Zuna: Buď celkový úspěch, nebo celkově padnout

Především to bylo přání vedení televize. Já sám jsem vlastně o tom ani moc nepřemýšlel. Ale s celým tímhle projektem - Zprávy TV Prima v 19.30 - jsem velmi ztotožněný a hodně jsem na něm pracoval.

A když byla možnost zprávy i moderovat, dát jim i svůj obličej, tak mi přišlo alibistické to neudělat a jakoby se držet v povzdálí s myšlenkou: Já si za to zodpovídám, ale zase ne tak moc na to, abych se tam musel ukazovat. Když už, tak se vším všudy. Buď celkový úspěch, nebo celkově padnout… A v okamžiku, kdy se podařilo dohodnout i s Mirkou Čejkovou, se kterou jsem dlouho dělával, bylo úplně rozhodnuto.

Mirka je jedna z mála, která má schopnost - i když nevím, čím je daná - prostupovat televizní obrazovkou k lidem. Když je ona na obrazovce, máte pocit, že s vámi mluví přímo. Mirka má dar bezprostřednosti, dar spontaneity. A to jen tak někdo nemá. Obecně mám totiž z mnoha moderátorů pocit, že jsou jen těmi, kteří sedí někde daleko a tam něco čtou.

Samozřejmě, to se nezapomíná. Bylo to 4. února 1999 a byly to velké nervy. Částečně i proto, že nás do tehdejší Novy, k ne úplnému nadšení zbytku redakce, přivedl Vladimír Železný. Proto atmosféra byla trochu napjatá a všichni byli nervózní. Myslím si, že ten první den jsme nepředvedli zrovna nejlepší moderátorský výkon. Spíš naopak.

Byl. Mít za sebou plnou místnost svých podřízených, je samo o sobě složité. A taky ta změna zpráv na Primě není jen vizuální a ve tvářích. Na tohle všechno jsou vázané i organizační a technologické změny. Proto jsem měl strach, aby všechno klaplo a nikdo nic nezkazil.

Vždycky, když jdete do nějakého souboje, musíte být smířená i s možnou prohrou. Proto jsem i s touhle variantou počítal. To se však neukáže po prvních dnech vysílání. Ten pořad si musí sednout. Ale pro nás i čestná prohra by byla vítězstvím. Navíc my jsme to nebrali tak, že chceme porazit Novu. Chceme zaujmout část diváků, kteří naše zprávy budou z nějakého důvodu považovat za lepší variantu. A ať to dopadne jakkoli, tak já budu mít minimálně pocit, že tyhle nové zprávy se téměř bez výjimky všem lidem na Primě líbí víc než ty předchozí. Každý soudný člověk uzná, že naše nové studio je daleko lepší, čistší, modernější a příjemnější na koukání než to předchozí červené v kombinaci s oranžovou. Proto i kdyby zprávy nebyly divácky úspěšné, tak podle mého názoru jsou pro televizi Prima posun k lepšímu.

Doufám, že dovedeme být osobnější, srozumitelnější, do určité míry lidštější a svižnější. Nova podle mě to největší kouzlo televizních novin, ohromně šlapajících dvacet minut, hodně naředila. Zprávy totiž výrazně protáhla, teď mají přes hodinu zpravodajství denně a fůru publicistiky. Proto nejsou schopni naplňovat všechen tenhle čas ve svižném rytmu, v jakém by se to dělalo snadno, kdyby nechali jen dvacet minut zpravodajství denně.

Osobní je v tom hlavně fakt, že podle mého názoru je nasazení zpráv na 19.30 nejlepší varianta. Nikdy jsem se netajil tím, že chci dělat zprávy, které jsou co nejvíc sledované. Chci dělat pro lidi, a ne pro malou úzkou skupinu diváků. Jsem stoprocentně přesvědčený, že vysíláním v čase 18.55 jsme dosáhli prakticky horní hranice toho, co je dosažitelné. A kdyby zůstalo dalších pět deset let programově při starém - seriál Ulice na jedné straně, veřejnoprávní televize na straně druhé, tak při nejlepší vůli bychom mohli vyrůst o pět procent. To by mě nebavilo. To nejsou čísla, o která já chci tady bojovat.

O těch pětašedesát procent, které si drží televize Nova. Rád bych alespoň část z nich získal.

To si netroufám říct, protože tohle nikdo neodhadne. Ale minimální hranice úspěchu by byla, kdybychom dlouhodobě měli vyšší sledovanost než seriál MASH, který se vysílal v čase, v jakém teď běží Zprávy TV Prima. A jestli se to nepodaří, nemá cenu se za něco schovávat. To bych řekl: Ano, prohráli jsme.

Podívejte se, třeba Česká televize má extrémně dobrou zahraniční rubriku a dva z lidí, na kterých to tam teď stojí a padá, byli také na Nově… Řeknu to ale ještě jinak. Jsem fotbalový fanoušek klubu Chelsea a taky nekritizuju, že se snaží koupit nejlepší hráče z celého světa. Že klub má skvělé zázemí a je schopný ty fotbalisty mít, je taky umění. I já se snažím dát dohromady co nejsilnější tým. Sice nemáme takové finanční zázemí, přesto se nám podařilo od silného konkurenta získat některé skvělé lidi. To považuju za manažerský úspěch televize. A kdybych postavil úspěch TV Prima kompletně na všech bývalých tvářích Novy, není podle mě věc ke kritice, ale hodná obdivu.

Když mě opravdu zpravodajství zajímá… Stále mám velkou úctu ke zprávám TV Nova, byť jsem k některým jejich změnám kritičtější. Ale i tak Novu beru jako nesmírně silného a dosud neporazitelného soupeře. O to zajímavější pro mě bylo zkusit, jak moc to obrovské číslo nejsledovanějšího pořadu v zemi - nováckých zpráv -, je dané pouze zvykem nebo nemožností další volby. A jak moc obstojí teď, když existuje alternativa, byť třeba skromnější, ale zase s jinými pozitivy.

Mužský má být soutěživý ve všech možných ohledech, ale nemá to přerůst myslitelnou hranici. Mně osobně se vždycky lépe jednalo s lidmi, kteří také mají rádi konkurenční boj - byť jsme stáli na opačných stranách -, než s takovými, kterým bylo všechno jedno.

Začal jsem ho v Rusku, po návratu jsem byl tři měsíce doma a pak jsem začal moderovat Ber nebo neber, soutěžní typ pořadu, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že bych někdy dělal. Následně jsem kývl na další nabídku Primy a pustil jsem se do předělávání zpravodajství. Paralelně s tím se stále točilo Ber nebo neber. Takže těžko si dovedu představit pestřejší rok.

Teď, po pěti měsících, kdy jsem intenzivně pracoval na nových zprávách, musím říct, že unavený jsem. Mám chronický nedostatek spánku, protože opravdu ráno vstanu, odvedu děti do školy, jedu na Primu a vracím se v půl deváté večer. Ale s tím jsem počítal. Věděl jsem, a taky jsem to říkal svojí ženě, že minimálně půl roku, sedm měsíců, budu opravdu intenzivně pracovat. A ještě není konec. Zprávy na Primě bych přirovnal k fotbalovému utkání. Ještě je potřeba ho dohrát. Stále nejsme na konci zápasu.

Moderování se Zunou označila Mirka Čejková za jeden z hlavních motivů pro vstup do zpravodajství Primy. Dobře se znají a mají podobnou povahu, uvedla dříve. V současné době prý ale spíš svádí boj v soukromém životě než v pracovním. Dále Právu řekla:

Žádné speciální pocity nemám. Je to prostě práce.

V tomhle případě to není stejná řeka… Z Novy jsem odcházela ve chvíli, kdy už zpravodajství bylo -řekněme - rutinní záležitost. Na Primě se rozjíždí něco nového. A já mám ráda výzvy, když je projekt na začátku, když se teprve buduje, když ostatní pochybují. To mě baví. A ne, když nastoupíte do rozjetého vlaku.

Velkou. Moderátor v dnešní době, kdy televize volí stále méně živých vstupů a hostů ve studiu, má skutečně jen roli prezentátora. Je ale tím, kdo jde k lidem do bytu, jde jim říct, co se stalo a proč to pokládá za důležité. A pokud dnes televize volí dvojice moderátorů, tak je to o souhře mezi nimi. Proto tandem nemůžete vytvořit s kýmkoli. Pár Zuna-Čejková vymyslel doktor Železný a zafungovalo to. Už proto, že máme s Pavlem podobné povahy, shodné temperamenty, stejný smysl pro humor, četli jsme podobné knížky, měli jsme se o čem bavit… Proto bych o nabídce z Primy v životě neuvažovala, kdyby nebyla formulovaná jako rozjezd nového zpravodajství plus tandem s Pavlem Zunou.

Nevidím to vůbec jako laciné. Vždyť Nova kdysi postavila úspěch na nejoblíbenější moderátorce České televize. Takže i pan Železný tehdy věděl, proč angažuje mě a Pavla. Také je z mého pohledu dlužno podotknout, že když jsme před lety nastupovali na Novu, když sídlila v Měšťanské besedě, objednávka doktora Železného byla, abychom přetvořili zpravodajství. Do toho tenkrát došlo k revoluci kvůli Janu Vávrovi, vznikl Barrandov, pár měsíců se vysílalo z provizorních podmínek, celá redakce pak v čele s Pavlem musela všechno budovat za pochodu. Martin Ondráček (současný šéf zpravodajství a publicistiky na Nově - pozn. red.) celou dobu stál pod Pavlem a díval se mu na prsty, stejně tak řada dalších lidí. Dnes? Novácké zpravodajství, které Pavel postavil, setrvačností jede dál. Takže já to od Primy nevidím jako laciný tah. Naopak. Že angažovali člověka, který s tím má nějakou zkušenost, navíc úspěšnou, je velmi rozumný krok. A pokud Pavla chtěli ještě navíc na obrazovku, tak je to - když vidím, co kolem toho média dělají - i kus odvahy.

Za prvé lidé, kteří mě tehdy přijímali do Extra, už v televizi nejsou, takže to byl jiný subjekt, i když značka - Prima - je stejná. Druhá věc je, že tenhle právní spor běží od okamžiku mého odchodu z Extra, což bylo v létě 2006. Teď se to akorát vytáhlo a začalo skloňovat. Znovu opakuji, že mi jde o princip a skutečně mě zajímá verdikt soudu. Já moderovala bulvární magazín, což nemá se zpravodajstvím vůbec, ale vůbec nic společného. Argument Primy? Že moje pozdější kandidování do Senátu (na kandidátce strany Politika 21 europoslankyně Jany Bobošíkové jako nezávislá - pozn. red.) je v rozporu s novinařinou a se zpravodajstvím. Tak tohle mi přijde pokrytecké. Navíc každý člověk má právo volit a být volen. Ke všemu se tu pro mě otevírá další téma, na které by se mělo konečně odpovědět. O kolika novinářích víte, že sympatizují s konkrétními politiky nebo stranami nebo jim straní? Jenže oni zvednou ruku a řeknou: Ale my nejsme v žádné straně, jsme nadstraničtí, jsme objektivní. Není to pravda! Takže mě zajímá, jak se k tomu bude stavět soud a jak potom ta diskuse bude pokračovat. To je otázka, na kterou pořád chci odpověď. A myslím, že to není nic proti ničemu. Jsou tady nevyřešené účty a ty se vyřešit musí.

Nemám to jako boj. Stejně tak nevnímám jako boj Prima-Nova. Je tu jen prostě nějaký trh, na kterém se pohybují subjekty a těm jde o diváka. Jediné, co jsem vnímala jako boj, můj osobní, když jsem celé roky do vyčerpání energie hledala doktory, školy a uplatnění pro svoji dvacetiletou dceru Petru. Pokud jde o oblast lidí s handicapem, tak v této zemi je to ještě víc o tom, co jako rodič vybojujete, než že by stát byl na takové úrovni, že o plnohodnotný život těchto lidí nemusíte mít obavy. Ostatně o děti a rodinu budu bojovat vždycky a je to jediný moment, kdy mně slovo boj nevadí. Jinak já uznávám určité principy, nějak vnímám spravedlnost a něco chci. To, že některé věci, které dělám, pak lidé chápou kontroverzně? Ať. Třeba můj sňatek s Markem. (Vzali se v prosinci 2005 ve vězení, kde si odpykával trest za podvody. Teď je od září kvůli zdravotním komplikacím na půl roku propuštěn - pozn. red. ) Vzala jsem si ho, protože ho miluji. A pak v tom sehrálo roli i to, že se mě lidé neustále ptali, jestli si vztahem s ním neubližuji. Tak jsem se za něj provdala. To byla moje odpověď davu.

Nejprve jsem byla v totální depresi. Marek přišel a začal se chovat normálně. Nemusela jsem ráno vstávat jenom já, budil kluky, vodil je do školy. A já si poprvé uvědomila, že několik let mého života běželo jinak, než jsem chtěla. To mi bylo párkrát i do breku. Pořád si totiž myslím, že v jeho odsouzení nebylo všechno košer. A teď, když si říkám, že mohl být celé ty tři roky doma? O to víc mě bolelo, když jsem viděla, že Marek netouží po vymetání večírků, ale chce být s námi, večer vykoupat děti, pustit si film… Najednou jsem si uvědomila, že mí kluci jsou od sebe dva a půl roku a Marek odcházel, když ten starší byl tak velký, jako je teď ten mladší, uvědomila jsem si, jaký kus cesty musela děcka ujít, co si prožila, o co jsme přišli. Takže v radosti z toho, že je konečně doma, bylo i kus bolesti, najednou jsem nechápala, kde jsem tři roky brala sílu všechno zvládnout. Takže o krizi ze zvykání vůbec nešlo.

V pohodě. V Markovi mají parťáka, který je odvede na fotbal, a jsou hrozně rádi, že se na některé věci můžou zeptat jeho, ne mě. Toho si teď užívají, mají prostě mámu a tátu.

Tak to ne. Hlavně kluci do vězení za Markem jezdili se mnou a já jim to vysvětlila z mého ponit hledu. Že se něco stalo, někdo řekl nějaké věci, které nejsou pravda. Jediné, co se na tom naučili, je, že lež je nebezpečná a může změbí, život nevinným lidem. Takže u nás doma se lež nepěstuje. Navíc můj muž má tu vlastnost, že by ji stejně hned odhalil.

Strašně moc. Když začnu z konce, tak dnes je půvabné to, že z volebního obvodu, kde jsem kandidovala - na Praze 12 -, mi pak chodily dopisy, co všechno nefunguje a jestli se to nedá nějak zařídit. Celá moje kandidatura byla o pouličním kontaktu a za to jsem byla vděčná, protože jsem už ani nevěděla, kdo jsem. Dnešní příklad. (Otevírá jistý magazín, kde je na titulu fotka Mirky Čejkové a uvnitř o ní třístránkový materiál) Koupíte si noviny s tímhle článkem, přitom já jim neřekla ani slovo! Takhle to trvalo několik let. Proto jsem neměla odhad, jak na mě vlastně lidi reagují. Kontakt s nimi byl pak skvělý. Nebylo to o tom: Jé, Mirečko, dejte nám podpis, nebo To je ta kráva… Měli úžasné otázky a já s nimi diskutovala. I na téma mého muže, ale to bylo v pořádku. Denně jsem trávila dlouhou dobu na ulici v prostředí, kde vás nikdo nechrání, vystavená strachu, jestli po mně přeci jen někdo neplivne. Další, co mi tohle období dalo, bylo, že díky spolupráci s Janou Bobošíkovou jsem se dostala k problematice evropských fondů. Ukázalo se totiž, že je moc nečerpáme, protože nevíme, jak na to. Hodně lidí, firem, vesnic si myslí, že oni nemohou na peníze do Bruselu dosáhnout. A za této situace se snažím v konkrétních případech pomoci. Třeba škole, kam chodí moje dcera.

Když jsem měla toho „světoznámého golfistu“, tak jsem také byla na všechno sama a zvládla jsem to. Vím, do čeho se vracím. Do toho, že budu mít zaplněné večery, nemůžu si libovolně přehazovat služby, libovolně odjet, kdykoli mě napadne, nebudu si moct zařídit volno na celé dva měsíce letních prázdnin s dětmi. Ale uvidíme, jak to půjde. Rodina je pro mě přednější. Vždycky, když jsem odešla z televize, tak to bylo z důvodů, které se týkaly právě rodiny. Ať to bylo z České televize, protože Petra potřebovala víc mojí péče a kontaktu, tak potom z Novy, kdy jsme všichni odjeli do Ameriky. Teď mám tady kamarádku, která mi pomáhala, když Marek nebyl doma, a když bude zase potřeba, tak jistě pomůže. Ale zatím Marek je a s námi, tak to neřeším.