Ani operace kolene ho nezastavila. Šestaosmdesátiletý sokol odhodil hůlku a cvičil

Na akci do západočeské metropole dorazilo 1200 účastníků, z nichž nejstarší byl právě Jiří. Na začátku vystoupení se sice ještě opíral o hůlku, ale po chvíli ji odhodil.

A cvičil hned v první řadě. „To se mi trochu pomstili,“ usmíval se vitální muž. „Dopředu dáváme ty, kteří to umí,“ ubezpečila ho starostka plzeňské sokolské župy Ivana Bartovská.

Podle ní je Jiří srdcem celého týmu. „Bez něj a dalších členů takzvané věrné gardy bychom tady nebyli ani my. Moc si jich vážíme,“ zdůraznila Bartovská, která má skupinu seniorů na starosti.

Jejich skladba trvala 12 minut. „Tři písničky jsme odcvičili sami, pak jsme vzdali hold právě věrné gardě. Přikrčili jsme se a oni měli tříminutové sólo. Při něm jsem se rozbrečela,“ řekla.

Jiří přiznal, že měl před vystoupením trochu trému. „Soustředil jsem se, abych to nepopletl, takže jsem se nedokázal uvolnit a usmívat se,“ poznamenal.

Sokolem, jímž byl i jeho dědeček a tatínek, se stal po druhé světové válce. „Bylo hezké, jak nás coby rozjívené kluky dokázali rychle zvládnout a zaujmout,“ ocenil zpětně.

Nechyběl na žádném sletu. „Poprvé jsem ho zažil jako jedenáctiletý, to bylo v roce čtyřicet osm. Nás žáky dali doprostřed, přímo před prezidenta. Tehdy už tam ale seděl Gottwald,“ vyprávěl.

O čtyři roky později komunistický režim organizaci zakázal. „Trénoval jsem basketbal, hrál házenou, věnoval se vysokohorské turistice,“ vyjmenoval.

Zlom nastal po sametové revoluci, kdy Sokol svou činnost mohl obnovit. Jiří se začal znovu angažovat. „Kdybych se toho neujal, děda i táta by se obraceli v hrobě,“ podotkl. Od roku 1996 do předloňska byl starostou plzeňské župy.

Ač štafetu předal Bartovské, je stále aktivní. „Jsme tady dobrá parta. Držíme pospolu. Koronavirus pro nás byl těžký, protože jsme se nemohli scházet. Cvičili jsme alespoň online,“ vzpomínal.

Je vděčný, že se znovu může s kamarády osobně setkávat. „Nedávno jsem měl operaci kolene. Už druhou. Rekonvalescence jde tentokrát pomaleji,“ porovnal.

I ve svých 86 letech Jiří každé ráno cvičí. „Musím si rozhýbat všechny klouby, abych vůbec chodil,“ vtipkoval senior. Jeho dva synové pokračují v tradici, takže na krajském sletu také vystoupili.

Vnoučata zase na akci pomáhala jako dobrovolníci. „Jsme na dědu hrdí. Pro mě je krásným příkladem, že i ve vyšším věku může být člověk stále aktivní,“ uvedla vnučka Tereza, která studuje v Anglii a na skok dorazila domů. „Táta se pořád udržuje, což je fajn,“ doplnil třetí syn Jan, jenž svého otce na akce vozí a doprovází ho.

Jestli mu zdraví dovolí, chce Jiří vyrazit na slet do Prahy, který započne v neděli 30. června v Edenu. „A tam už určitě nejstarším sokolem nebudu,“ uzavřel.