Čech fotil unikátní seskok kajakáře z ledovcového vodopádu. Kombinace vody a ledu je smrtící, říká

Jak se přihodilo, že jste se stal členem expedice?

S Aniolem jsme dlouholetí kamarádi a podnikli jsme vícero projektů. Fotograf na kajakářských výpravách musí být sám kajakář, jelikož se tam většinou nikdo jiný nedostane. Pochopitelně je i důležité rozumět tomu sportu a způsobu, jak se řeky sjíždějí. Čímž se vylučuje, aby na takové unikátní akci byla spousta jiných fotografů.

Jak vznikla myšlenka seskočit z ledovcového vodopádu na Špicberkách?

Aniol někde zahlédl fotku ledovcového vodopádu a hned ho to napadlo. Původně jsme byli v Grónsku, kde jsme létali nad ledovci, ale žádný vodopád jsme nenašli. Než se tam voda dostala ke stěně ledovce, pohltily ji trhliny.

Špicberky nás napadly vzápětí a jeden známý, který tam pracuje jako průvodce, nám výskyt vodopádů potvrdil. Pak se k nám ještě dostala informace, že tam už nějací kajakáři z USA vodopád seskočili, ale sklouzli do něj jen pár metrů před jeho čelem. Patrně tam byli ve špatném období, neměli tam skoro žádnou vodu. My na rozdíl od nich sjížděli i část řeky.

Dokument o výpravě na Špicberky

Bylo náročné se na místo dostat?

Velmi, a to i skrze byrokracii. Podle norských zákonů se člověk nemůže přiblížit na vzdálenost menší než 100 metrů od čela vodopádu na moři a vkročit na ledovec už vůbec ne. Je to nevyzpytatelné místo a hrozí tam řada nebezpečí. Byl to těžký a zdlouhavý proces, ale nakonec jsme povolení dostali.

Co se týče samotné akce, tak nejprve jsem nad ledovcem proletěl dronem, abychom zjistili, jak to tam vypadá a odkud až se ta voda sbírá. Pak jsme se k ledovci – na místě, kde byl o něco nižší – přiblížili lodí a pomocí žebříku na něj vyšplhali. Hlavní akce se účastnil Aniol, náš průvodce a kameraman, přičemž k vodopádu šli osm kilometrů přes trhliny a vodní toky celkem sedm až osm hodin.

Jak dlouhý úsek Aniol Serrasolses na kajaku jel, než z vodopádu seskočil?

Nasedl zhruba 1,5 km od čela ledovce, kde se voda sbírala z vícero kanálů. Není to moc, ale šlo o ten zážitek a pocit, kdy jedete v korytě ledu. Navíc voda nebyla v úrovni povrchu ledu, ale bylo to zařízlé zhruba pět metrů do hloubky. Jakmile tedy člověk nasedl a sklouzl s kajakem do řeky, tak už nebylo cesty zpět. Nedá se tam ani zastavit a už vůbec ne vylézt. Kromě toho tam byly i ledové tunely, nejdelší měl asi 20 metrů.

Zmínil jste, že na místě hrozilo nebezpečí. Co všechno se mohlo stát?

Byli jsme svědky, jak ze stejného ledovce - kousek od vodopádu - spadl obrovský, třeba tisícitunový kus ledu. Část jeho čela se zcela utrhla. To samozřejmě hrozilo i v době, kdy jsme tam byli. Kromě toho se mohlo stát, že by řeka zmizela v trhlině dřív, než by se Aniol dostal k hraně ledovce. V takovém případě by v ní zmizel spolu s vodou pravděpodobně navěky. Pamatuju si, jak jsem jel po ledovci v Grónsku a při pádlování jsem pod sebou viděl menší trhliny, bylo to dost strašidelné.

I vy jste si na kajaku na Špicberkách zajezdil a sám jste tam z jednoho z tamních vodopádů skočil. Jaká to byla zkušenost?

Osobně jsem tam skočil asi z desetimetrového ledovcového vodopádu. Odstraníme-li přívlastek „ledovcový“, už jsem v životě skákal i z vyšších vodopádů, přičemž ten úplně nejvyšší měl zhruba 17 metrů. Větší respekt jsem proto měl z řeky než z vodopádu. Byla to divoká voda, která se vinula jako zakroucený had v ledu a skrze tunely, což nahánělo hrůzu. Na rozdíl od běžné řeky šlo o diametrálně odlišné prostředí - měl jsem pocit, jako bych byl na jiné planetě. Rozhodně šlo o nejlepší a nejzajímavější zkušenost v životě.

Co musí kajakář při skoku dodržet, aby si neublížil?

Záleží, z jaké výšky skáče. Od deseti metrů výš už zranění hrozí. Nejčastější bývají zlomená záda, konkrétně jde o kompresní zlomeninu zad, kdy jedinec dopadne kajakem placatě na vodu.

Co se týče správné techniky, musí se dotyčný snažit ten kajak po špičce do vody jakoby zapíchnout. Tělo kajakáře by pak ideálně nemělo být plandavé, ale s kajakem by mělo do velké míry tvořit jeden objekt - hlavu musí nalepit co nejvíc na přední část kajaku. Při vyšších výškách ale hraje roli každá drobnost, stačí někde nechat ruku a může dojít třeba k vyhození ramene.

Šlo při skoku Aniola Serrasolsese vše podle plánu?

Skok se mu popravdě úplně nepovedl. Voda měla u kraje vodopádu velkou rychlost, kvůli čemuž hrozil dopad před vodopád, a tudíž do místa, kde voda nebyla probublaná, takže byla tvrdá. Před hranou ledovce proto musel zpomalit, což není vůbec jednoduché, natož v takových podmínkách. Trochu blbě to odhadl a při dopadu měl lehký úhel. Nebylo to ideální, ale s lehkým nárazem vše zvládl.

Vy jste byl při jeho seskoku na lodi a fotografoval?

Ano, fotil jsem dvěma drony a jedním foťákem současně, jiný fotograf tam nebyl. Šlo o nízkorozpočtovou akci. Bylo vtipné, když nám posádka lodi, s níž jsme tam byli, vyprávěla, že 14 dní před námi byli součástí natáčení posledního Mission Impossible s Tomem Cruisem, kde byl obrovský štáb a nespočet lodí. Tam si pak člověk uvědomí ten rozdíl.

Lákala by vás do budoucna podobná akce, která by tento zážitek třeba ještě překonala?

Přál bych si dostat se do hloubi ledovce a putovat po řece několik dní. Šlo by o velké dobrodružství, které jsme původně i plánovali, ale nebyl na to čas. Myšlenka je taková, že bychom někam došli pěšky a pak bychom třeba čtyři pět dní jeli na vodě a cestou kempovali. Jsou to desítky, stovky kilometrů vody. Na jednu stranu mě to moc láká, na druhou stranu ale nejsem velký příznivec vody v zimě, protože je strašná kosa. Kombinace vody a ledu je smrtící, člověk chtě nechtě neustále mrzne a je to velmi náročné.

Věnujete se kajaku a fotografování dlouho?

S kajakem jsem začal až v osmnácti, takže celkem pozdě. A fotografování se věnuju od roku 2012, přičemž fotím primárně jen sjíždění divokých řek na kajaku. Takové svatby bych fotit nemohl, nejsem na to ten správný typ člověka. To bych se radši vrátil k původnímu zaměstnání stavaře projektanta nebo klidně i do Lidlu za kasu.