Článek
Pocházíte z hudební rodiny, že?
Tatínek hrál na klavír a učil mě zpívat už odmalička, v útlém věku jsem uměla asi dvě stě lidových a národních písniček. Narodil se v Litomyšli a jeho dědeček, mimochodem výborný zpěvák, který zpíval například před Bedřichem Smetanovu árii z Prodané nevěsty, tam v roce 1862 spoluzaložil pěvecký sbor Vlastimil, který existuje dodnes.
A kdo nastartoval vaši pěveckou kariéru? Také otec?
Ne, za tu si můžu sama! Když mi bylo deset let, napsala jsem Waldemaru Matuškovi koresponďák, že bych s ním chtěla zpívat, ale on mi neodpověděl. Nenechala jsem se odradit, a tak jsem napsala i Jiřímu Suchému, který mě pozval na konkurz do Semaforu. Uspěla jsem a v divadle jsem s přestávkami působila až do loňského prosince...
V mezidobí jste stihla i emigrovat a rozjet kariéru v Německu a na zaoceánských lodích. Několik let po revoluci jste se vrátila do Prahy a krátce nato i do Semaforu...
Jiří Suchý mě a moji dceru Vicky, která několik měsíců předtím vyhrála CarusoShow s jeho písní Malé kotě, obsadil do tradičních semaforských vánočních pořadů. Poté se mě zeptal, zda si tam nechceme udělat recitál. Byla jsem nadšená, a tak pro mě napsal hru Zuzana se vrací. Měla hodně premiér, sklízeli jsme s ní úspěchy. No a právě pro tuto hru jsem založila pěvecký sbor, ze kterého se „vylíhl“ dnešní Fine Gospel Time.
Jak k tomu došlo?
Přišla jsem za Jiřím Suchým a řekla mu, že mám ráda vícehlasý zpěv, jestli by s tím nešlo něco udělat. Odpověděl mi: „Dobře, můžeš si do té hry vzít sbor, ale maximálně 12 lidí.“ A tak jsem udělala konkurz… Tehdy po mně chtěli přes noc jméno sboru do programu. Měli jsme tam krátkou medley z gospelů, a já narychlo řekla – Gospel Time. Byl rok 1999 a takhle vznikl první gospelový soubor u nás.
Zuzana Stirská se svým pěveckým souborem
Kdy jste našla zalíbení v tomto hudebním stylu?
V zahraničí jsem viděla mnoho gospelových souborů a hodně se mi líbila ta jejich energie, nadšení. A to u nás chybělo… Po roce 2000 se ale roztrhl pytel a začaly tady vznikat různé soubory, jenomže všichni to brali hodně religiózně. Ale to nebyl můj případ, já jsem chtěla vždy zpívat pro radost publika, pro zábavu. Jednalo se spíše o gospel-rock. Začal pro nás psát krásné, ne moc pobožné texty Josef Fousek.
Proč jste soubor přejmenovala?
Postupně mi začal překážet název Gospel Time, byli jsme občas strkáni do šuplíku, který není ten pravý. Nechtěli nás kvůli tomu například hrát v rádiu, že prý se jedná o etnickou hudbu, a nikoliv o hlavní proud, přitom jsou to úplně normální písničky. Už by ale bylo problematické název měnit, a tak jsem ho alespoň doplnila o slůvko Fine, abych ho trochu odlehčila.
Kdy začala éra samostatných večerů nazvaných Gospel Time Party?
V roce 2000 jsem si v Semaforu prosadila, abychom mohli dělat veřejné zkoušky jednou za měsíc v pondělí. A tak vznikly ony Gospel Time Party, vždy doplněné o zajímavé hosty.
Proč se už tyto koncerty nekonají v Semaforu, ale v Rokoku?
Nový management nám výrazně změnil podmínky i navzdory tomu, že jsme tam odzpívali 140 úspěšných představení. Nebyla jsem je schopná ani ochotná akceptovat, a tak jsem se – během prosincového koncertu – rozhodla, že tam skončíme. Rovnou jsem to oznámila i divákům v sále. O důvodech jsem pomlčela.
Co pak následovalo?
Slzy na pódiu i v publiku… Patnáct let je prostě patnáct let, navíc to nikdo nečekal. Nezbylo nám než v dalších dnech obejít pražská divadla a pokusit se najít nové působiště. Byla jsem mile překvapená vstřícností mnohých scén. Nakonec jsem se rozhodla pro Rokoko na Václavském náměstí. Zatím jsme tam já i soubor velice spokojeni a pevně doufám, že ani vedení divadla započaté spolupráce s námi nelituje.