Hana Ulrychová: S bráchou jsme povahově úplně opační, já jsem optimistka, on pesimista

Co vás v poslední době nejvíc zaskočilo?

Ošklivá chřipka, kterou jsem dostala. K mému uzdravení určitě přispěla kniha, kterou mi dala dcera Hanka k Vánocům – Pan Kaplan má stále třídu rád, ve skvělém překladu Antonína Přidala. Doslova jsem se u ní mlátila smíchy. A také u seriálu Dobré ráno, Brno!

Mě pobavilo, když na mě z internetu vyskočil titulek Hana Ulrychová si vyšla do Santiaga de Compostela. Šlo o shodu jmen, nicméně cestujete ráda?

Docela ano, ale teď spíš po vlastech českých. Když jsme jezdili s kapelou, znali jsme akorát hotel, kulturák a zase hotel. Takže konečně objevuju okolí mého domova – Tišnovsko, Vysočinu… Asi nejdál jsem v životě byla v Jižní Africe pod Kapským Městem. Do srdce se mi vryl mys Dobré naděje, kam mě láká se i v mém věku znovu podívat. Nevím, proč mi Afrika tak učarovala, ale občas se mi o ní zdá.

A co pěšky?

Musím si už trochu šetřit kyčle, takže střídám chůzi a jízdu na kole. Konečně jsem si pořídila elektrokolo, jenže je strašně těžké a při každém sesedání mě málem smete. Přitom nejsem žádné tintítko, ale pořádný kus ženské. Kdyby mi někdo poradil odlehčený typ, byla bych šťastná.

Poutními cestami lidé často řeší osobní problémy, zlomy. Napadlo by vás něco takového?

Ne. Já se s trampotami vyrovnávám velmi jednoduše – chodím obden do lesa, který mám minutu od domu. Toulám se po kopečcích, teď zrovna sleduju, jak se probouzí příroda. Je mi tam moc dobře. Přemýšlím si o svých věcech a k tomu žádnou dalekou cestu nepotřebuju.

Platí stále, že se vyhýbáte novým technologiím?

Snažím se. S chytrým telefonem bojuju pořád, nemám trpělivost hledat různé vychytávky a věčně koukat na obrazovku, přijde mi to jako ztracený čas. Ale na internetu si zásadní věci, které potřebuju, už najdu, odpovím, když někdo napíše, používám i internetové bankovnictví. Nejčastěji si na něm hledám kulturní akce a kupuju na ně lístky.

Vraťme se do časů, kdy počítač nepatřil k běžnému životu. Jaká je vaše nejstarší hudební vzpomínka?

S rodiči jsme jezdili do Hořic za kamarády maminky. Pamatuju, že mi byly asi tři roky, seděli jsme na schodech, já tatínkovi na klíně – a on mě učil Hajej, můj andílku. Což je árie z Hubičky. Nezapomenu také, jak jsem v pěti letech zpívala s dětským sborem sólo v pásmu koled. Nesmazatelná je také moje první návštěva Janáčkovy opery v Brně, dávali Dvořákovu Rusalku, v níž hrál tatínek prince. Dodnes ji mám nejraději. A na operu chodím stále, mám nakoukaný skoro celý brněnský repertoár.

Tatínek byl sólista Janáčkovy opery, zpívala i maminka?

Krásně. Poznali se v ochotnickém divadle a tvořili pěkný pár: maminka jižní a táta severský typ. Maminka byla úžasná, i když taky hodně úzkostlivá, a velice se nám věnovala. Hudba u nás doma byla základ. Cestou na dovolenou jsme vždycky zasedli do auta a tatínek zahlásil, že budeme zpívat národní písničky. Taky nás s bráchou zkoušel. V rozhlasu po drátě běžel v neděli pořad paní Hostomské, kde uváděla klasické skladby. Maminka nosila na stůl a tatínek se se zdviženým prstem ptal: Co je to za árii? Kdo složil tu symfonii? Zároveň byl velký bohém, a tak mu přísné vedení nikdy dlouho nevydrželo. Když jsme začali zpívat s bigbeatem, mohl se zbláznit.

Bratr je o pět let starší, byli jste vždycky spojenci?

Přišly i klasické dětské hádky a pranice. Petr mě měl na starost, což ho příšerně rozčilovalo. Nedivím se mu. Maminka nás třeba poslala bruslit na stadion, já si poprvé nazula brusličky „kačenky“ a bratr prohlásil: Dvě hodiny si dělej, co chceš, ale nehni se odtud! A šel hrát s kluky hokej. A tak všelijak podobně. Měl štěstí, že se nikdy nestal žádný malér.

Na jaké téma to mezi vámi jiskří dnes?

Teď už to moc nejiskří. Sice máme hodně rozdílný pohled na řadu věcí, ale nevyjadřuju se o nich, protože mě to vždycky vytočí. Naštěstí to u nás nevyústilo v takovou šílenost, že bychom spolu nemluvili vůbec. Jsme ale povahově úplně opační, já jsem optimistka, on pesimista. Jemu šla matematika, mě bavila čeština. Spojuje nás ale krásná muzika, převažuje celkové směřování a pocit sounáležitosti. Lidé na nás pořád chodí, máme plné sály, což je velká radost.

Vzpomenete si na první písničku, která vás dala dohromady jako dvojici?

Poslouchala jsem hodně Semafor, napodobovala Pilarovou a Filipovskou. A Petr dostal jednoho dne nápad na text: Jednou si takhle sedím zrovna u gramofonu a nechce se mi spát, pustím si něco, jenom pár tónů, gramofon začne hrát… Od té doby se mnou začal v muzice počítat. Když pak studoval na vojenské akademii, vzniklo Divadélko bez tradic, pro které psal písničky. Mezi jinými i parodii na twist Osudu kolo se nedotočí. Zcela náhodou nás během vystoupení uslyšel redaktor Jaromír Nečas z brněnského rádia – a tím to celé začalo. Já nejdřív zpívala nenápadné druhé hlasy.

Až se Petr stal, jak říká, bratrem sestry, která umí zpívat. Máte stále úžasný, velký hlas!

Pozor, hlas není všechno, je potřeba s ním umět zacházet, používat správným způsobem. Tatínek mě naučil hlavní zásady, tedy i dýchání. Pak jsem chodila na zpěv k panu profesorovi, u něhož se střídali všichni, kdo tehdy v Brně začínali. Hlásila jsem se na konzervatoř na operní zpěv, ale naštěstí mě nevzali – pro nedostatek talentu. A protože jsem jako malá hodně pobývala v nemocnici s angínami, šla jsem po gymnáziu na chvíli pracovat do dětské nemocnice. Mezitím jsem objevila úžasné zpěvačky Arethu Franklin, Ellu Fitzgerald a naši Evu Olmerovou… Už jen z poslechu se naučíte hodně, i technicky. Dnes už obecně není hlas tak důležitý, technika vše dotáhne a doladí. Pro mě to ale úplně neplatí, pořád mám raději živé nahrávky než vycizelované věci ze studia.

Mezi úspěšnými roky se černá období zákazu v 70. letech.

Petr nazpíval 21. srpna 1968 písničku Zachovejte klid, jakýsi spontánní protest proti vstupu sovětských vojsk, následkem čehož nesmělo vyjít naše již natočené a zásadní LP Odyssea. To jsem obrečela. Ale nasměrovalo nás to k folkloru, což se ukázalo jako šťastná volba, vznikl projekt Nikola Šuhaj loupežník. Ráda vzpomínám na hostování v Praze v místě dnešní Ypsilonky, kde se hrál v režii Janka Roháče. Vystupoval s námi třeba Pavel Landovský, než odešel do rakouské emigrace. Na to navázal po dvaceti letech úspěšný muzikál Městského divadla Brno Koločava v režii Standy Moši. Jak se říká – co tě nezabije, to tě posílí.

Nezatoužila jste někdy po sólové dráze?

Jasně že ano. A také jsem si ji užila – pod křídly Orchestru Gustava Broma, zhruba dva roky. Byl to naprosto úžasný zážitek. Mohla jsem si zazpívat s velkou kapelou i jazzové standardy, ty jsem milovala. Samostatné ocenění jsem si odvezla z Bratislavské lyry roku 1971 za písničku Spoutej mě.

K jaké písni ze svého repertoáru máte nejosobnější vztah?

Mám ráda všechny. Ale moje srdcovka je písnička Zvláštní znamení z alba Příběh, inspirovaného Markétou Lazarovou Vladislava Vančury. Trochu zapadla, až na koncertech ji lidi začali objevovat. A pak úprava židovské melodie s názvem Malé zrnko písku, ta je teď myslím hodně aktuální.

Já zbožňuju Nevidomou dívku…

Na tu mám krásné vzpomínky. Když jsme začali s bigbeatem, nejdřív s kapelou Vulkán, pak Atlantis, domluvili se kluci, že budou dělat drsné písně a ženská se jim do toho nehodí. To mě strašně ranilo, ale dostala jsem nabídku od kapely Bluesmeni z Olomouce, měli jsme asi pět písniček. Jezdila jsem za nimi z Brna a potkala tam Karla Kryla. Lidsky mezi námi přeskočila jiskra, Nevidomou dívku mi tenkrát věnoval… Nakonec jsme se znovu setkali až po revoluci a zpětně oceňuju, jak byl už tehdy jasnozřivý a všímal si věcí, které jsme my ostatní neviděli.

Petr říká s nadsázkou, že od vás musel odhánět nápadníky.

To nebylo vůbec potřeba, chovala jsem se velmi decentně! Jako slušné děvče jsem se držela zpátky. A velmi vybírala. Mám ráda originály. Jako byl můj manžel…

Architekt Miroslav Svanovský. Řeknete mi o něm něco? Co vás spojovalo?

Přistěhoval se do domu vedle nás, tak jsme se poznali. Byl pro mě opravdu inspirativní, bezvadný. Obohatil mi svět o architekturu a já jemu o muziku. Dával mi velká školení, jejichž plody sbírám i dnes, pět let po jeho odchodu. Nejvíc miloval funkcionalismus. Dcera mě proto nedávno potěšila prohlídkou slavné brněnské vily Tugendhat a teď spolu projdeme celou Masarykovu čtvrť, kde je funkcionalistických staveb spousta.

S dcerou jste stále hodně propojené, že?

Je jí už pětačtyřicet a rozumíme si čím dál líp. Možná trochu doháním čas, když byla malá a já v trapu s kapelou. To si vyčítají všechny muzikantky. Není vdaná a nemá děti, takže nebudu nikdy babičkou. Ale vynahrazují mi to Petrova bezvadná a hudebně nadaná vnoučata, má jich pět! Hanka pracovala v rádiu Proglas a dnes je zaměstnaná v Muzeu města Brna. Je stejně jako já posedlá knížkami.

Vedla jste ji jinak než rodiče vás?

Snažila jsem se. Do hudby jsem ji nenutila, ale naučila se přirozeně hrát na kytaru a zpívat pro radost, v dospělosti si našla jako koníček zpěv v gospelovém sboru.

Jak dnes vypadá váš běžný den?

S léty člověka začne tu a tam bolet, takže se pro kondici potřebuju hýbat. Labradorka Ellinka už mě bohužel opustila, a tak zvažuju, zda bych ještě nějakého psa nezvládla. Kromě kola a procházek chodím léta na úžasné kurzy jógy, do kterých mě přivedla naše houslistka Katka Štroncová. A každý den cvičím hlasivky, aby mi nezakrněly, je to sval a ten se musí zkrátka trénovat. Ale zpívám si ráda pořád, i při luxování. Když se mi do něčeho nechtělo, maminka říkávala: Zazpívej si, uvidíš, jak ti to půjde od ruky! Duši si opečovávám kulturou, bez ní bych nemohla být.

Dáte nám pár tipů?

Dočetla jsem báječnou knihu Mářiny paměti – vzpomínky hospodyně Leoše Janáčka. Rozečtenou mám i knihu Marka Švehly o Ivanu Jirousovi. Připomíná absurdnost všeho, v čem jsme žili za totality. Navíc znám dobře Jirousovy dcery. Vedle literatury faktu si občas střihnu nějakou tu severskou detektivku.

V kině mě naposledy nadchl film Přišla v noci, jsem ráda, že si někdo konečně všiml tak dobré herečky, jako je Simona Peková. V Městském divadle Brno mám poslední zážitek s dramatem Pohled z mostu a povedla se jim i aktuální inscenace Hamleta. A na opery v Brně chodím opakovaně…

Zdá se, že resty vůči zdravému životnímu stylu nemáte?

Nevím. Nekouřím, víno už taky v poslední době moc nepiju, miluju ho, ale pít sama mi přijde divné, snad jen občas decentně s návštěvou. A musí být kvalitní. Na sladké nejsem. Upřímně propaguju zdravou výživu, předáváme si recepty s dcerou. Nevařím často, ale Brno je úžasná gastronomická velmoc, takže je kam zajít na korejskou, italskou nebo japonskou kuchyni… Žádný zásadní úlet asi nevymyslím. A rozhodně si nic nevyčítám, to není dobré.

Bratr si píše Paměti nerudného starce, nechystáte také něco?

Na psaní a uspořádání vzpomínek jsem strašná, fotky uchovávám v různých pytlích. Jedna kamarádka mě přemlouvá, že se mnou paměti sepíše, je moc šikovná, tak k tomu možná dojde. Historek a zážitků se nakupilo za život vážně hodně. Jen nevím, zda budou ještě někoho zajímat.

Petr navíc také maluje.

Já jsem na malování naprosté dřevo. Pro potěchu pečuju o malou zahrádku, kde trůní na čestném místě krásný javor. Pěstuji si bylinky do kuchyně a pár hezkých kytiček pro radost. K Petrovi to mám pěšky sedm minut, čehož teď využívám hlavně kvůli jeho psům, chodím se s nimi pomazlit.

Sledujete současnou hudební scénu? Mají to zpěváci těžší, nebo lehčí?

Neměnila bych s nimi. Poslouchám hodně rádio, na věky věků miluju Zuzanu Navarovou, jejíž písničky jsou nadčasové a také to byla moje velmi blízká přítelkyně. Ze současných kapel se mi líbí třeba Mirai, Slza… Ovšem prosadit se v obrovské konkurenci je podle mě těžké, zvlášť když rádia bazírují jen na úspěšnosti. Naštěstí existuje YouTube!

Všímám si s potěšením vlny hudebních návratů, týká se vlastně i nás, ať už zpíváme s Javory, nebo s Hradišťanem, chodí na naše koncerty všechny generace. Televizní soutěže ráda nemám. Snad jedinou osobností, kterou objevily a která jde dál, je Aneta Langerová. Je totiž autorka, píše vlastní písničky. Jinak se tam mihla řada výborných zpěváků, někteří se uchytili v muzikálech, ovšem chybí jim autoři, repertoár. To je kámen úrazu.

Zato váš repertoár je obrovský a v dnešní době moc potřebný.

Děkuju. Myslím, že je potřeba nabíjet lidi kladnými emocemi. Ale to se nemusí dělat jen zpěvem.