Handicap umělec neřeší, maluje ústy, vydělává a plní si své sny

V domově Paprsek v Olšanech na Šumpersku, kde žije od čtyř let, si všimli, že má výtvarný talent, a začali ho rozvíjet. „Bylo to někdy v sedmi letech. Moc mi to ale tehdy nešlo. Naučit se vše, co jsem potřeboval, bylo fakt těžké. Byl jsem však zvyklý všechno brát do pusy a to mi pomohlo,“ vzpomíná handicapovaný umělec.

„Byl šikovný, kreslil podle fotek obrázky a to zřejmě inspirovalo jeho tehdejší učitelku, která došla k názoru, že by to s ním mohlo jít dál,“ doplňuje pro Novinky lektorka Milada Sobková, která Jakubovy výtvarné vlohy rozvíjí posledních 20 roků.

Ve škole a v domově později zjistili, že existuje celoevropská organizace UMÚN (Umělci malující ústy), která podporuje podobně hendikepované výtvarníky. „Obrátili jsme se na ně a podařilo se získat pro mě stipendium, jehož součástí je i lektorka,“ vysvětluje Hříbek.

Nebylo to však samozřejmé. „Nejprve jim musel poslat obrázky, co namaloval, na posouzení, zda vůbec stojí za to, podpořit ho stipendiem a posouvat dál. Pak musel přistoupit na to, že jim přenechá autorská práva, a zavázat se, že se bude vzdělávat,“ konstatuje Sobková.

Když podmínky splnil, začal postupně dostávat konkrétní zakázky a také vydělávat. „Kreslil jsem vlaky, lesní stroje, teď chtějí tramvaje,“ prozrazuje Hříbek.

Svá díla však tvoří hlavně na základě vlastní inspirace. Tu získává vesměs na výletech nebo pracovních cestách. „Co vidím, se mi nahraje do hlavy a pak podle toho maluji,“ pokračuje s tím, že každoročně vydává i kalendáře. „Pokaždé zvolím nějaké téma a přidám k obrázkům i vlastní text. Vymýšlím to sám. V minulosti to bylo třeba o vaření. Na příští rok jde o pohádku O dvanácti měsíčkách převedenou do kočičího světa. Jsem totiž milovník koček.“

Maloval také třeba památníky v Lidicích a Ležákách a ilustroval knížku o historii rodiny Baťů, určenou pro děti potomků, co žijí v Brazílii. „Dostal jsem se k tomu přes šumperskou knihovnu,“ podotýká životní optimista. „Pořád se snažím být pozitivní, smát se. Mám to od narození,“ zdůrazňuje.

Letos oslavil čtyřicátiny a u této příležitosti nyní probíhá výstava jeho děl malovaných ústy na rozhledně Háj na Šumpersku. Přál si, aby se mohl zúčastnit slavnostní vernisáže. Jenže jeho hendikep mu takový výstup neumožňuje. Proto společně s přáteli oslovil šumperské hasiče a ti mu s náročným výstupem pomohli.

„Jakub využívá kvůli svému hendikepu speciální vozík, který nelze přepravovat jen tak čímkoli. Upravili jsme proto jeden z našich dopravních automobilů, naložili jsme jej a bezpečně uvnitř zajistili. Poté jsme jej vyvezli až k rozhledně. Pokračovat už jsme museli ručně a Jakuba jsme na rozhlednu vynesli,“ popsala mluvčí krajských hasičů Lucie Balážová.

Pro Hříbka to byl nezapomenutelný zážitek. „Byl to oříšek, dostat mě nahoru. Moc všem děkuji, že jsem na Háji mohl být. V hlavě mi to zůstane napořád.“

Stipendium, které od UMÚN pobírá, mu usnadňuje život a umožňuje plnit sny. Mohu si dovolit koupit, co bych normálně nemohl,“ uvědomuje si. V loňském roce to byl speciálně upravený elektrický vozík, který ovládá ústy. Do té doby měl jen mechanický, hrazený zdravotní pojišťovnou.

„Speciální, elektrický, jsme mu chtěli pořídit už před lety. Vše jsme tehdy připravili. Měli jste vidět to štěstí, když zjistil, že se díky tomu vozíku může pohybovat částečně sám. Jenže lékaři ze zdravotní pojišťovny, co to posuzovali, rozhodli, že to Jakubovi život nezlepší. Nedostal proto ani korunu,“ ohlíží se za minulostí ředitelka domova Parsek Olšany Jarmila Koubková.

Peníze, které Hříbek vydělá, využívá i k cestování. „Pokud to jen trochu jde, jezdíme po republice, ale i do zahraničí. Loni jsme byli například v Mariánských Lázních, Lidicích a také v Německu. Tam jsem byl přes UMÚN na pracovní stáži. A teď se chystám na nejvyšší horu Jeseníků Praděd. Snad to klapne,“ doufá.

A má i jeden velký sen. Koupit si vlastní, speciálně upravené auto. „Momentálně mě vozí spřátelený taxikář ze Šumperka, jenž si kvůli mně svůj vůz upravil. Kdybych měl však vlastní, on by ho mohl řídit, případně i někdo jiný, a bylo by všechno snazší. Prostě by to byla paráda. Někteří kolegové z UMÚN takový automobil už mají. Třeba i já se někdy dočkám,“ uzavírá s nadějí.