní frustrace, třeba z rozvodu a ztráty dětí, jako ve filmu Táta v sukni. Robin Williams, který se převléká za ženu, aby byl nablízko svým třem potomkům, není sexy týpek k sežrání. Ba ani elegán či drsňák. Spíš než k pomilování je k politování, ale rozumíme mu. Je to hrdina z lidu, stejně jako jím byl Leonardo DiCaprio na potápějícím se Titaniku bourající bariéry mezi společenským vrstvami. Stálo ho to sice život, ale kouzlo filmu je v tom, že i o mrtvých si můžeme hezky snít.

Devadesátky byly vůbec podle filmových kritiků zlatou érou světového filmu, vedle sebe krásně fungovaly akční trháky, romantické komedie (Pretty Woman) i nezávislé snímky. Dopomohl tomu i rozvoj technologií, které umožnily nejen natáčet odvážnější i zajímavější scény, ale najednou nám našeho hrdinu doručily téměř až na gauč v obýváku.

Ženy, mezi námi, kdyby se tam opravdu objevil, otázka je, zda bychom ho vůbec chtěly. Víte, co se říká – když chce pánbůh člověka potrestat, splní mu jeho nejtajnější sen. Ponechme si tedy svoje reálné drahé polovičky, vždyť i v nich se čas od času kousek toho filmového hrdiny zrcadlí. Však se právě ukázalo, že ve filmech nevystupují jen lamači dívčích srdcí, ale také hodní kluci odvedle, průšviháři či sarkastičtí vtipálkové.