Článek
Říkáte, že co víte o poválečném Československu, jste se dozvěděl z Hrabala, o habsburské monarchii z Haškova Švejka, o Češích ze Škvoreckého. Co jste si objevil?
Jde o trojici mých oblíbených evropských autorů. Nejblíž mému vkusu je Škvorecký a rád vzpomínám na Příběh inženýra lidských duší. Poučil jsem se obecně o člověku, vždyť Škvorecký psal ten příběh už v Kanadě. Kdyby měl každý národ takové autory, kteří by dokázali popsat jeho mentalitu, jasné i temné stránky, nepotřeboval byste chtít vědět víc.
Hrdinou vašich knih je prokurátor Szacký. Jak přišel na svět?
Kdybych se měl rozhodovat dnes, asi bych zvolil ženu. Hodně hrdinů detektivní literatury jsou tvrdí muži až machistického charakteru. Ženy kolem nich působí spíš jako dekorace. Jestliže bych začal dnes, udělal bych hrdinou opět prokurátora, ne policistu. Má totiž jinou pozici v systému hledání spravedlnosti. Ale byla by to prokurátorka. Jinak by vypadala psychologie postav, jinak napětí příběhu.
V románu Zrnko pravdy vystupuje prokurátorka Baška, jež vytváří ženský protějšek razantnímu Szackému…
Můj Szacký není sympatický člověk. Je to sexista. Nemyslí to se ženami zle, ale až bezohledně jde za svou vizí spravedlnosti. Ve své profesi je dokonalý, jako člověk je však hulvát. A je překvapený, že ho ženy milují. Čtenářky ho mají rády. Není automatické, že ženská hrdinka zajistí úspěch u čtenářek, i když je pravda, že ty nejvíc čtou.
Vztah Poláků i Židů za 2. světové války, o němž v románu píšete, je bolestné téma. Proč jste se rozhodl právě pro něj?
Ten vztah není tak vyostřený, jak by se zdálo po přijetí knihy v zahraničí. Chtěl jsem spíš ukázat, že lze k určitému tématu najít místo, kde se o něm dá diskutovat. Jinak židovská společnost u nás je minoritní. A vztahy mezi Poláky a Židy jsou bohatě popsány, existuje obecné povědomí o tom, co se dělo za války, těsně po ní i v padesátých letech. Dnes jsou pro nás spíš klíčové vztahy k Ukrajincům a Rusům. O nich moc knih neexistuje.
Nemáte chuť se do toho pustit?
Třetí část Szackého se měla odehrávat v Přemyšlu na polskoukrajinské hranici, území s bohatou historií. Jenomže se nám narodilo děcko a já nemohl jet na půl roku na druhou stranu Polska a tam studovat a psát.
Takže se román nazvaný Hněv odehrává v Olštýně, který byl před druhou světovou válkou německým městem. Je mi líto, že jsem nemohl napsat detektivku z polsko-ukrajinského pomezí. Věřím, že se to někdy podaří.
Říkáte, že doba takzvaného komunismu není aktuální téma pro současnost, ale s dodatkem, že odmítáte věřit, že všichni agenti, kteří pracovali v tajných službách, zmizeli. Proč je pro vás doba před rokem 1990 jakoby uzavřená?
Není možné zamknout historii pod zámek, není možné říkat, že něco nebylo, že se o tom nebudeme bavit. To je omyl, cesta k falšování historie. Můj pohled je takový, že jak v Československu, tak i v Polsku byli lidé, kteří páchali zločiny. Nevím, jak u vás, ale u nás za to nikdo nezaplatil.
Respektuju to jako cenu za svobodu. Byla to vysoká cena, neznamená to však, že o té době nebudeme mluvit. Abychom o ní ale mohli hovořit bez emocí, musí se vyměnit ještě jedno pokolení. Bez obtíží dnes můžeme mluvit o druhé světové válce. Nezměníme to, ale můžeme diskutovat o tom, co se udělalo dobře a co špatně.