Článek
Mnohdy nevděčné role předskokana se ujalo trojčlenné seskupení Ben Miller Band. Ale muzikanti si z velkého davu, který jednoznačně čekal na někoho jiného, absolutně nic nedělali. V klidu si hráli směsku blues a jižanského country a občas si i nějakou pochvalu vysloužili. Publikum starších lidí bylo tolerantní, takže místy nekonečné skladby skupiny Bena Millera trpělivě snášelo.
Přesně v devět hodin nakráčeli na pódium kytarista a zpěvák Billy Gibbons a baskytarista a zpěvák Dusty Hill (zatímco Frank Beard už trůnil za bicími). Ovšem jejich nástup byl takový nemastný neslaný. Bez pompy, bez ohňů či světelných efektů. Nepozorný divák by si začátku vystoupení ZZ Top ani nemusel všimnout.
Pouze dva bledé bodové reflektory ukazovaly, že na scénu už někdo přišel. Až když se ozvaly první tóny Got Me Under Pressure, koncert skutečně začal. Svižná skladba s výrazným kytarovým riffem zapojila ihned lidi do děje a kapela pozvala všechny na virtuální trip vyprahlou pouští.
Vlažná atmosféra
K ucelené představě pomáhala velkoplošná projekce na třech obrazovkách. Upřímně řečeno, kdyby chyběla obrazová složka, byl by koncert po půl hodině dost nudný. Tu povětšinou vyplňovaly klipy, které lze najít na YouTube, prostříhané s aktuálním děním na scéně. Členové skupiny s publikem nijak výrazně nepracovali, občas popošli na forbínu a to bylo všechno.
Roztleskávání místy vlažného publika přišlo až při prvním přídavku, což bylo hodně pozdě (ani světla se po celou dobu nijak výrazně neměnila). Proto nebylo divu, že mnohohlavý dav v Aréně připomínal spíše hladinu rybníka za bezvětří než rozbouřený živel oceánu.
Že by diváci kapelu ignorovali se říci nedá, ale o emotivní atmosféře také nemůže být ani řeči.
Pouze u závěrečné coververze Elvise Presleyho Jailhouse Rock zareagovalo publikum přece jen o poznání živěji.
Nicméně se zdálo, že většina fanoušků odchází z koncertu spokojená. Možná to bylo tím, že jim při jejich věku stačilo poslouchat oblíbenou hudbu a vzpomínat na nenávratně ztracené mládí.
Celkové hodnocení: 70 %