Bez vodky nefungovala, lahve schovávala všude. Bývalé moderátorce pomohla až léčebna

Šestačtyřicetiletá Plzeňanka začala víc pít v roce 2015. Na svět v té době přišel její druhorozený syn. „Byla jsem strašně nešťastná. Když jsem přestala kojit, sáhla jsem po flašce. Navíc jsem zase začala pracovat. Nezvládala jsem veškerý tlak a stres,“ popisuje Veronika, jež tehdy žila v Praze.

Vztah se rozpadl, a tak se vrátila do rodného města. Mladšímu synovi bylo teprve osm měsíců, staršímu šest let. Střídala se u ní období, kdy se alkoholu ani nedotkla a kdy mu holdovala. „Nedokázala jsem ale zůstat u dvou panáků. Dokud tam byla lahev, chodila jsem upíjet,“ přiznává.

Situace se postupně zhoršovala. „V covidu se to rozjelo. Byla jsem s dětmi zavřená doma. Nikdo nevěděl, co bude. Probíhaly soudy o mladšího syna,“ líčí. Strach měla také o starší dítě, které má odmalička epilepsii. „Zpočátku byly jeho prognózy strašně špatné. Šlo o hrozně náročné období. Navíc jeho otec, předminulý partner, je alkoholik a chorobný lhář. Naštěstí jsme stačili včas odejít,“ vzpomíná.

Dlouho si myslela, že situaci zvládne sama. Pro vodku chodila nejčastěji do večerky. „K tomu jsem vždycky kupovala dárkovou tašku a čokoládu, aby to vypadalo, že má někdo narozeniny. Obchody jsem střídala. Myslela jsem, jak jsem nenápadná, ale vůbec ne,“ sděluje.

Několikrát Veroniku načapaly děti při pití. „Žila jsem v domnění, že jsou na telefonech. Šla jsem do ložnice, sedla si na bobek a ze skříně vytáhla flašku. Sotva jsem ji dala k puse, otevřely se dveře… To už prostě nevysvětlíte,“ pokračuje.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se opila natolik, že ji synové nemohli vzbudit. „Plakali, protože se báli, že jsem mrtvá,“ uvádí. Když se probrala, vzala telefon a zavolala do psychiatrické nemocnice v Dobřanech na jižním Plzeňsku. Měla štěstí, za pět dní nastoupila. „To bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala,“ uvědomuje si.

Absolvovala čtyřměsíční intenzivní léčbu. Jak sama říká, našla díky tomu svou druhou rodinu. „Jste tam schovaná a chráněná. Podporu máte hned po ruce. Pokud se necítíte dobře, zaklepete na sestřičku nebo terapeutku a všechno jí řeknete,“ vysvětluje.

Právě terapeutka jí nesmírně pomohla. Dodnes jsou v intenzivním kontaktu. Téměř rok už se Veronika alkoholu nedotkla. O své zkušenosti píše blog. „Je důležité o tématu mluvit. Mě nakopla knížka Míši Duffkové. Jeden chlap si četl můj blog a nastoupil do léčby. To je úžasné,“ raduje se Veronika.

Upozorňuje, že recidiva je poměrně vysoká. „V našem turnusu bylo šestnáct holek. Z toho pět už je zpátky v Dobřanech, stejný počet leje doma, jedna zemřela, přitom taková skvělá baba,“ zalituje.

O to víc chce šířit osvětu a hovořit o tématu ženského alkoholismu. V současnosti připravuje knihu i podcast. Ráda by tím podpořila nejenom závislé, ale také jejich blízké. „Léčba mi zachránila druhou půlku života. Neblbněte a nechte si taky odborně pomoct,“ apeluje.