Dodnes když vidím koleje, tak to se mnou šije, říká jeden z prvních strojvedoucích pražského metra

„Všechno začalo na dopravní průmyslovce v Masné ulici v Praze, kde jsem studoval provoz a údržbu dráhových vozidel. Z naší třídy vycházeli strojvedoucí motorových lokomotiv na dráhu,“ prozradil na úvod Karel Výborný.

„Dělal jsem brigádu na hlavním nádraží a pokukoval jsem tam po mašinách. Až mě jeden strojvedoucí vzal do kabiny, z toho jsem byl nadšený a od té doby jsem věděl, že bych to chtěl dělat,“ zavzpomínal.

Po škole nastoupil do motorového depa Praha-Libeň, dva měsíce nato však musel narukovat na vojnu. Po jejím absolvování se do libeňského depa vrátil a kurz na strojvedoucího ukončil.

K metru se pak dostal už jako „mašinfíra“ díky svému blízkému příteli Milanu Žákovi, který pracoval v dílnách pro tramvaje.

„Tehdy měl odjet vyučovat jako instruktor do Moskvy. A jednou přišel za mnou do lokomotivy na hlavní nádraží a ptal se mě, zda bych nechtěl jít zkusit dělat strojvedoucího metra, tehdy probíhal nábor,“ vysvětlil.

Mladý Karel Výborný se nerozhodoval dlouho. Přihlásil se a za půl roku odjel do ruské metropole na výcvik do tamní technické školy.

„Ještě předtím jsme měli i kurzy ruštiny a v únoru roku 1973 jsme odjížděli do Moskvy,“ prozradil Novinkám.

V Rusku se budoucí strojvedoucí metra učili od tamních kolegů techniku řízení vlaků.

„Jezdili jsme na té nejzatíženější lince v Moskvě. To metro, které už tehdy mělo v soupravě sedm vozů, jsme tam řídili a byli jsme přidělení ke strojvedoucímu, s nímž jsme trávili všechny jeho směny,“ připomněl své začátky.

„Ze začátku jsme byli z té dráhy zvyklí, že plus minus pět, deset minut nebo půl hodiny nic neznamená, a tam, jakmile jsme se zdrželi nebo jsem zpomalil, tak mi ten ruský kolega každou vteřinu sahal na ruku na páce a popoháněl mě,“ prozradil.

Po absolvování kurzu získal Výborný „řidičák“ na moskevské metro a v září roku 1973 se vrátil do Prahy. Od října pak už pracoval v metru, kde ze začátku pomáhal technikům nebo hlídal moskevské vlaky, které byly do hlavního města dovezeny.

Bez cestujících začaly soupravy metra jezdit už v prosinci roku 1973, do ostrého provozu se rozjely 9. května 1974.

„To jsme jeli dva strojvedoucí, s Jaroslavem Jungvirtem, a vyjížděli jsme z depa Kačerov. Nástup byl v 10:01, to si doteď pamatuju, a jezdili jsme asi 7 a půl hodiny. Poté jsme na Kačerově zase zatáhli zpátky,“ připomněl významné chvíle.

„To bylo velmi slavnostní. Každý se usmíval a my jsme byli hrdí, že jsme toho součástí,“ dodal.

V kabině metra strávil tehdy Výborný dva roky. „Poté jsem přešel k technikům, protože se mi líbila technická část vozů a uvolnilo se místo v elektrické zkušebně. Motal jsem se kolem elektro zařízení vozů, hlavně zkušební jízdy po opravách a podobně,“ vysvětlil.

Měl ale mnohem méně peněz než jako strojvedoucí. „A přišla rodina, přišly děti a do toho jsem začal studovat vysokou školu a potřeboval jsem peníze. Tak jsem znovu udělal zkoušky už na nové vozy a v roce 1981 jsem začal jezdit znovu,“ přiznal. Tehdy se přesunul na trasu A, kde strávil 6 let.

Když vzpomíná na léta strávená v metru, zmiňuje hlavně skvělý kolektiv a pospolitost zaměstnanců depa. „Byli jsme všichni mladí. Většinou do těch třiceti let. My strojvedoucí a dozorčí stanice jsme byli takové propojené týmy, byli jsme stále ve styku. Oni nám dodávali sílu po nočních, kdy jsme byli unavení, tak přišli ke kabině metra s lístečkem třeba s nějakou srandovní básničkou.“

Srandu si ale prý užívali také během přestávek. „V takové místnosti, jak my říkáme ‚Führcimra‘, tak tam se děly třeba velké zápasy ve stolním fotbalu. Přijeli jsme z trasy, měli jsme půl hodiny a hned se to tam mydlilo, karty se hrály a hecovalo se. Na to velmi rád vzpomínám,“ prozradil bývalý strojvedoucí.

Se svými bývalými kolegy se prý schází dodnes, každý rok po Velikonocích. „Tam hodně vzpomínáme. To mám rád,“ zmínil.

„Mnohým nám metro také dalo ženy, a dokonce jsme spolu až doteď,“ pochlubil se Výborný.

Po šesti letech v kabině se nechal zlákat na post vedoucího údržby vozidel ve vznikajícím depu Hostivař.

„Já jsem si ale i tak udržoval ‚papíry‘ na ježdění a vypomáhal jsem vedlejší činností. Tak když byla potřeba, vzal jsem třeba odpolední směnu,“ zmínil.

Jako strojvedoucí na plný úvazek jel naposledy 31. prosince 1984, později však absolvoval různé jednotlivé jízdy na výpomoc. Dodnes mu ale metro a železnice zůstávají v srdci.

„Abych vám řekl pravdu, dodnes když vidím koleje, tak to se mnou šije,“ přiznal se Karel Výborný.

„Kdyby bylo potřeba, něco se semlelo a potřebovali by starší lidi, aby zajišťovali nějaký provoz, tak v tu ránu bych šel,“ dodal. Zároveň ale přiznal, že zdravotně by již neprošel.