Dobře seřízené vydrží věčnost. O československé hodinky Prim je zase zájem, skupují je sběratelé

„Lidé se vracejí ke kráse mechanických hodinek,“ odhaduje sběratel Václav Reischl, proč je o retro primky v poslední době takový zájem. „Je to kombinace mechaniky a estetiky, i s odstupem času je jejich design, myslím, povedený a nadčasový. A vyráběly se tu kvalitní hodinky na vysoké úrovni, v 60. letech srovnatelné se světovou úrovní,“ vypráví Novinkám.

Při dobrém servisu má podle něj strojek téměř neomezenou životnost. „Je jako kalašnikov mezi hodinkami,“ přirovnává se smíchem Reischl. On sám si na každodenní nošení nasazuje na zápěstí primky z roku 1959 v celozlatém provedení.

„Vyrobily se v nižších desítkách, maximálně stovkách kusů. Zajímavé na nich je to, že v té době stály 4900 Kčs, což musel být strašný majlant, o to míň je jich na trhu k dispozici a ty moje se dochovaly v nádherném stavu, takže je to taková moje denní radost,“ ukazuje na svou ruku. Vyčíslit jejich aktuální cenu je podle něj těžké, odhaduje ji na zhruba 90 tisíc korun. Aktuální zvýšený zájem o primky ale prý částku bude posouvat ještě výš.

Náramkové hodinky Prim – na začátku se ještě jmenovaly Spartak – dodával do národního podniku Klenoty závod v Novém Městě nad Metují.

„Před rokem 1948 jsme byli naprosto závislí na dovozu ze Západu, ze Švýcarska a Německa, a narychlo se hledala možnost, jakým způsobem tehdejší poptávku v Československu uspokojit,“ popisuje sběratel. Češi se tak rozhodli zkusit vlastní produkci a zařadit se po bok nemnoha zemí, které výrobu jemných hodinových strojků tehdy ovládaly.

„Musíme ale říct, že ty první strojky byly v podstatě jedna ku jedné okopírované od francouzské firmy Lip. Nicméně bylo samozřejmě velmi náročné ty hodinky vyrobit v podstatě od nuly. Výzkum začal na začátku 50. let a v roce 1954 byly na světě první prototypy,“ vypráví sběratel. Letos tak uplynulo přesně 70 let od schválení prvních prototypů do výroby.

Zpočátku ještě bývaly náramkové hodinky na příděl a vyšly i na půlku tehdejšího platu, později už byly dostupné pro všechny. „V 60. letech stály kolem 350 až 400 korun, vzpomínám si, že mi dědeček říkal, že míval plat 1000 korun. Ty sportovní byly kolem 650 až 700 korun, ale to už bylo ve své době velmi luxusní zboží,“ zmiňuje.

V dobách největší slávy se vyrábělo kolem tisícovky kusů denně, celkem jich závod Chronotechna, později Elton, vyprodukoval na 14 milionů a doma je měl v podstatě každý. V prvních letech se mohly strojky směle porovnávat se švýcarskými, od 70. let vývoj začal postupně stagnovat, šetřilo se na výrobě a méně investovalo. V současnosti se dají moderní hodinky se značkou Prim sehnat hned u dvou firem.

Svatým grálem „primkařů“ a nejcennějším kouskem je model Orlík. Ze tří set původních kusů se dnes ví asi o 70 z nich. A sběratelé si jich cení na skutečně vysoké částky, jeho cena se dnes může vyšplhat i na více než jeden milion korun.

„Pochází z roku 1965, kdy byly objednány ministerstvem národní obrany pro československé potápěče. Bylo potřeba, aby byly vodotěsné, což do té doby žádné primky nebyly,“ popisuje sběratel.

Aby na ručičky viděli potápěči i v kalné vodě, natíraly se radioaktivní barvou. Nedoporučovalo se je proto nosit na rukou po celý den, aby radioaktivita neohrozila zdraví majitele. „V dnešní době už je to v pořádku, ta barva je vysvícená,“ uklidňuje Reischel s úsměvem.

Známé jsou také hodinky zvané „sjezdovky“, které získaly jako dar účastníci 15. sjezdu komunistické strany v roce 1976. Rozpoznají se podle vyobrazené římské číslovky XV doplněné dvěma rudými hvězdami. Rozdalo se jich 1 800 kusů.

„Traduje se k nim taková pověst – i když už je vyvrácená – že tím, jak všichni delegáti strašně moc tleskali tomu, co se na sjezdu říkalo, se spousta hodinek porouchala. Ale ve skutečnosti to bylo tím, že došlo k ne úplně dokonalému osazení setrvačných hřídelí,“ vypráví Reischel.

Jen skutečně málokdo dnes vlastní model určený někdejšímu lybijskému vůdci Muamaru Kadáfímu, který v 70. letech navštívil ČSSR. „Můžete na nich vidět jeho obličej a lybijskou mapu s vyznačením Tripolisu jako hlavního města,“ ukazuje nám odborník.

Oblíbeným modelem mezi sběrateli jsou i Prim Sport 2. generace z roku 1983, speciálně upravené pro československé letce i pozemní letecký personál. Nesou proto znak letectva a jsou automatické, není tedy potřeba je denně natahovat. Do té doby armádě sloužily hodinky, které byly objednávané už před druhou světovou válkou, jejich obměna tak byla skutečně potřeba.

„Číslice, ručičky a armovací kroužek mají speciální úpravu, svítí pod UV světlem, které bylo v kokpitu MiGů, takže pilot mohl odečíst čas i ve tmě. A pokud se nepletu, tak jsou to nejdéle sloužící vojenské hodinky, protože slouží, myslím, do dnešní doby, už přes 40 let, jsou velmi kvalitní,“ představuje kousek, který se dnes cení až na 50 tisíc korun.

Historicky a technicky zajímavým modelem je rovněž ten, jemuž se podle hranatého tvaru říká „televize“ nebo další, určený pro myslivce a lesníky s vyobrazením jelení hlavy a smrkové větvičky.

„Původně měl vypadat trochu jinak, místo větvičky měl být kříž svatého Huberta, který je patronem myslivců. Při výstupní kontrole se ale zjistilo, že stejný kříž byl používán divizí SS za druhé světové války. Člověk, který design navrhl, byl chudák osočen, že podporuje nacismus,“ vypráví Reischl historku spojenou s modelem v hodnotě 10–15 tisíc korun.

Sbírka Václava Reischla čítá po téměř patnácti letech kolem osmi set exemplářů. Investoval do nich už nižší miliony korun, přesné výdaje si ale nevede.

První kus mu darovala jeho babička. „V roce 2011 jsem dostal k osmnáctinám opravené hodinky po mém pradědečkovi a hrozně mě to nadchlo, že se tady vyráběly takové krásné věci,“ přibližuje, jak se zrodila jeho vášeň. Hodinky, po kterých aktuálně touží, jsou Elton Sport, mezistupeň mezi Orlíkem a Prim Sport 1. generace.

Strojky začal postupně i opravovat a renovovat, obor sice nevystudoval, ale chodil do učení ke starému hodináři, jenž ho zasvětil do základů řemesla. Hodinářů je podle něj dnes v Česku velký nedostatek, řada z nich odchází za prací do Švýcarska nebo Německa.

Jemu projde v jeho žižkovské dílně ročně rukama až několik tisíc strojků. „Hodně lidí má tyto hodinky stále v šuplíku po prarodičích, po rodičích nebo ty, co nosili v dětství. Určitě stojí za to je opravit a dál nosit nebo je dát další generaci jako hezkou vzpomínku na předky,“ myslí si.

V poslední době se však začaly na trhu objevovat i falzifikáty, což by před revolucí asi jen tak někdo nečekal. „Bohužel se objevují falešné hodinky Prim Sport první generace, myslivecké hodinky nebo automatické ‚televize‘,“ vyjmenovává.

A jak poznat napodobeninu od originálu? „Když ty hodinky vypadají až moc hezky, tak to většinou nejsou ty původní. Člověk na nich zákonitě musel při nošení udělat nějaký zářez, něco na nich zanechat. A nenošené originální primky se na trhu téměř neobjevují,“ dává jednoduchou radu.