Článek
Co vás do Tanzanie přivedlo a jak dlouho tam již žijete?
Poprvé jsem do Tanzanie jela na dovolenou, to byl březen 2013. Právě tehdy jsem potkala svého nynějšího manžela. Ale na stěhování došlo až koncem roku 2015. Pět let jsme žili ve velkoměstě Dar es Salaam v několika podnájmech a poté jsme se přestěhovali do buše nedaleko vesnice Mswaki, odkud manžel pochází. A tady jsme už tři a půl roku.
Čím si vás země získala?
Velkou roli hrál manžel. Dále je tu teplo, což mám ráda, pěkná příroda a dá se tady žít celkem mimo běžný systém. Pro mě tu je více svobody - ovšem s tím, že má člověk sám za sebe zodpovědnost. Není tu žádná sociální podpora nebo něco, co vám v nouzi pomůže. Třeba lékaře si tu každý musí platit sám. Ve městech mají někteří lidé zdravotní pojištění, ale je to malé procento.
Žijete v komunitě Masajů. Můžete ve zkratce popsat jejich kulturu?
Masajové jsou velmi hrdí lidé. Žijí ve vesničkách společně s dobytkem a převážně stále v obydlích z hlíny. Mají několik rituálů, které stále dodržují. Zejména obřízky u obou pohlaví. Pak také různé oslavy, například svatby a narození dětí, to se všichni zdobí korálky. Někdy se pije krev z krávy nebo kozy.
Těžko se to popisuje, ale něčím jsou nesmírně zajímaví. Jsou to vizuálně velmi krásní lidé, což dokresluje i červené oblečení u válečníků, kterým říkají morani. Nejsem zdaleka jediná, kdo byl Masaji okouzlen. Celkově se do Tanzanie vrací spousta turistů z celého světa, a to právě kvůli Masajům.
Čtvrtina obyvatel v africké zemi je HIV pozitivní. Z mnoha dětí jsou sirotci
Jak vás komunita v buši přijala? Musela jste projít nějakým uvítacím obřadním rituálem?
Všichni mě přijali hezky, se zvědavostí. Žádným rituálem jsem projít nemusela, nikoho to ani nenapadlo. I když vzpomínám, že se mě malé děti ptaly, zda si také oholím hlavu – Masajky to totiž běžně dělají. Lidé tu jsou velice pověrčiví. Všechno má nějaký svůj důvod.
S manželem má dvě dcery.
A byla jste na nějakém rituálu alespoň přítomna?
To ano, ač ne přímo u akce. Šlo o obřezání manželových mladších bratrů, což je moment, kdy se z chlapců (layoni) stávají válečníci (morani). Nutno dodat, že obřízky sami chtějí. Je to pro ně samozřejmá a důležitá věc a nikdo se z toho nehroutí.
Tvrdíte, že v buši jste doma, ačkoliv tam nemáte žádné přátele…
Ano, jako doma se tu opravdu cítím. Takový pocit jsem neměla nikde předtím, ani v tanzanském velkoměstě, ani v Česku. Baví mě práce na zahradě, kterou máme opravdu obrovskou. Je potřeba říct, že i v Česku jsem měla jen pár přátel a moc jsme se nestýkali. A ono to vůbec není špatné umět být taky chvíli sám. Navíc máme dvě malé děti, takže není čas se nudit. Člověk je navíc stále ve spojení se světem díky internetu.
Čím se v Tanzanii živíte?
S manželem prodáváme africké látky do Česka i jiných zemí. Nápad na toto podnikání vyřešil naši hodně mizernou finanční situaci poté, co jsem se do Tanzanie přestěhovala.
Ve vesnici, kde žijete, chcete nechat vyvrtat studnu. Je nedostatek vody v tamních končinách velký problém?
Velký problém to je hlavně v období sucha. To nám začalo teď od června, ale i v květnu pršelo už jen trochu. Bez kapky deště budeme někdy do října či listopadu, ale pamatuji, že deště přišly jednou až začátkem prosince.
V buši se Barboře Formanové líbí, pocit domova prý nikdy neměla silnější.
Odkud se tedy v tomto období voda získává?
Jednak z říček, které ale během období sucha vysychají. My tu máme jen jednu říčku, kam chodí pro vodu celá vesnice. Navíc je to v údolí, takže všichni pak tahají vodu na zádech nebo na hlavách do kopce. Šťastnější mají kolo a ti nejšťastnější můžou zaplatit dovážku na motorce. Ale je to užitková voda a je slaná, je tedy špatně použitelná na praní a na pití ještě horší.
Pro neslanou vodu se musí někam dál. Během období sucha lidé hloubí různé studny, prostě se vykope díra, a když tam voda dojde, kope se zase jinde. Takovou vodu si může přijít nabrat každý. Dovážky pitné vody zde nemáme. Elektřina se postupně zavádí i do těch nejzapadlejších vesniček, ale vodu nikdo neřeší.
Vyvrtání studny by tedy problém vyřešilo?
Myslím, že ano. Většina lidí ani neví, že voda zde je, ač velmi hluboko. Vím i o případu, kdy byla v hloubce 300 metrů. U nás naměřili 150 až 200 metrů. A o tom, že existuje nějaká technika na hloubkové vrty, to neví už vůbec nikdo.
Jak je podobný proces nákladný?
Společnosti si účtují za vrtání cenu kolem 900 až 1500 Kč za jeden metr. Čím víc je oblast zapadlá, tím je cena vyšší. Aktuálně nám běží sbírka a doufáme, že se studny nakonec dočkáme. Vyřešila by problém s nedostatkem vody pro celou zdejší komunitu.
Je pro vás důležité se o zdejší lidi postarat?
Když jsem sem přijela, neměla jsem myšlenky dělat nějakou charitu. Vše vyplynulo samo. Masajské děti celé dny pasou dobytek a chtějí se u nás napít. Máme v dohlednu také školu a často i školáci žádají o vodu. U jedné známé jsem na sociálních sítích viděla nějakou sbírku, tak jsem ohledně toho začala zjišťovat informace. Ještě nějaký čas ovšem trvalo, než jsem se odhodlala. Každopádně voda je naprostý základ a měli by k ní mít přístup všichni.
Čeští zoologové kroužkují tanzanské slony
