Článek
Už úvodní scéna filmu je sto obrátit nejeden žaludek naruby: předlouhý záběr rozhýbanou ruční kamerou uvádí na scénu starého, tlustého a úplně nahého muže. Kdo neodejde hned, v následující změti záběrů nejspíš alespoň přivře oči, když rozezná, jak mimořádně brutální vražda na plátně právě probíhá.
Na začátek je to vážně síla, a dlouho nebude lépe, protože diváky čeká ještě "vrchol" -desetiminutová scéna znásilnění a téměř smrtelného zmlácení mladé ženy, kterou hraje krásná Monica Bellucciová. Teprve směrem ke konci se film začne projasňovat. To proto, že začátek je konec příběhu a hlavním šokem by tu mělo být zjištění, že něco takového se může až neuvěřitelně snadno stát i vám.
Příběh vyprávěný od konce
Gaspar Noé vypráví pozpátku po vzoru například filmu Memento: s každou další scénou se vracíme o další část děje zpátky před onu strašlivou vraždu, která je vlastně pomstou, mírně řečeno problematickou spravedlností, již dva muži vzali do svých rukou, aby zamezili spravedlnosti podle zákona, jež by pachatele poslala jen do kriminálu. Až na závěr se ovšem dozvíme, co ke vší té hrůze vedlo a jak se to stalo. Budiž řečeno, že jako nic - a o to jde.
Právě tohle konstatování Noého naturalismus ospravedlňuje navzdory přesvědčení, že například emotivně nejpůsobivější válečné filmy bývají ty, v nichž nepadne jediný výstřel. Ve Zvráceném totiž rozhodně nejde o samoúčelnost ani nadbíhání zvráceným divákům.
Tenký nátěr civilizace
Noé skládá ve velmi jednoduchém ději příčiny a následky tak, že nakonec dochází k - do jisté míry - zobecňující výpovědi o zvrácenosti světa, kde lidskou něhu a lásku lze potkat v těsném sousedství takové brutality, jakou zvířecí říše vůbec nezná. A onen naturalismus, s nímž násilí zobrazuje, dává v této souvislosti publiku na vědomí, že znásilnit nebo zabít člověk není ten prchavý a skoro nepodstatný okamžik z akčních filmů, kde nepoměrně víc mrtvol než ve Zvráceném padá k zemi jak zralé hrušky a kde znásilnění možná ani moc nebolí. Noé ukazuje, že znásilnit a zavraždit je opravdu strašné a trvá to - přinejmenším pro zúčastněného, ať je obětí nebo divákem - opravdu dlouho.
Formálně film začíná temnými, skoro nečitelnými záběry, pokračuje klasickým snímáním a vrcholí barvotiskově líbivým prosluněným začátkem příběhu, jenž přinese ještě jedno šokující odhalení.
Herci měli nepochybně těžký úkol, který kladl velké nároky i na odvahu zejména Moniky Bellucciové, ale i jejího filmového (i skutečného) manžela Vincenta Cassela a další - je obtížné se na tenhle film dívat, natož v něm hrát.
Zvráceného rozhodně nelze přijmout jako něco, co by mělo začít zaplavovat kina. Dokonce i dvakrát vidět by možná bylo příliš. Ale jako solitér svůj smysl má.
Zvrácený, Francie 2002
Režie, scénář, kamera: Gaspar Noé, Hudba: Thomas Bangalter, Ludwig van Beethoven, Hrají: Monica Bellucciová, Vincent Cassel, Albert Dupontel, Jo Prestia a další.
Anketa
Kdo v Cannes neodešel, tleskal
Až do soutěžní projekce filmu Zvrácený byl loňský festivalový program v Cannes tak málo vzrušující, že uvedení tohoto filmu a jeho načasování před závěr festivalu zapůsobilo jako výborně promyšlený organizátorský tah. Už přijetí filmu do hlavní soutěže totiž vyvolalo u části francouzské kritiky rozhořčení, zvlášť když sám prezident festivalu Giles Jacob, který se za něj ve výběrové komisi postavil, zároveň přiznal, že při desetiminutové scéně znásilnění si prostě zakryl oči.
Oficiální projekci filmu Jacob doporučil uspořádat až o půlnoci a s upozorněním, že je to film pro silné nervy. Přesto někteří diváci slabších nervů a žaludků nedbali, přišli, a pak se dvacítce z nich udělalo nevolno natolik, že potřebovali na místě pomoc zdravotníků a 200 lidí údajně ze sálu krátce po začátku s pohoršením odešlo. Reklama pro film i festival to ovšem byla skvělá - zvlášť když zbývajících 2200 diváků odměnilo Gaspara Noého a jeho film pětiminutovým aplausem.
(míš)