Článek
Odmalička ho fascinovala železnice. „Dědeček nás vodil na nádraží a my jsme pozorovali vlaky. Vždycky mě to strašně zajímalo. A vlastně jsme skoro celý život bydleli u kolejí, i když jsme se stěhovali,“ zmiňuje.
Ač měl blízko k technice, nakonec se po střední škole vydal na teologii. „Přišlo mi smysluplné doprovázet lidi, podporovat je,“ vysvětluje.
Jeho první štace vedla do Domažlic, následovaly Přeštice. „Tehdy bylo ve sboru pár lidí. Ale postupně přicházeli další. Snažil jsem se přinést, co umím, a moc nepřekážet,“ říká skromně Satke.
Protože evangeličtí faráři nejsou vázáni celibátem, oženil se a založil rodinu. Povinností však přibývalo. „Navázali jsme spolupráci s městem, se zahraničím. Staral jsem se o budovu, která je stará. Zařizoval jsem granty,“ vyjmenovává část svých aktivit.
Sociální psychologii vyměnila za výrobu Sirupů z lásky
Přeštický sbor také rozjel denní stacionář pro seniory a osoby s hendikepem a později pro ně postavil moderní zázemí. „I covid jsme zvládli. Během uprchlické krize jsme hodně pomáhali. Dodnes dvě rodiny z Chersonu a Zakarpatí bydlí na faře,“ pokračuje Satke.
Loni si však připustil, že mu docházejí síly a věci dělá spíš ze setrvačnosti. „Jako první to poznala manželka. Po pár měsících jsem uznal, že má pravdu,“ přiznává dnes už bývalý farář.
Věděl, že musí po 20 letech změnit zaměstnání. Jeho nadřízení mu dali požehnání. Když objevil na internetu nabídku na strojvedoucího, neváhal. „A rodina řekla: Super, to bereme,“ doplňuje.
Absolvoval náročný sedmiměsíční kurz. „Myslel jsem si, že ve svém věku tam budu jako dinosaurus, ale pletl jsem se. Navíc se sešli lidé zajímavých profesí,“ poznamenává.
Jako čerstvý strojvedoucí zatím pendluje mezi plzeňským vlakovým nádražím a depem, aby získal praxi. „České dráhy kladou velký důraz na bezpečnost, takže ‚mladé zajíce‘ nenechají hned jezdit samostatně,“ usmívá se.
Potěšilo by mě, kdyby cestující neroztrhávali zavírající se dveře, říká strojvedoucí metra
Začátkem prázdnin už by se mohl vydat na trať a možná bude vozit cestující z Plzně právě do Přeštic. „Můžu ještě do Klatov, Domažlic nebo Žihle. Mám zkoušky jenom na motorové mašiny, rád bych si dodělal i na elektrické lokomotivy a další trasy,“ plánuje.
I díky studiu ve Švýcarsku ovládá dobře němčinu. Láká ho v budoucnu jezdit za hranice do Schwandorfu. „To by se mi opravdu líbilo. Znamená to složit zkoušku na danou trať, mašinu, německý železniční systém dopravy, protože se liší od našeho. A potom samozřejmě ještě zvládnout němčinu,“ uvádí.
Ke své nové práci přistupuje k respektem. A před každou směnou se modlí. „Je to opravdu zodpovědné povolání, při kterém nesmím dělat chyby. Vždyť nerozhoduju jenom o sobě,“ podotýká Satke. I přesto se na dráze cítí jako doma. „Jsem teď opravdu hodně spokojený. A vděčný, že jsem dostal tuhle šanci,“ uzavírá.
Do kostela mu nechodili lidi. Kněz začal kázat po barech a hospodách
