Článek
V samém srdci Afriky se shromáždila zvířata, aby se dívala na západ slunce a aby si jako vždy pohovořila o svém vztahu k lidským bytostem. "Velice mě mrzí, jak zacházejí s mými bratry, když je zajmou," řekl slon.
"Cvičitelé z cirkusu okamžitě oddělí mládě od matky a přivážou je silným provazem ke kůlu pevně zaraženému do země. Mládě se ustavičně pokouší osvobodit, ale nemá k tomu dost sil. Po celý rok udrží ten kůl a provaz slůně v zajetí; marně se snaží vyprostit. V té době už slůně uvěří, že provaz bude vždycky silnější, a přestane usilovat o svobodu. A když dospěje, cvičitel ho může přivázat třeba provázkem k násadě od koštěte a ono se vůbec nepokusí osvobodit."
"Nic si z toho nedělej," odpověděl nosorožec. "Tak to dělají i se svými dětmi. Říkají jim, že skutečnost je mocnější než dětské sny; proto když děti vyrostou, vůbec se nesnaží uskutečnit své dřívější touhy. Kéž by se naučili od žiraf, jak zacházet se svými potomky.
Přemýšlel jsem, čím to je, že se jim tak často podaří utéct šelmám, až jsem jednou zahlédl, jak se rodí žirafí mládě; žirafa při tom stála, takže to první, co se mláděti přihodilo, byl pád z téměř dvoumetrové výšky! Zvířátko ještě celé popletené se snažilo udržet na všech čtyřech, ale matka udělala něco zvláštního: lehce do něho kopla a mládě se znovu svalilo. Pokusilo se vstát, a zase ho shodila na zem. To se opakovalo několikrát, dokud se novorozeně nezvedlo a neuteklo. Žirafí matka se zatvářila spokojeně a já najednou pochopil, o co šlo: mládě se nejdřív ze všeho musí naučit rychle vstát, aby uniklo šelmám."
Opičák, kterého ve skupině považovali za intelektuála, k tomu dodal: "Něco podobného jsem slyšel od jednoho Araba, který tudy procházel. Vedl turisty, a když viděl, jak už je dlouhý pochod zmáhá, řekl svému společníkovi: 'Chceme-li někdy někoho naučit něčemu dobrému, musíme být trochu tvrdí.` Turisty nakonec potěšilo zjištění, že dokážou zdolat větší kus cesty, než si mysleli."
Opičák se dlouze odmlčel a vychutnával svůj filozofický komentář. Pak pokračoval: "Lidské bytosti ale nejsou vždycky tak inteligentní, jak se domnívají. Povím vám příběh, který si mezi sebou vyprávíme už dlouhá léta:
Byl jednou jeden mladík, taky Arab, jménem Aurangzeb, který putoval od města k městu a prodával klobouky. Jednoho letního odpoledne šel dlouhou jednotvárnou plání, a protože byl unavený, rozhodl se, že si zdřímne. Vyhlédl si nějaký mangovník, pytel s klobouky odložil vedle sebe, lehl si do svěžího stínu stromu a usnul.
Když se probudil, zjistil, že všechny klobouky zmizely. "To snad ne!" řekl si. "Tolik bohatých lidí je na světě a zrovna mně zloději ukradnou zboží, které má tak malou cenu!"
Pak se však podíval nahoru a uviděl v koruně stromů plno opic s nasazenými klobouky. Aurangzeb na ně rozčileně zakřičel a opice jeho křik opětovaly. Aurangzeb na ně zahrozil a opice ho napodobily. Vyskočil, aby některé chytil, a opice taky vyskočily. Začal po nich házet kameny a na oplátku se na něho sesypala manga. "To je ale pitomé! Takhle své klobouky nikdy zpátky nedostanu!" vykřikl. Vztekle mrštil svůj vlastní klobouk na zem a překvapilo ho, že všechny opice udělaly totéž. Bleskurychle klobouky posbíral a šel dál svou cestou. Došel do města a tam vyprávěl, co se mu přihodilo.
Historka o tom, jak Aurangzeb napálil opice, se pak rozšířila po celém kraji a přecházela z rodičů na děti. Opičí komunita to nesla velmi nelibě.
O padesát let později také mladý Habib, vnuk proslulého prodavače klobouků Aurangzeba, pracoval v rodinném podniku. Putoval po stejných cestách a procházel týmiž městy jako jeho děd. Jednou odpoledne se po dlouhém pochodu cítil unavený, vyhledal stín pěkného mangovníku, odložil pytel s klobouky vedle sebe a lehl si, aby se trochu prospal.
Když se za pár hodin probudil, zjistil, že všechno zboží je pryč. Zaklel, ale když se podíval vzhůru, uviděl tlupu opic s naraženými klobouky. Chvíli nevěděl, co si počít, ale hned nato si vzpomněl na historku o Aurangzebovi. "Já ty hloupé opice naštvu," řekl si Habib. Zahvízdal na ně a opice taky zahvízdaly. Zamával rukama, zatahal se za uši, zatočil se a opice napodobily každý jeho pohyb. Vysmrkal se a uslyšel hromadné hlučné smrkání. Když viděl, že to zapůsobilo, hodil svůj klobouk na zemi a čekal, že opice udělají totéž. Jeden opičák slezl ze stromu, popadl pohozený klobouk, šel k Habibovi, poklepal mu na rameno a řekl: "Ty si myslíš, že jenom ty ses něco naučil od svých předků?"
Zvířata se smála a souhlasně přikyvovala, protože opičák rád říkal, že je inteligentní jako zvíře a že má velice blízko k lidskému plemeni, které považuje za své potomstvo.
"To je pěkný příběh," podotkl osel. "Ale já znám ještě lepší, a ten se také přihodil v mé rodině." Jeden osel musel kdysi cestou na pastvu projít pralesem. Pozoroval přírodu a z roztržitosti vyšlapal křivolakou stezku plnou zákrutů, nahoru a dolů po kopcích. Nazítří tamtudy šel nějaký pes a vydal se pralesem po stejné stezce. Po něm zase po té vyšlapané trase vedl beran své stádo.
Později tudy začali chodit i lidé: cesta se klikatila nalevo napravo, oni se museli sklánět a vyhýbat se překážkám a plným právem na to hubovali. Ale žádnou novou cestu si nenašli, pořád jenom následovali příklad zamyšleného osla a po něm psa a berana.
Po té stezce se chodilo tak dlouho, že se z ní stala hotová silnička, jíž se ubírali chudáci lidé s těžkým nákladem a potřebovali tak tři hodiny na vzdálenost, kterou mohli zdolat za pouhou půlhodinu, kdyby si byli razili vlastní dráhu. Všichni na ten pochod nadávali, protože horší to být nemohlo. Nikdo se ale nikdy nezeptal, proč je ta cesta taková.
"Lidé jsou tak nevynalézaví," poznamenala hyena. "Jdou jako slepí pořád stejnou cestou a nezkoumají, jestli je to ta nejlepší volba."
V tom okamžiku se objevil krásný motýl, který občas na tahle podvečerní setkání přilétal. Jak tam tak poletoval, poslouchal, co se říká o rozdílech mezi lidmi a zvířaty, a také se k tomu chtěl vyjádřit. "Tohle není správný přístup," řekl. "My a lidé se vzájemně potřebujeme a nesmíme pohrdat jedni druhými."
"Ty to říkáš proto, že nikdo z tvých předků nezažil nic zajímavého, o čem by se vyprávělo. Motýli nedokážou lidi oklamat; naopak vždycky jim sednou na lep a nakonec umírají ve městech na jejich pouličních světlech." "Máš pravdu. Nehodláme nikoho klamat, ale také nechceme, aby oni klamali nás. Vy jste ale začali příběhem o slonech a o tom, jak rodiče vychovávají děti; je to opravdu ve světě zvířat jiné?"
Motýl se teskně zahleděl na slunce, které už téměř zapadlo, a začal vyprávět. Ve skutečnosti možná nehyneme u městských světel vinou lidí. Znal jsem jednoho mladého motýla, který měl křehké tělo a citlivou duši. Jednou večer poletoval ve větru a spatřil zářivou hvězdu, do níž se rázem zamiloval. Celý vzrušený se hned vrátil domů a toužil vylíčit, jak objevil, co je to láska.
"Taková hloupost," odpověděla mu chladně matka. "Hvězdy tu nejsou k tomu, aby kolem nich létali motýli. Najdi si nějaký kandelábr nebo stínidlo lampy a do něčeho takového se zamiluj; k tomu se hodíme." Zklamaný motýl se rozhodl prostě nedbat matčina ponaučení a znovu si dopřál potěšení ze svého objevu. "Jak krásné je snít!" pomyslel si.
Příští noc byla ta hvězda stále na svém místě a motýl si řekl, že vyletí až k nebi a bude to zářivé světlo obletovat a dokazovat mu svou lásku. Nebylo lehké vyletět nad obvyklou výšku, ale podařilo se mu ji o několik metrů přesáhnout. Řekl si, že když každý den vystoupí o kousek výš, nakonec k té hvězdě dospěje, a tak se obrnil trpělivostí a pokoušel se postupně zdolat vzdálenost, která jej od jeho lásky dělila. Netrpělivě čekal, až se setmí, a jakmile zahlédl první hvězdný svit, nedočkavě zamával křídly směrem k obloze.
Jeho matka se zlobila čím dál tím víc: "Tys mě zklamalo, dítě," říkala. "Všichni tvoji sourozenci, bratranci a synovci už mají krásně popálená křídla od světel lamp! Jenom žár lampy dokáže zahřát srdce motýla; musíš pustit z hlavy marné sny a najít si dostupnou lásku."
Mladý motýl, popuzený tím, že nikdo neuznává jeho cit, se odhodlal odejít z domova. V hloubi duše však - jak se ostatně stává vždy - bral matčina slova vážně a řekl si, že má pravdu.
Nějaký čas se snažil na hvězdu zapomenout a pokoušel se zamilovat do světla zářícího zpod stínidel v přepychových domech, do osvětlení, jež zdůrazňovalo barvy nádherných obrazů, do plamenů svící hořících v nejkrásnějších katedrálách světa. Jeho srdce však nedokázalo na hvězdu zapomenout, a když viděl, že bez té opravdové lásky nemá jeho život smysl, rozhodl se znovu zamířit k nebi.
Noc za nocí se pokoušel vzlétnout co nejvýše, ale když se rozednilo, měl tělo ledové a duši rozesmutnělou. Avšak jak postupem doby stárnul, začal si všímat všeho, co viděl kolem sebe. Shora mohl sledovat města plná světel, kde asi jeho bratranci, sourozenci a synovci už našli své lásky. Viděl ledovce, rozbouřené oceány, oblaka, jež každým okamžikem měnila tvar. Motýl miloval svou hvězdu stále víc, protože právě ona způsobila, že teď viděl tak pestrý a hezký svět.
Po delší době se motýl rozhodl vrátit se domů. Od sousedů se dozvěděl, že jeho matka, sourozenci, bratranci a synovci, ba i všichni motýli, které znával, už zemřeli spáleni lampami a plameny svící, zničeni láskou, kterou považovali za snadnou. Zato on sám, přestože nikdy ke své hvězdě nedoletěl, žil ještě dlouhá léta a každou noc objevoval něco nového a zajímavého.
A pochopil, že nemožná láska přináší víc radosti a dobrodiní než ta, kterou máme na dosah. Slunce už úplně zapadlo a pro některá zvířata nastal čas lovu, pro jiná zase čas návratu domů.
Nikdo se však nehýbal: "Ten motýl jsi ty?" zeptal se opičák. Motýl neodpověděl. "Možná že naše láska k lidem je taky něco nemožného," řekl slon. "Ale kdoví, snad má smysl o ni usilovat. Jednou možná nalezneme společnou řeč a budeme zas přáteli jako dřív." Motýl se usmál, všichni si dali dobrou noc a vrátili se ke svým záležitostem. Ale ze všech příběhů, které toho večera vyslechli, si zapamatovali jedno ponaučení: nemožné lásky se nakonec jednoho dne stanou skutečností, a když si lidé a příroda znovu podají ruce, svět se opět stane Rájem.