Azylové farmy dávají zvířatům druhou šanci na život

Terénní auto poskakuje po příjezdové cestě, která je ve skutečnosti jen vyjetými kolejemi na okraji louky, na nichž by vůz bez pohonu všech čtyř kol neměl šanci. Jakmile je hospodářství na dohled, někteří jeho volně se pasoucí obyvatelé nám vycházejí vstříc. Nejblíž se odváží Ruda, beran plemene suffolk s typickou černou hlavou. Přichází i několik koz a také hejno slepic, které se rozbíhají k automobilu tak zvesela, až mám strach, že někteří opeřenci skončí pod jeho koly. A to je opravdu to poslední, co by si jeho řidička Vendula Jandorová, majitelka azylové farmy Jarikhanda, přála.

Před lety si u ní jedna slepice pocházející z klecového chovu zlomila nohu. Co by s takovým kusem udělal běžný chovatel? Nejspíš by putovala na špalek a pak do hrnce. To by jí ale Vendula už vzhledem ke svému veganství neprovedla. „Vzala jsem ji na veterinu, kde jí udělali rentgen, a dostala takovou speciální lehkou sádru, kterou měla čtyři týdny na nožce,“ popisuje.

„Když jsem ji sundávala, bylo zajímavé sledovat, že jsou zvířata vlastně stejná jako lidi. I já jsem se bála došlápnout, když mi sundávali sádru. Nejdřív na tu nožku opatrně došlapovala, pak už začala normálně chodit,“ říká pětatřicetiletá majitelka farmy. Vyrostla blízko Brna a pozemky na Zlínsku pro vysněnou farmu objevila s bývalým přítelem před devíti lety. Společně si dali za cíl ujímat se starých a vysloužilých hospodářských zvířat, která by skončila buď na jatkách, nebo v kafilerii.

Příhoda se slepicí ilustruje výjimečný ochranitelský vztah ke zvířatům, který si vypěstovala už v dětství. „První vzpomínky mám na to, jak jsme s tátou chodili po zvířecích pacientech,“ vzpomíná na otce veterináře. Zemřel před jejími sedmými narozeninami, takže jí nestačil nic z oboru předat.

Matka pracovala v kravíně, kde se s otcem poznala, a stejně jako on toužila po zvěrolékařství, ovšem když otěhotněla a čekala Vendulinu sestru, kariéra šla stranou.

„Pak už pracovala v ekonomickém oboru, ale ke zvířatům má blízko. Odmala jsme vždycky doma něco chovali, takovou tu klasiku,“ říká a jmenuje psy, kočky, křečky, morčata, papoušky nebo králíky. „Babička taky mívala prase a králíky a už tehdy jsem dost protestovala proti tomu, aby je zabíjeli.“

Střední veterinární škola byla logickou volbou, přiznává však, že kvůli divočejšímu dospívání ji nedokončila. Přešla na obor chovatel koní a agroturistika a po čase si na vysoké škole dodělala několik kurzů, které v praxi využije.

„Mám kurz odchytu zvířat nebo úklidu kadáverů (mrtvých zvířat), potom kurz na provádění odborných veterinárních úkonů, takže kromě toho, že můžu zkracovat zobáky slepicím, což ale rozhodně nechci, nebo jehňatům a selatům ocas, tak můžu píchat injekce a brousit a stříhat paznehty a kopyta svým zvířatům. A naposledy jsem si udělala kurz přepravce zvířat, ale zatím nemám řidičák ,éčko‘ na vozík,“ dodává.

Po střední pracovala u koní, ale jak sama říká, spíš se protloukala životem. „S bývalým přítelem jsme si koupili karavan, dva roky jsme cestovali po Evropě a pak jsme se rozhodli, že se usadíme a budeme zachraňovat zvířata - hlavně krávy. A koupili jsme tohle místo,“ ukáže na několik menších hospodářských budov, maringotku, oplocené výběhy a pastviny, to vše na ploše přibližně 2,2 hektaru.

Tehdejší rozhodnutí popisuje věcně, ovšem s odstupem času si uvědomuje, že měli růžové brýle. „Když jste u zvířat někde zaměstnaný, zabouchnete po práci dveře a přijdete zítra, ovšem tady je máte do konce života a jste s nimi každý den,“ podotýká Vendula Jandorová. Pro své hospodářství zvolila formu neziskové organizace. Zdejší chovance má na dožití, neprodává ani žádné produkty z nich. Nesmí je ani darovat, protože jako útulek by musela splňovat mnohem více podmínek stavebních či hygienických.

Z hlediska legislativy jsou azylové farmy v zásadě běžným hospodářstvím. „Dle plemenářského zákona je tedy majitelé musejí registrovat stejně jako každý jiný chovatel a plnit povinnosti dané legislativou,“ shrnuje Petr Vorlíček, mluvčí Státní veterinární správy ČR.

„Místně příslušná krajská veterinární správa kontroluje jak hospodářství, tak útulky, přičemž se zaměřuje na řadu oblastí - označování a evidenci zvířat, welfare (životní podmínky zvířat), používání léčivých prostředků, biologickou bezpečnost nebo provádění zdravotních zkoušek,“ uvádí.

Farmu Jarikhanda živí plat Venduly Jandorové z jejího zaměstnání ve skladu nářadí a doplňků pro domácnost, kam denně dojíždí, a dary, které přijímá na transparentním účtu. Má tedy v podstatě dvě zaměstnání, protože ze skladu ihned míří na farmu. S výjimkou občasné výpomoci přátel a známých je na zdejších přibližně sto obyvatel, z nichž zhruba polovinu tvoří drůbež, sama. Odjet na pár dní může jen v případě, že najde ochotný záskok.

„Když jsme farmu s bývalým přítelem zakládali, byli jsme vůbec první azyl pro hospodářská zvířata. S těmi růžovými brýlemi jsme si fakt mysleli, že tu bude každý víkend fronta lidí, kteří budou pomáhat a přispívat. Pak jsme zjistili, že většina má jen silácké řeči a veganství u nich začíná a končí na talíři, když jde o fyzickou nebo finanční pomoc.“ Občas se tu zastaví rodiny, které mají za to, že jde o nějaký druh zoo. Majitelka je neodrazuje, ale prosí, aby se ohlásily předem.

„Když začne pršet, tak se tu topíte v bahně, zvířata to rozčvachtají, je to masakr. Tlačíte tu před sebou kolečko, pleskáte sebou jak v bahenních zápasech a máte bláto všude. V posteli, na záchodě, v uších, v nose,“ říká a rozesměje se při popisu reality všedních dní, které nejsou tak prosluněné jako během reportáže.

„Do práce jezdím tak, že si natáhnu tepláky na tepláky a na parkovišti si ty špinavý stáhnu. A i z auta tam vždycky opadá spousta bahna.“

Všeho bylo nějak moc i na muže, s nímž se do tohoto dobrodružství pustila. Nakonec se rozešli, on jí svůj podíl ve farmě prodal a dnes spolu podle jejího tvrzení vycházejí velmi dobře. Na stovky krav, jak si kdysi malovali, se sice nedostali, i tak ale zvířata na začátku přibývala rychle. Vendula totiž jen obtížně říkala ne.

„Jehňátka jsme nejdřív měli dvě, ale jedno umřelo, tak jsem sháněla druhé, aby nebylo samo. Jela jsem pro jedno, ale chovatel říkal: a nechcete ještě tohle? Nakonec jsem se vracela se třemi. Měla jsem je v maringotce, krmila jsem je z flašky jako děcka a dala jsem jim i plínky, aby mi tam nekadila a nečurala,“ líčí.

Chovatel se těchto kusů zbavoval pro jejich nepotřebnost. „Beran Ruda byl ze čtyřčat, to by matka neukojila, proto ho oddělili. Možná by ho vykrmili, ale pokud ne, nechali by ho zdechnout,“ podotýká. Jiná ovečka, kterou si přivezla, měla zdravotní problémy a její matka ji odstrčila. V komerčním hospodářském chovu je to rozsudek smrti. „Ten chovatel měl dvě stě ovcí nebo kolik, s takovými by se nikdo nedrbal.“

Jsou to docela typické případy. Zvířata, která se na azylovou farmu v Březůvkách dostala, byla kvůli svému hendikepu či nadpočetnosti neperspektivní. O jiné se třeba majitelé už nemohli nebo nechtěli starat.

K chovancům azylového hospodářství patří také klisna Paris, která se narodila v nedalekém hřebčíně v Napajedlích, závodila v dostizích a objevila se také v klipu skupiny Kryštof k písni Střepy.

Po sportovní kariéře měla jít do chovu, jenže si zlomila korunkový kloub, kulhá a veterinář poradil, ať dožije na pastvině. Tak se dostala na azylovou farmu. „Jenže ona je neuvěřitelný tvrďák a prostě chce žít. A ne že se jen plouží, ona s tím dokáže i klusat!“ těší majitelku, k níž se klisna během povídání lísá.

V zařízení se nacházejí i jiná, nejen velká nebo čistě hospodářská zvířata. Bernský salašnický pes jménem Manu je jedním z vůbec prvních obyvatel. Svou majitelku po příjezdu nadšeně vítá, ale brzy se zadýchá a ruch na farmě pak raději pozoruje vleže. „Teď je mu dvanáct, dožívají se tak osmi až deseti,“ konstatuje Vendula Jandorová.

„Manu pochází ze Slovenska. Nebyl týraný, ale žil ve výběhu sám a majitelé se mu nevěnovali. Jak jsme cestovali tím karavanem, měli jsme s sebou už dvě zachráněné fenky. Přítel dalšího nechtěl, ale protože už jsme tehdy věděli, že budeme tady, vzali jsme ho s sebou a rovnou s ním dojeli až sem.“

Opodál v kleci odpočívá další „důchodce“, desetiletý zástupce plemene středoasijský pastevecký pes. Ocitl se nečekaně bez páníčka a zůstal v domě sám. „Řekla jsem si, že já pomůžu jemu, on pomůže mně,“ vysvětluje, že si ho k sobě vzala jako hlídacího psa. „Teď už je ale míň hlídací,“ naráží na jeho věk a špatné nohy.

V chlívku zachrochtá statná samice přeštického černostrakatého prasete jménem Pigi. Tu by zřejmě před porážkou čekal úděl opakovaného rození selat, ale měla štěstí, protože se zalíbila jedné studentce veteriny. Od ní ale putovala k jiné majitelce v pražském bytě. A přestože byla jako sele nejmenší z vrhu, časem pochopitelně rostla a rostla, až skončila v Březůvkách. Obdobně třeba i miniprase gottingenské Hans. „Taky bydlel v bytě, ale už tam nebyl šťastný. Prase v bytě je problém,“ upozorňuje majitelka farmy. „Lidi s nimi vidí nějaká roztomilá videa a pořizují si je jako psy.“

Zvířata si v novém, klidnějším domově zvykají různě dlouho. „Slepice, které vylezly z klecí, třeba nikdy neviděly trávu, slunko. U psů jsem si všimla, že hodně pomáhá, když máte základní smečku ,chůviček‘, která novým pomůže s aklimatizací. Teď mám hodně slepic, a když donesu dalších deset, mnohem líp si zvyknou.“

Jeden z největších obyvatel farmy se zde dokonce narodil. Když bývalý přítel Venduly přivezl krávu jménem Jaya [Džaja], už měla v břiše Šivu, z kterého je dnes statný rohatý býk, tedy po kastraci přesněji řečeno vůl. Když kontrolorka z České plemenářské inspekce při jedné návštěvě s hrůzou volala na Vendulu, ať se k němu nepřibližuje, opáčila, že se tu s ním normálně mazlí.

Dost často je na příchozích znát, co už prožili. „Třeba dvacetiletá kráva Zuzka k nám přišla ve třinácti nebo čtrnácti, kdy už měla za sebou deset porodů a dost jí to vycuclo,“ poukazuje na její pravidelné záněty vemene. S tím souvisí i neochota zvěrolékařů se starými a nemocnými hospodářskými zvířaty vůbec zabývat. „Naštěstí mám už asi dva roky fajn veterinářku, která dělá koně, a kromě toho se u jednoho doktora zaučovala na krávy. Je mladá, v pohodě a nemá kolem toho ty řeči…“

Mimochodem běžná délka života hospodářských zvířat ve velkochovech činí v případě kuřat jeden až dva měsíce, u vepřů zhruba půlrok, u býků dva roky. Prasnice a krávy žijí déle, ovšem jsou udržovány v neustálém koloběhu oplodňování, rození, potažmo dojení. Na konci svých sil se nedočkají odpočinku, ale jdou na jatka a obvykle skončí v méně hodnotných masných produktech.

Přesná statistika počtu azylových farem v Česku neexistuje, specializované weby uvádějí deset až patnáct míst. Některé další se mohou zabývat třeba jen jedním druhem zvířat. Vendula Jandorová zmiňuje detašované pracoviště její farmy, které se nachází poblíž Roudnice nad Labem a vede ho její kamarádka. Název Holubí srdce napovídá, na koho se soustředí především. Ze společného účtu hradí provoz obou zařízení.

Vedení azylové farmy je nekončící starost, což Vendula Jandorová už dávno zjistila. „Psychicky i fyzicky se to na mně podepsalo, vyhoření už nastalo milionkrát, ale jsem s tím srovnaná,“ tvrdí. „Musím taky přemýšlet nad tím, že koně a krávy můžou žít až třicet let. Když si teď vezmu tele, co s ním bude za dalších pětadvacet let? Mám mladého poníka a představa, že se tu spolu v sedmdesáti navzájem podpíráme…“

Momentálně je ale podle svých slov přesvědčená, že zařízení pro zachráněná zvířata je pro ni to pravé, co ji naplňuje. „Pozoruju, že lidi kolem mě mají ve třiceti krizi, nevědí, co dál, ale já nad tímhle vůbec nepřemýšlím. Uvědomila jsem si, že je to farmou. Naučila jsem se přemýšlet jako zvířata, v přítomném okamžiku a nebabrám se v tom, co bylo, ani co bude. Farma mě naučila, že to vždycky nějak dopadne.“