Albíny v Zambii nepovažují za lidi a rituálně je vraždí, říká antropoložka Mildnerová

Proč jste si jako téma vašeho projektu vybrala právě albinismus?

Mám ráda neotřelá, nezpracovaná, sociálně citlivá a emočně silná témata, která rezonují s mým zaměřením angažované antropoložky. Nechci se uzavírat do akademické bubliny, ale oslovovat širší veřejnost, zvyšovat povědomí o rituálních vraždách a porušování práv albínů v Africe, kterému není dle mého názoru věnována adekvátní pozornost. Tito lidé v životě nepředstavitelně trpí, žijí v každodenním strachu o svůj život, což je zbytečnou daní za to, že se narodili „jiní“. Jejich příběhy jsou velmi silné a inspirující zároveň.

Můžete projekt Born different v krátkosti představit?

Jde o projekt, který vznikl pod záštitou Univerzity Palackého v Olomouci a na němž pracuji společně s mosambickým fotoreportérem Antoniem Cossou. Hlavním cílem projektu je zvýšit povědomí veřejnosti o nespravedlnosti, diskriminaci a porušování práv lidí s albinismem v Africe, zejména pak v Zambii, kde dochází každoročně k jejich rituálním vraždám, únosům a mrzačení. Usilujeme také o zlepšení jejich extrémně obtížných životních podmínek prostřednictvím veřejné charitativní sbírky.

Jakou má projekt formu?

Je založen na tvůrčím propojení kulturní antropologie a fotografie, přichází s unikátní putovní fotografickou výstavou, přednáškovým cyklem a charitativní sbírkou na pomoc albínům v Zambii. V letošním roce proběhly tři velmi úspěšné akce – první fotografická výstava Born different v Galerii sociální fotografie Olomouc, další v prestižním muzeu Colegium Maius v centru polského Krakova a poslední výstava s přednáškou proběhla v hlavním městě Zambie Lusace za účasti velvyslanců, diplomatů a médií. Akci organizovalo Velvyslanectví České republiky v Lusace spolu s Francouzskou aliancí.

Jak albinismus vzniká?

Albinismus je dědičná genetická vada, kdy se v lidském organismu nevytváří melanin, přírodní tmavý pigment (barvivo) v kůži, ve vlasech a v rohovce oka. To ovlivňuje nejen vzhled, tedy barvu kůže a vlasů, ale také zrak. Tato vrozená porucha vede k trvalým následkům, mezi nejčastější zdravotní potíže patří světloplachost či porucha trojrozměrného vidění. Albíni mají extrémně nízkou odolnost kůže vůči ultrafialovému záření. Ti v Africe, kteří jsou vystavování každý den intenzivním slunečním paprskům, často trpí rakovinou kůže a dožívají se podstatně nižšího věku než zbytek populace (cca 40 let).

Tušíte, kolik lidí s albinismem v Africe, případně na celém světě žije?

Albinismus se vyskytuje po celém světě, ale podíl lidí postižených albinismem se v daných populacích liší v závislosti na regionech. V Africe je výskyt albinismu vyšší než v jiných částech světa, pohybuje se v rozmezí 1 : 4000 – 7000 obyvatel. Statistické přehledy však nejsou úplné, data pocházejí pouze z 26 zemí světa.

Je nějaká země, kde je albínů výrazně více než v jiných zemích světa? Existuje případně nějaké vysvětlení?

Největší procento zastoupení albínů v celkové populaci je v Tanzanii (1 : 2673). Vědci to vysvětlují šířením genetické mutace, tzv. founding efektem (zakládajícím efektem), kdy genetická mutace se nejprve šíří ve víceméně izolované komunitě, je předávána z rodičů na děti a potažmo dále mezi členy téže komunity, což vede ke ztrátě genetické variability. Zvýšený výskyt albinismu v některých zemích tak může být důsledkem tohoto founding efektu, kdy albinismem zasažené malé komunity dále expandují v komunity větší.

Pro své výjezdy jste si vybrala Zambii a Benin. Proč právě tyhle země?

Zambii, protože tuto zemi důvěrně znám. V minulosti jsem zde strávila několik měsíců na terénním výzkumu čarodějnictví, magie a dalších témat. Kultura a jazyk lidí této země jsou mi blízké, navíc je to poměrně bezpečné prostředí, Zambijci jsou přátelští a pohostinní lidé. Sociálními tématy spojenými se životem s albinismem se v Zambii nikdo předtím nezabýval, což bylo pro mě výzvou.

A proč Benin? Protože zde je přístup k albínům diametrálně odlišný, zajímalo mě právě srovnání různých sociálních přístupů k albinismu v těchto dvou zemích. Zatímco v Zambii jsou lidé s albinismem stigmatizováni, diskriminováni, unášeni a rituálně vražděni, v Beninu jsou považováni za posvátné a uctíváni v rámci tradičního náboženství vodun (vúdú). No a jelikož jsem již v minulosti v Beninu prováděla výzkum magie a vúdú, rozhodla jsem se toto pole rozšířit.

To jsou diametrálně odlišné přístupy. Můžete to rozvést?

V Zambii chápou albíny jako nečisté osoby, lidé se jim vyhýbají ve veřejném prostoru, posmívají se jim na ulici, šikanují je ve školách, diskriminují na pracovním trhu, pronásledují a rituálně vraždí. Albíni v Zambii žijí dennodenně v izolaci a strachu o svůj vlastní život. V Zambii je hluboce zakořeněná kulturní pověra, že albíni nejsou lidské bytosti, ale duchové, kteří neumírají.

V Beninu jsou naopak albíni považováni za posvátné osoby, materializaci stvořitelského božstva Segbo na Zemi, jsou soustředěni v chrámech zasvěcených tomuto božstvu, a tudíž skrze zmíněné tradiční náboženství (vodun) sociálně integrováni.

Čím si vysvětlujete, že jsou albíni v různých zemích vnímáni odlišně?

Afrika je kontinentem neskutečné rozmanitosti kulturních a náboženských představ. Zambie se nachází v jižní části Afriky, kde převládají představy o tom, že narození albína v rodině je prokletím.

Benin se nachází téměř čtyři tisíce kilometrů od Zambie na západním pobřeží Afriky – zde se v historii etablovalo tradiční náboženství vodun, které bylo spojeno s královskými rody a přetrvalo i přes výraznou christianizaci a islamizaci regionu až do dnešních dob. Má jedno specifikum, a sice, že se snaží skrze rituál integrovat různé skupiny lidí, kteří mají co do činění z fyzickou anomálií. Jinými slovy, pokud se v populaci objevuje nějaká odchylka, tak je sakralizována v rámci náboženského kultu. Kromě albínů můžeme najít v Beninu také kult dvojčat (Ibedži/Hovi) nebo dětí, které zemřely po porodu (kult Abiku), případně dětí, které se rodí v královské genealogické linii s různými genetickými poruchami v důsledku posvátného incestu (kult Zomadonu) aj.

Jiné kultury v těchto anomáliích spatřují hrozbu, a proto je fyzicky eliminují, stigmatizují apod. Pro mě jako kulturní antropoložku je naprosto fascinující zkoumat, jaké různé sociální přístupy k albinismu můžeme v Africe najít.

Jaké jsou důvody rituálních vražd albínů?

Části jejich těl slouží k výrobě magických amuletů, které mají jejich majitelům zajistit bohatství, moc či prestiž. Zatímco tyto vraždy jsou nejčastěji páchány rodinnými příslušníky obětí ještě na území Zambie, části těl jsou pašovány prostřednictvím sítě organizovaného zločinu do sousedních států - Malawi, Tanzanie a Mosambiku.

K největšímu počtu rituálních vražd albínů přitom dochází v příhraniční Východní provincii, nejchudším regionu Zambie. Oběti útoků, pakliže se jim podaří vyváznout, žijí i nadále v permanentním strachu o život, neboť pachatelé nebývají v drtivé většině případů nijak trestně stíháni. Děti po útoku bývají umístěny do státních sirotčinců, kde sice získají dočasnou ochranu, na druhou stranu jsou ale vytrženy z přirozeného prostředí rodiny, protože musejí přerušit kontakt s rodiči a sourozenci.

Existuje vysvětlení, proč jsou končetiny a vlasy albínů považovány v určitých kruzích za zdroj bohatství, moci a prestiže?

Existuje pouze vysvětlení, které je založené na víře a přesvědčení - kulturním mýtu, který se předává z generace na generaci po stovky let. Lidé v jižním regionu Afriky věří, že části těl albínů, zvláště pak kosti, v sobě koncentrují spirituální sílu, moc, která dokáže přinést úspěch a bohatství. Existují teorie, které spojují symboliku albínů se symbolickým kapitálem „bílého muže“, tj. kolonizátora, který si v minulosti Afričany podmanil svou politickou mocí a penězi. Koneckonců synonyma pro označení albína v Zambii jsou „peníze“ (ndalama) nebo „běloch“ (muzungu).

Jak proti tomu bojovat?

To je velmi těžká otázka. Ukazuje se, že ani šířením vzdělanosti a osvěty o tom, co albinismus skutečně je, není lehké tuto kulturní představu z myslí lidí vykořenit. Zadavatelé zločinu jsou často vzdělaní, bohatí a mocní lidé, kteří tomu také věří, jinak by neplatili miliony korun za části těl albínů.

Podle mě je důležité k šíření medicínské znalosti o albinismu přidat také komunitní práci, pracovat s těmi lidmi a rodinami ve vesnicích, ukazovat jim na názorných příkladech, že jejich představa je založená na mylných předpokladech.

Lidé se často shromažďují u hrobu při pohřbech albínů, aby se přesvědčili, jestli tělo nebožtíka zmizí. Přitom se velmi často stává, že je hrob po pohřbu znesvěcen, ostatky exhumovány a odcizeny. To potom potvrzuje utkvělou kulturní představu, že albíni nejsou lidé, ale duchové, kteří zmizí.

Kromě komunitní práce a šíření osvěty je dle mého názoru potřeba také účinný politický nástroj, který by zajistil, v legislativní podobě, ochranu práv albínů, nastavil systémové mechanismy, které zabrání jejich diskriminaci na trhu práce, ve školách apod. Důležitá je také spolupráce a posílení policejních a vyšetřovacích složek a zefektivnění exekutivy. Jinými slovy zajištění toho, že vyšetřování rituálních vražd bude dotaženo do konce a viníci potrestáni odnětím svobody. Potom si každý další tyto zločiny rozmyslí.

Jaké strategie lidé s albinismem volí, aby se zmíněným problémům vyhnuli?

Příliš mnoho možností nemají, jejich osud je již od narození v rukou těch druhých a oni si to uvědomují. Mají často velmi nízké sebevědomí, a proto je jakákoliv aktivita, která je vnitřně posílí a sociálně integruje, silně žádoucí. Řada z nich se obrací na místní neziskové organizace, které se jim snaží – avšak často málo efektivním a někdy navíc i nevybíravým kořistnickým způsobem – pomoc nabízet.

Jejich strategie je jednoznačně separační, matky své děti s albinismem od malička sociálně izolují, ukrývají je ve svých domovech před okolím, snaží se je co nejvíc ochránit před nástrahami vnějšího světa. Jejich přehnaná snaha dítě ochránit je však někdy kontraproduktivní a ve výsledku vede k ještě větší uzavřenosti a zranitelnosti těchto dětí. Ve Východní provincii například odmítají matky posílat své děti do škol ze strachu před únosem. Zde je nutno podotknout, že tento strach je oprávněný, protože všechny rodiny, s nimiž jsme měli možnost hovořit, pokus o únos svých dětí na vlastní kůži zažily.

Zmínila jste, že jsou u vražd mnohdy zainteresováni rodinní příslušníci. Proč tomu tak je?

Rodinní příslušníci často vystupují v roli kompliců, dohazovačů nebo nájemných vrahů. Nechají se zlákat vysokým, rychlým a snadným výdělkem. V chudinském venkovském prostředí, kde jsou rituální vraždy albínů víceméně ostatními tolerovány a policií minimálně vyšetřovány, podhoubí zločinu bují.

Jsou v Africe země, kde mají k albínům zcela neutrální vztah?

Pokud je mi známo, tak všude v subsaharské Africe jsou albíni kvůli své jinakosti ostatními nějakým způsobem odmítáni či využíváni. Existují však země, které se s tímto snaží bojovat a jejich práva posilovat. V mnoha státech Afriky fungují exemplární příklady úspěšných albínů, kteří vstoupili do politiky, nebo jsou nadanými a obdivovanými umělci, či se sami angažují v boji za práva svých soukmenovců – příkladem nám může být malijský zpěvák Salif Keita nebo úspěšný keňský politik Isaac Mwaura.

Zpět k vašemu projektu. Jak probíhaly práce v terénu?

Terénní výzkum v Zambii a Beninu byl oproti ostatním výzkumům, které jsem v minulosti realizovala, mimořádně náročný, a to jak z hlediska bezpečnosti, tak psychické odolnosti výzkumníka. Vyslechnout a poté sepsat příběhy těch, kteří rituální útok přežili, stejně jako těch, kteří dnes a denně nepředstavitelně trpí, vyžaduje velkou empatii a není lehké tyto informace strávit. Mým hnacím motorem je vidina toho, že mohu svou prací něco změnit, pomoci jim zlepšit jejich životní situaci – ať už formou materiální pomoci, či zvyšováním povědomí a šířením znalosti o tom, co se v Zambii děje.

Podělíte se s nějakým silným momentem z vašich cest?

Těch silných momentů bylo několik. Jeden z nejděsivějších byl, když jsme zastavili autem u cesty ve Východní provincii poblíž města Katete, které je hotspotem rituálních útoků na albíny. Vydala jsem se pár metrů směrem do buše vykonat potřebu, když se tu odkudsi vynořila skupinka místních mladíků a začali na mě pokřikovat dangaleza, dangaleza (albínka)! Pak obestoupili naše auto s řidičem a začali s ním vyjednávat, nabízet mu peníze, když mě prodá. Nedokázali pochopit, že nejsem albínka, ale běloška. Evropani do těchto končin vůbec nezavítají, jsou tam velmi špatné cesty, velká chudoba a žádné turistické přírodní lákadlo.

Projekt má dobrovolnický charakter a je zaměřený na pomoc albínům. Jaký druh pomoci nabízí?

Sbírka je zaměřena na nákup přímé materiální pomoci pro ty nejzranitelnější rodiny žijící pod hranicí extrémní chudoby ve Východní provincii Zambie (matky samoživitelky, děti, oběti rituálních útoků). Naše pomoc cílí na tři hlavní oblasti: bezpečnost - zajištění ochrany obydlí, bezpečnostní zámky na dveře, mříže do oken a oplocení, dále zdraví, tedy prevence rakoviny kůže a očí – dodávka opalovacích krémů s faktorem 50+, slunečních brýlí, pokrývek hlavy. A podpora vzdělávání, tedy zajištění základních školních pomůcek, jako jsou sešity, psací potřeby, uniformy a dioptrické brýle.

Z financí, které se nám podařilo zatím vybrat, jsme dovezli a distribuovali první zásilku materiální pomoci v podobě opalovacích krémů, pokrývek hlavy, školních pomůcek. Vycestovali jsme do Východní provincie Zambie, kde jsme nakoupili materiál na zabezpečení domovů těch, kteří byli v minulosti opakovaně napadeni. Nakoupili jsme cement na stavbu zděného obydlí, zámky na dveře, mříže do oken a oplocení. Byli nám neskutečně vděčni, protože bezpečnost je pro ně na prvním místě.

Součástí projektu Born different je výstava fotoreportéra mosambického původu Antonia Cossy. Jaký má úspěch a jak se doplňuje s přednáškami?

Putovní fotografická výstava zaznamenala úspěch u nás i v zahraničí. Tematizuje vnitřní svět albínů - dětí, matek a přeživších rituálních útoků - uprostřed tíživé každodenní reality, zprostředkovává jejich zkušenost se sociální stigmatizací, diskriminací, pocitem osamělosti a všudypřítomným strachem ze smrti. Výstava zároveň nabízí únik z této bolestné reality prostřednictvím uměleckých portrétů, které dodávají jednotlivcům upíranou důstojnost, vnitřní sílu a odhodlání bojovat proti nespravedlnosti v jejich životě.

Fotografie obětí rituálních útoků, nejčastěji dětí bez rukou, veřejnost šokují, dojímají k slzám. Lidé se zajímají o jejich příběhy, pociťují soucit, solidaritu a sounáležitost, chtějí se dozvědět více. Proto výstavu doplňujeme o komentované prohlídky, doprovodné přednášky, diskuze a informační panely. Tento projekt se snaží proti bezpráví páchaném na albínech bojovat veřejnou osvětou, informacemi i emocemi – našimi zbraněmi jsou pero a objektiv fotoaparátu. V tomto spojení je velká síla, která má jasný směr - situaci změnit a těmto lidem pomoci.

Výstupem celého projektu bude vaše kniha. Co bude obsahovat?

V knize s názvem Born different budou silné a dramatické příběhy z perspektivy dětí, matek, přeživších rituálních útoků, pozůstalých a také obětí sexuálního a rituálního zneužívání. Kniha by měla vyjít dvojjazyčně u nakladatelství Positif do konce roku. Podstatnou část knihy budou tvořit profesionální fotografie Antonia Cossy, který se mnou na projektu spolupracuje.

V minulosti jste se věnovala tématu tzv. namibijských Čechů. Zhruba před rokem se uskutečnilo setkání se zmocněnkyní vlády pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou, která sdělila, že chce do konce roku 2023 české vládě předložit konkrétní program, který by měl přispět k obnovení vazeb namibijských Čechů s Českem. Jak se situace vyvíjí?

Paní zmocněnkyně se opravdu snažila namibijským Čechům pomoci. Jednala v jejich zájmu opakovaně se zástupci ministerstva zahraničí a ministerstva vnitra, bohužel se dosud nepodařilo věc dotáhnout k nějakým kompenzacím či konkrétní pomoci.

Každopádně stále doufám, že se situace změní a podpora pro namibijské Čechy se u nás najde. Spolek na podporu namibijských Čechů udělal maximum pro to, aby finanční sbírku, do které přispěli čeští občané, efektivně využil. Z financí jsme zakoupili řadu potravinových voucherů a také léky pro ty, kteří žijí na hranici chudoby, podpořili jsme příjezd jedné z nich - Penny Yambeko Daniel do České republiky, nyní zde spokojeně žije a pracuje.